Líbánky

Psychologické drama o tom, že minulost se může připomenout v tu nejnevhodnější chvíli. Největší plusy vidím hlavně v hereckém obsazení, přičemž vedle Ani Geislerové a Stanislava Majera vyčníval Jiří Černý, který působil velmi nepříjemně a pak v nejistotě, ve které mě Hřebejk dokázal až do konce udržovat. Spoustal lidí tady nadává na doslovný závěr, ale podle mě to je v pořádku, protože nejistých konců mám plné zuby a nebaví mě. Duu H+J se to zase povedlo. 80% (22.10.2014)

Jestli chcete vidět vyzrálou českou filmařinu, jděte na Líbánky. Úžasná kamera Martina Štrby zajišťuje dokonalý vizuální požitek. Čaruje s kamerou, pohrává si se světlem, záběry vyplňují celý prostor, přeostřuje z detailu v popředí na vzdálenější objekt. Pokud se dá kamerou pronikout dovnitř, pak je Martin jedním z těch, co to opravdu umí. Příběh si udržuje celou dobu vnitřní napětí. Napřed se oddáváme svatebnímu veselí, staříci vozembouši předvádějí krásný svatební mix, ale nezvaný host vnese mezi svatebčany napětí, které se postupně stupňuje. Do rodinné situace jsme uvedeni z důvěrných rozhovorů a z roztomilých rodiných scének. Postupem času začíná přiostřovat. Narušitel mizí ze scény, aby se vzápětí vrátil. Dostáváme pocitvé drama, tentokrát vzácně nesmíchané s komedií. Hřebejk se svým týmem odvedl poctivou filmařinu světového formátu. Jenže svět si nevšimnul a český národ jak se zdá pohrdnul. Třeba se dostane ocenění po letech, kdo ví. (07.01.2015)

Koukatelný Hřebejk, asi absolvoval stáž ve Skandinávii (ukončenou předčasně)… Idylická svatba, tajemné úsměvy nečitelných osob a nezvaný svatebčan, jehož zásah dramaticky naruší výjimečnou událost. Krátký popis naláká, připomene skandinávská vztahová dramata, která se s oblibou zavírají do tísnivých sídel. Pokud se tajemné postavy barvitě vykreslí, zdá se, že snad ani není možné selhat. A zde je první problém – mezi úzkostný sever a ambiciózního Hřebejka se vklínil značně nepřesvědčivý scénář Petra Jarchovského. Slibně načrtl manželskou dvojici a nezvaného hosta, aniž by jakkoli využil vedlejší postavy. Svatebčané se mění ve vděčnou stafáž nebo kašpárky pro zasmání (viz opilý Míla v křečovitém podání Davida Máje). Potenciál prostředí byl uspokojivě těžen v první třetině snímku, aby se možné otázky neobratným zásahem nečekaně zúžily a film začal příliš hnát jedním směrem. Nedá se říci, že by v tom selhal Hřebejk-řemeslník, na to je příliš velký profesionál. Bohužel také on mi v posledních letech připadá stále více mechanický a jeho styl pragmaticky „normalizovaný“. Líbánky by mohly náramně zapadnout do období nové vlny, kde by manželku hrála Jana Brejchová a nezvaného hosta Jan Kačer, Popkulturní narážky (zde Nastassja Kinski) by nepůsobily tak škrobeně a filmu by nevadilo, že míří do nečitelna. Neprokazatelný ideál? Snad, ovšem z tohoto filmu jsem si odnesl nepříjemný pocit něčeho, co mohlo a mělo být realizováno. To by si však žádalo čas – vynikající námět byl podle všeho nadšeně přepsán na papír a za velkého spěchu realizován. Dramaturgicky zabité dílo nesvědčí o neobratnosti tvůrců, jako spíše o nestřídmosti a nekompetenci lidí na úrovni výroby. (MFFKV 2013) (01.10.2013)

Jana Hřebejka mám ako režiséra rád. Na rozdiel od tunajšej (myslím čsfďáckej) komentátorskej a intelektuálskej verchušky. Tá si rada kopne do jeho filmov, lebo "Hřebejk". Jednoducho, komerčný úspech sa v tuzemských lučinách a skalinách neodpúšťa, nech už bol dosiahnutý pred dvadsiatimi rokmi (Pelíšky) alebo pred šestnástimi (Pupendo, Horem pádem). Jednoducho, vadí, ak sa nájde jeden dobrý režisér stredného prúdu. Ktorý občas skúsi experiment, a občas mu niečo aj nevyjde. Ako napríklad tu. Preto si na režisérovom diele tentoraz trochu zgustnem aj ja. Zo zamýšľanej autenticity ostala umelá pachuť neprirodzenej reči. Zo šokujúceho vyústenia korektná moralita. Takto nie. Toto by ani nedostalo certifikát kina Dogma (Sľub čistoty). Kedysi sa udeľoval v Dánsku filmom, spĺňajúcim zopár základných pravidiel. Líbánky porušujú minimálne štyri z nich (ak nie všetky): Časový a geografický posun je zakázaný. Kamera musí byť držaná v ruke. Nesmie byť používaná hudba, pokiaľ nehrá v nakrúcanej scéne. Režisér nesmie byť uvedený v titulkoch. Je pravda, že film nebol nakrúcaný ako Dogma film, ale čímsi sa mu snažil priblížiť (ako tu viacerí uvádzajú). Ani tento ušľachtilý cieľ nevyšiel. (26.06.2020)

Vypätá dráma o vine, zodpovednosti a tieňoch minulosti, ktoré vás raz doženú. Psychologicky precízne vystavané, s iba jedným/dvomi zaváhaniami v strihu (rozumej WTF momentami). Neustále nechávajúce v neistote kde je pravda, čo je nakoľko prifarbené a kdo je ako veľký zlosyn či trpiteľ. Priebežne sympaticky odľahčované postavou sestrinho manžela, ktorý v opilosti preferuje k spánku záchod pred posteľou. (30.06.2013)