Líbánky

Jestli chcete vidět vyzrálou českou filmařinu, jděte na Líbánky. Úžasná kamera Martina Štrby zajišťuje dokonalý vizuální požitek. Čaruje s kamerou, pohrává si se světlem, záběry vyplňují celý prostor, přeostřuje z detailu v popředí na vzdálenější objekt. Pokud se dá kamerou pronikout dovnitř, pak je Martin jedním z těch, co to opravdu umí. Příběh si udržuje celou dobu vnitřní napětí. Napřed se oddáváme svatebnímu veselí, staříci vozembouši předvádějí krásný svatební mix, ale nezvaný host vnese mezi svatebčany napětí, které se postupně stupňuje. Do rodinné situace jsme uvedeni z důvěrných rozhovorů a z roztomilých rodiných scének. Postupem času začíná přiostřovat. Narušitel mizí ze scény, aby se vzápětí vrátil. Dostáváme pocitvé drama, tentokrát vzácně nesmíchané s komedií. Hřebejk se svým týmem odvedl poctivou filmařinu světového formátu. Jenže svět si nevšimnul a český národ jak se zdá pohrdnul. Třeba se dostane ocenění po letech, kdo ví. (07.01.2015)

Osvědčená dvojice Jarchovský-Hřebejk je znovu na scéně a já si pochutnal. Žádné přeslazené svatební dortíčky ale nečekejte. Oba za sebou mají menší i větší životní karamboly, teď si řekli své ano a věří v lepší příští. A my doufáme, že Hřebejk i napříště zamíří do vod psychologického dramatu. Protože tam mi sedí nejvíc. Svatební pohodu totiž naruší podivínský homosexuální optik, který tvrdí, že je ženichův dávný přítel. Vetře se i na venkovský statek, kde jeho přiblbý výraz a hrátky s dětmi vystřídají filosofické rozpravy, podivné narážky i svatební dar. Na posvatební nepopsaný papír se tak začne nepěkně vyrývat dávná minulost. Škoda, že jsou tvůrci tolik popisní a doslovní. Že se inspirují u severské kinematografie, mi nevadí. Ostatně, který náš tvůrce se toliko dokáže přiblížit zručně uchopeným látkám evropského formátu? A vést herce tak umně, že neklesnou v křečovité pitvoření? Nebo předložit momenty, za které se divák v kině nemusí stydět? Z Hřebejka a jeho herců čiší přirozenost, drama o morálním selhání má hned několik vrcholů a dokazuje, že produktivní duo má k dnešní společnosti pořád co říct. Jejich obnažování rodinných tajemství v duchu skandinávské tradice mi dokonale sedlo. K hlavní dějové linii navíc drobnými detaily přibalují také motivy, které ilustrují život v už „zaběhlém“ manželství. O fotogenické kameře a citlivé hudbě se dlouze vyjadřovat nechci, pánové Štrba a Březina znovu odvedli pořádný kus práce. Velmi potěší i herci. Aňa Geislerová a Stanislav Majer jsou výborní, vetřelec Jiřího Černého plný květnatých obratů je citlivý, patetický i hysterický. Snadné to rozhodně neměl, nicméně jeho projev je až příliš divadelní. Ale to je jen nepatrná kaňka. 75% (10.03.2014)

Technicky jisté jako každý Hřebejkův film od... Pelíšků? Škoda že Jarchovský dokládá tvůrčí krizi derivátem Kawasakiho růže, kterému chybí pořádná dramatická konstrukce, seriózní vyhrocení a tím pádem i hlubší dopad. Nic proti ničemu, ze kterého si zítra budu pamatovat leda Štrbovu tradičně božskou kameru, oddané herce a promarněný potenciál. (29.06.2013)

Líbánky se u seveřanů inspirují více, než by bylo nutné. Mají asi tři konce, přičemž v tom posledním jsou až zbytečně popisné. Některým dialogům (a jednomu dlouhému monologu) by slušela spíše divadelní prkna. Ale i přes všechny tyto výtky, vnímám Líbánky jako komplexní dílo dokazující, že Hřebejk není mrtev. Díky pánům Štrbovi s Březinou jakoby objevil nové způsoby filmového vyjádření. Téma mi přišlo neuvěřitelně nosné a resonovalo ve mně více, než bych od českého filmu čekal. Hraní si s metaforami (odhození urny, závěrečná montáž při rozhovoru se synem) a minimalistické zpracování plně podporuje příběh se společenskokritickým přesahem a hraním si s diváckými očekáváními. Přehlédnutí tohoto filmu diváky i kritikou mě překvapuje. Takto autentický soudobý film navíc s žánrovými přesahy tu už nějakou dobu chyběl. (17.02.2014)

Film, který mi ve finále vyzněl jako epizoda z něčeho úplně jiného. Nebýt excelentní režie a výborného herectví (i když výjimky, bohužel, jsou) skutečně by vše vyznělo jako ze seriálu diváckých příběhů. Kostrbatá šroubovanost Alešova vyprávění internátního teroru od spolužáků, naneštěstí degraduje celé téma. Je to jako předčítání ne moc dobré knihy a např. jeho ranní dialog s Aňou zní jak ze dvou světů. Lze chápat jeho nikdy nezahojenou jizvu na duši, ale takovýmto způsobem tlačit na pilu musí mít u Jarchovského snad nějaký osobní důvod. V některých filmech naráží vynikající dějový potenciál na tuctovou režii, zde je to přesně naopak a Trierovská inspirace je zde také opravdu hodně cítit. Film, ve kterém se ztrácí originalita jedné ze základních tvůrčích dvojic současného českého filmu. Snad příště. (10.01.2015)