Líbánky

Nejméně přesvědčivý snímek z Hřebejkovy volné trilogie selhává ve snaze vytvořit až bergmanovsky oproštěné drama odehrávající se v sevřeném čase a prostoru. O to víc zde totiž vynikla Jarchovského inklinace k přepjaté umělé konstrukci, která byla alespoň v Nevinnosti omluvena žánrovou hrou a skrytou machinací s hlavní postavou. Líbánky jsou naopak přímočarým psychologickým dramatem, které se příliš brzy zbavuje tajemství a opět křečovitě přibližuje motivaci či minulost postavy skrze dlouhý monolog zde navíc utopený v literárních exhibicích a v přílišně divadelní deklamaci Jiřího Černého. Z vrcholu filmu se tak stává jeho nejslabší bod, který zpětně oslabuje celek - kdyby scénář tolik prostoru nevěnoval podrobnému a polopatistickému vykreslování toho, CO se přesně stalo/mohlo stát a místo toho věnoval více prostoru otázce, JAK se ono podepisuje na důvěře a ještě neusazeném vztahu ústřední dvojice, film by fungoval mnohem lépe. Hřebejkova režie naopak zachraňuje, co se dá. Jen díky ní film neustále upoutává pozornost a dokáže občas zakrýt i pocit, že snaha o českou odpověď na šokující skandinávská dramata je až nepřirozeně přepjatá. Líbánky jsou totiž výborným konglomerátem obratné mizanscény (práce s desítkami herců, přehledný pohyb v prostoru statku), atmosferické kamery a mistrovského střihu matadora Aloise Fišárka. Scény svatební veselice tím získávají až impresivní charakter v propojování různorodých nálad a chatrná kostra scénáře tak hlavně v první polovině snímku není tolik v popředí. (30.06.2013)

Námět je skvělý a díky němu jsem se na film vlastně chtěl podívat. Samotné zpracování není špatné a má silné momenty (hlavně závěr se opravdu povedl), ale má to vady na kráse. Situace, kdy prarodiče nepochopitelně nechají vnuka v optice a ujedou mu je tak odfláknutě napsaná, jen aby mohl vzniknout následný důležitý konflikt. Komická figurka zeťáka mi tam neseděla, stejně tak hudba. (16.09.2016)

První část tvoří pečlivé připravování zvratu, který pro množství indicií, z něhož by se v pevnosti Boyard počurali štěstím, ani žádným twistem není. Prostě se dá dost dobře odhadnout, co se zhruba stalo. Navíc se jedná o báchorku povídkového ražení, jaká rozhodně neutáhne celovečerák. Omáčka je pak tvořena řadou rádoby filozofických promluv, které v lepším případě působí divadelně, v tom horším jsou vyloženě trapné. Kvalitní obsazení by to herecky utáhlo, kdyby mělo co. Hřebejka obvykle můžu, ovšem s tímhle šlápl opravdu hodně mimo. Ale co s tím, když máte k dispozici scénář, který si Jarchovský snad opravdu vytáhl z nosu, protože se mu nechtělo. Otřesná hudba na konci to nespraví. Někdy mám pocit, že čím horší je výsledný produkt, tím usilovněji se tvůrci na závěr snaží cpát zpomalené obrázky s příšernou hudbou. Zprudilo mě to u Výchozího bodu a tady mě to zprudilo taky. Pak si z filmové hudby pamatuju jenom samé hnusy. (08.01.2015)

Trierov obraz rozkladu a agónie v podobe požierajúcej sa líšky z Antikrista nahradil záber na kuru, ktorá za béčkovohororového zvuku ďobne do krvavej prasacej lebky. Takto to dopadne, keď robia filmy dvaja "iniciatívni blbci". Keď pochopili, že do smrti nemôžu točiť Pelíšky na x-tý spôsob, tak si kukli aj voľačo, čo teraz vo svete fičí. A tak vznikol neospravedlniteľne impotentný plagiát na Triera. V Melanchólii na začiatku uviazne limuzína v zákrute, postavy sa ešte smejú, ale divák vie, že je to nápadité predznamenanie patovej situácie. V Líbánkach však vidíme len kolónu pekných svadobných áut, v hezkej českej krajine, v peknom zábere. Ako z reklamy na nejakú automobilku. Nie je tu akcentovaný nijaký význam. Štrba pustí do kamery nejaké prasiatko, nech to vyzerá sexi, a našťastie okolo letia labute, treba ich rýchlo natočiť, to budú diváci vlhnúť. A do toho vám hrajú tri klavírne akordy stiahnuté z freeplaymusic. Po polovici filmu sa režisér spamätá, že veď ten Trier kedysi aj dogma filmy točil, také s takou zúmujucou kamerou. Rýchlo poklepe Štrbu po pleci a poprosí ho, aby zopárkrát v práve natáčanom obraze pozúmoval. Takže niekde v strede filmu máte jednu päťminútovú scénu nemotorne pripomínajúcu Trierovu nervózne tekavú kameru. Toto sú ešte tie vtipné pasáže, keď sa smejete na naivite a namyslenosti tvorcov, ktorí sú schopní takúto blbosť pustiť do kina. Zvyšok filmu je čisté peklo. Postavy hovoriace slovníkom pubertálnych grafomanov (objímali sme sa ako pasažieri v padajúcom lietadle, naše bozky chutili po soli) vás zatlačia hlboko do sedačiek. Vo filme sa buď nedeje nič, alebo postavy v siahodlhých literárnych monológoch opisujú dávnu minulosť, ktorá aj z ich subjektívneho rozprávania pôsobí neuveriteľne tézovito. V podstate celá stredná v spomienkach vyzerá ako predstava čitateľa Nového času o šikane na škole, kde sú len obrzáporácki dekadentní alfasamci a utrápení citliví homosexuáli. A záverečný twist je taký priehľadný, že ho musia vidieť aj slepci. Je to trápnosť nad trápnosť a doslovné utrpenie, keď ľudia vedľa mňa v kine na rádoby najvypätejších scénach zo zúfalstva vyprskovali priduseným smiechom........................Keď vypukne tretia svetová vojna, tak sa budú Líbánky používať ako zbraň hromadného ničenia. Arzenál budeme mať na špičkovej úrovni. Najskôr sa začne na všetkých veľkoplošných obrazovkách premietať Príklerovo Ďakujem, dobre., ktoré skolí 99 percent populácie a potom pustia Hřebejkove Líbánky, aby zlikvidovali aj posledných najodolnejších jedincov. (30.09.2013)

Po Kawasakiho růži a Nevinnosti dvojice Jarchovský a Hřebejk potřetí účtuje s minulostí na první pohled slušných hrdinů. A podruhé v řadě to zkazil závěr. Proč explicitně ukazovat, co se tenkrát stalo? Kdyby to autoři nechali na divácké fantazii, byl by konec silnější. Takhle prostě zase šla zbytečně jedna hvězdička dolů. (07.01.2015)