Once Were Warriors
Once Were Warriors
Režie:
Lee TamahoriScénář:
Riwia BrownKamera:
Stuart DryburghHrají:
Rena Owen, Temuera Morrison, Cliff Curtis, Pete Smith, George Henare, Ian Mune, Julian Arahanga, Mamaengaroa Kerr-Bell, Riwia Brown, Taungaroa Emile (více)Obsahy(1)
Adaptace kontroverzního bestselleru maorského autora Alana Duffa. Děj líčí osudy typické dělnické rodiny s nezaměstnaným otcem, násilníkem a pijanem, a kdysi krásnou matkou neúspěšně usilující o štěstí svých dětí. Snímek ohromuje scénami až zvířecí brutality, ale upoutává též obrazy plnými citu, humoru a naděje. Vizuální naléhavost díla tlumočí barevně a tónově bohatá kamera konstatující smírnou krásu krajiny i odpudivou atmosféru předměstí. Film se stal událostí roku 1994 a získal více než dvacet cen na předních filmových festivalech, kde byli vyzdvihovány především herecké výkony představitelů, vesměs Maorů a míšenců, jakým je sám i režisér. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (279)
Nedávam plný počet na každý dojemný film - citové vydieranie mi skôr vadí, nie však, akje jedinou možnosťou. Vzhľadom na vyústenie príbehu a to, čo prišlo po zhruba hodine zoznamovania sa s postavami, špinou, depresiou a biedou; Zoznamovania sa s rodinou, ktorá si navzájom ubližuje, chybuje a trpí; Má svoje sny a nechce si pripustiť, že všetko bude iba horšie; že tam somewhere over the rainbow možno je lepší svet, ale ona nie je a nikdy nebude jeho súčasťou; a že zo všetkého toho utrpenia vedie iba cesta rozkolu alebo smrti... Vzhľadom nato, čo túto rodinu postihlo, by bolo natočiť o nej film bez jedinej slzopudnej scény, prinajmenšom neľudské. Emocionálny ohňostroj, tak by som to nazval. V priebehu hodiny a pol sledovania bolestivo detailnej sondy do súkromia obyvateľov jedného - Stredozemi na hony vzdialeného, novozélandského slumu, sa vo mne vystriedala asi desiatka rôznych, prevažne nepríjemných pocitov. Od ľútosti, cez nenávisť, až po pocit zadosťučinenia (s už pramalým významom pre jeho aktérov). Na rovinu, Once Were Warriors nie je Mesto bohov. Nebehajú tu päťročné deti so zbraňami a až na jednu-dve scény, nebudete odvracať zrak. A v tom to je. Túto rodinu nehnala do záhuby sociálna situácia, ani nehostinnosť tamojších podmienok, ale ona samotná. Muselo sa niečo stať, pretože inak by trpeli večne. Film o tom, že aj čierna je jednou z farieb dúhy (aby som tak zacitoval)... Česť Tamahorimu, že netlačil na pílu, príbeh zbytočne nenaťahoval (ani na tie - pre žáner typické dve hodiny) a odrazu to v najlepšom ukončil. A aj keď uznávam, že so svojim filmom nedosiahol až na špičku, plné hodnotenie mu tam s radosťou dám. Minimálne zato, že sa na nič nehral. ()
Dobře natočené, odvyprávěné, syrové, násilné a reálné intenzivní sociální drama z prostředí maorů, které nás postaví před základní otázku při výběru partnera. Z Temuera Morrisona šel strach a když se rozjel, byl nezastavitelnej jako lavina. ()
Syrový a maximálně působivý dílo. A Morrison je zvíře s nepopsatelným hereckým talentem. To, co předvádí v tomhle filmu, je opravdu nevídaný. Nejdrsnější na tom je, že je to myšlený tak trochu jako hranej dokument, a je to hodně, hodně uvěřitelný. To se musí vidět. ()
Zcela jistě se jedná o nejlepší novozélandský film všech dob. Nepočítáme-li Pána prstenů, který je samozřejmě převážně americký. Jakmile vás tento film vtáhne do děje, tak už vás skutečně nepustí. Řeč už je samozřejmě o filmu Kdysi byli bojovníky. Rena Owen je sice strašně ošklivá a dívat se na ní je obrovské utrpení, ale dá se to v rámci možností snášet. Zato její manžel Temuera Morrison je slušný bouchač, který mlátí do všeho, co se na něj třeba jen ošklivě podívá. Ze všeho nejraději tráví čas v místní hospůdce se dvěma kamarády, z nichž jeden, s mexikánským knírkem, velmi rád souloží s 13 letými děvčátky. Posezení v hospůdce se velmi často ve večerních hodinách přesune k našim hrdinům domů, kde spí hned 4 děti. Chlastá se do té doby, dokud je chlastat co. Film si touto cestou plyne dál a dál. Aby vše bylo správně dramatické, tak máma je starostlivá žena a otec je muž, kterého baví pouze chlastat, souložit a mlátit. Problém je v tom, že ona ho stále miluje, ačkoli už párkrát měla to štěstí poznat vůni jeho pěstí pěkně zblízka. Zkrátím to. Byli jsme bojovníky je prostě krásně syrový film, který určitě ocení nejenom milovníci brutality a násilí. A ty horší herecké výkony relativně neznámých herců film krásně dokreslují. 4* ()
Na jednom místě jsem se rozbrečel, nekecám. Možná dám ještě vyšší hodnocení... ()
Jediným dojmom z toho filmu je poznanie, aké sú si tie "neprispôsobivé menšiny" podobné. Je úplne jedno, či sú to Maorovia, Aborigéni, Indiáni alebo tí premenovaní na Rómov. Všetci mali prijateľnú minulosť, v ktorej fungovali pravidlá, hierarchie a tabu. Dnes sú na okraji majoritnej spoločnosti, ktorá si s nimi nevie rady, pretože demokratické pravidlá na nich neplatia a iné sú pre zjemnenú väčšinu neprijateľné. Nakrúcajú sa o nich filmy, pretože je v tom exotika, násilie, drogy, skrátka to, čo väčšina chce vidieť, kvôli tej príchuti zakázaného. Ja necítim najmenšiu potrebu oboznamovať sa so životom "neprispôsobivých", ktorí sa úspešne prispôsobili využijúc slabiny života väčšiny. ()
Smutné sociální drama na trošku otřepané téma, muž - tupé násilnické hovado a žena - nebohá milující manželka a matka. Etnické nuance ponechám stranou, nepřijdou mi nijak zvlášť podstatné. Podobné příběhy prožívají všechna lidská plémě. Je totiž naší přirozeností býti hlupáky. Potud vše naprosto v pořádku. Pohybujeme se však v čisté, leč realitou pochopitelně nasmrádlé, fikci a autor se nám tedy snaží něco sdělit, nikoliv pouze popsat. A právě díky onomu sdělení Kdysi byli bojovníky štítivě zavrhuju . Nechci spoilerovat, ale jinak to nepůjde. Matka, která má možnost ochránit své děti, ale jen díky své sebelásce to udělá až za cenu zcela zbytečné nejvyšší oběti jednoho z nich, je horší zrůdou než primitivní původce jejich trápení. A tady? Darmo mluvit. Myšlenkový odpad, formální pětka. Tři. Filmová Výzva 2015 od emma53 ()
hovoril som si, tak dobre hodnoteny film a na reziserskej stolicke tamahori? tak teda klobuk dole za tento pocin. maximalne drsny film preplneny nasilim, brutalitou a strachom. ta realnost priam desi. ()
Velmi autentický násilný film, kterému nepochybně dominuje Temuera Morrison jakožto agresivní vychlastaný kripl, s nímž dokážou vyjít jen jeho stejně svinský kamarádíčci. Silný filmový zážitek. 80% PS: Kdyby náhodou dostal někdo "moudrý" nápad poznat podobné vypité mozky, nechť navštíví kladenské knajpy. ()
Silně brutální, hnulo mi to žaludkem asi jako film od Larse von Tiera. Zvláštní emocionální vlny v tvrdších a drsnějších scénách prostoupených celým filmem. Maorská problematika je Novo Zélandskou paralelou na nepřizpůsobivé občany. Velice drsné, nicméně skuteční bojovníci vítězí duchem, k čemuž se film po krutých scénách postupně dopracuje. ()
Veľmi uveriteľné ... veľmi dobré. ()
Občas je až z podivem co si někteří tvůrci dovolili ve svých rodných zemích, když začínali svou režijní kariéru. Stačí si vzpomenout co vyváděl Peter Jackson ale on očividně nebyl jediný novozélanďan, který se nebál přitvrdit. Lee Tamahori, který se v Americe prosadil snímky "Na ostří nože", "Dnes neumírej" nebo "xXx 2" si jako svůj prvotní počin vybral snímek o životě lidí, které byste nechtěli mít jako sousedy nebo je jen potkávat na ulici. Natočil brutální a atmosfericky vyloženě hnusný snímek, ve kterém exceluje Temuerra Morrison (vybavuji si ho jako sympatického kapitána z Nebezpečné rychlosti 2) jako násoska a brutální násilník, který dokázal vytvořit postavu, kterou bych opravdu nechtěl potkat. Je to ten typ snímku, který nemá pevný příběh, ale divák prostě sleduje život několika lidí (rodina a několik známých) v nepříliš příznivých podmínkách na pokraji chudoby, jejíž beznaděj navíc podporuje násilnický otec v Morrisonově podání. Nejedná se o hezký, ale rozhodně zajímavý film, který diváka utvrdí v tom, že na tom určitě není zas tak špatně. Neznámý, ale opravdu povedený film, který rozhodně stojí za vidění. ()
Bohoužel asi velmi realitu zobrazující "rodinné" drama, které je místy tak surové a násilné, až z toho má člověk husí kůži. Začátek filmu, ve kterém sledujeme krásnou horskou krajinu s jezerem, aby kamera sklouzla stranou a my zjistili, že se jedná o velký bilboard u rušné, pletivem obehnané dálnice, kolem které tlačí Maorové nákupní košíky ke svým obydlím. Hudba a zvuky života na periferii. Dno, ze kterého se ani nedá odrazit. Bezútěšnost, až to bolí. ()
Novozélandské syrové sociální drama, které mi prostě sedlo. ()
Film jsem viděla před lety a velmi silně na mě zapůsobil. Teď jsem si to zopakovala a zážitek stále stejný – krásný, ale drsný film. Náhled do života Maorů, pro nás trochu exotický. Natočeno velmi realisticky, skoro jsem se vžila do pocitů manželky, mlácené opilcem-manželem, která ho i přesto miluje. Dopadnout to dobře ani nemohlo, jak už to v životě chodí. Myslím, že podobné příběhy se odehrávají nejen na Novém Zélandu. ()
Přísahám... že se k tobě vrátím, přísahám... já tě strašně rád mlátím.... ()
Je to prostě pořád stejná písnička. Některá etnika mají nesporně smysl pro rytmus, tanec a hudbu a když mají možnost chlastat a pobírat dávky, je to v podstatě to jediné, čemu se celý život věnují. S tím, že ten chlast by figuroval někde na první příčce. Stejně jako u nás, ani maorský cigoš, jsa denně vožralej (jak zpívá Pepa Vojtek) nejde pro ránu daleko, a byť mu nelze upřít elegatnější zápasnický styl, než když na vás naše utlačovaná menšina vytáhne v hospodě kuchyňák, je to jinak pořád to stejné schema. Čili s ožralcem a vymaštěncem navíc to bude vždy o držku. Snaha o návrat k tradicím rodu je zde sympatická, ale bohužel v realitě již předem odsouzená k záhubě. Film o násilí, beznaději a odporu přijmout vnucená pravidla. Zde víceméně pravidla předurčující ženy jistých etnik k tomu, aby držely pusu a roztáhly nohy, když ožralý patriarcha zavelí a z toho vyplývajícví vnitřní boj s bezmocí, hrdostí a důstojností. ()
Smutné, veľmi smutné a žiaľ aj veľmi pravdivé. Veľká škoda, že matka tú svoju rodovú hrdosť využila tým správnym smerom, až keď sa stala tragédia, pretože tých 18 rokov pracovala presne opačným smerom. Ono to potom v tom závere pôsobilo dosť zvláštne. Chcelo to asi lepšie prekopať vykreslenie jej postavy. Ja som si to síce domyslela, ale celkovému efektu to trochu ubralo. Napriek tomu veľmi reálny film, žiaľ... Videné v rámci Challange tour - 30 dní so svetovou kinematografiou. ()
Si otrokom svojich pästí! A divák sa stal strunou v jeho paži. Pretože rovnako napätý čakal kedy vystrelí, počas každej jednej hádky. Rôzne etniká majú rôzne nátury. Ale vždy sa nájdu jedinci, ktorí to natoľko preháňajú, že by si zaslúžili pobyt v klietke viac než mnohé zvieratá (teraz som si hádam šplhol u aktivistov:). Ale divák sa stal aj snom o lepšom živote pre všetky deti z tunajšieho domu kriku. Divák sa stal tým, ktorý je rád, že nemusí bojovať vo chvíli keď film sleduje, ale nepochybne zvádza vlastný boj ako každý iný. Poznáte to, realita je kurva, ktorá dáva každému, ale nie vždy tak ako si zaslúži. ()
Velice syrové, a vzhledem k tématu depresivní drama. Jenže jde o vhled do duše Maorů, kteří kdysi byli bojovníky, patřila jim celá země, a dnes z nich jsou trosky, nejsou nic. Zbývá jim jen držet pusu a krok, a maximálně se tak opít a někoho zmlátit. O co horší je to u rodičů, jak to asi může vypadat u jejich dětí, postižených touto rodinnou a neustále s sebou nesenou kletbou? Lee Tamahori neskutečně sugestivně vtáhl do světa, který je nám cizí, ale přibližíl nám ho, jak jen to šlo. ()