Fair Play

Kľudne by som dal Fair play štvrtú hviezdu, lenže....Film síce vyzerá aj 25 rokov po revolúcii stále ako televízna inscenácia, ale povedzme, že sa jedná o autorský zámer, natočiť túto tému komorne a s koncentráciou na tých pár dôležitých postáv. Takže problém má so zopár klišé, ako Geislerová, ktorá sa po výsluchu musí pozvracať, to vidím v každom druhom filme a takéto scény už budem pretáčať, preklikávať, zatvárať oči. Nič originálnejšie sa na vyjadrenie psychickej nepohody nedá vymyslieť? Prečo preboha tvorcovia prezrádzajú, v ktorom roku sa film odohráva, keď si to môžu nechať ako tromf na konci v podobe prekvapivej pointy, ktorá by navyše skvele v kontexte filmu fungovala? Keď viem, ako to skončí, tak to jednoducho ani pri skvelom tempe a dobrých hereckých výkonoch nemôže byť ono. Alebo si Sedláčková myslí, že publikum navštevujúce dnes kino nevie, čo sa v roku 1984 odohralo? Možno nevie, hádať sa nebudem. (21.11.2014)

Vzhledem k faktu, že jsem jako mládě závodně vrhala koulemi, chybělo jen málo a také jsem třeba mohla klást otázky typu: "Trenére, proč si musím holit vousy? Trenére, proč mi tam, co bych měla mít kozy, rostou chlupy? Trenére, proč jsem svému příteli při objímání zlámala osm žeber? Trenére, co se mi to v klíně vyrazilo za pytlík? Trenére, proč se líbím jen teploušům a heterosexuál by o mě neopřel ani zahnojené vidle?" Naštěstí jsem kromě sportovního disponovala i výtvarným nadáním, které jsem zvolila za svou profesní dráhu. Takže mám na zdech místo medailí kresby, nejsem slavná a mám holou řiť - ale nechlupatou! "Fair play" mi způsobilo mírné dilema: téma je pro mě zajímavé, sledovat atletické tréninky a soustředění bylo příjemně nostalgické, nicméně jsem čekala trochu větší drama a dojení emocí. Taky mám z polistopadové filmové tvorby dojem, že republika před Plyšákem byla plná utlačovaných protirežimních bojovníků, připravených při první příležitosti utéct za kopečky. Vždyť většina občanů byla mlčky spokojená či smířená. Jasně, zdrhlo odsud hodně lidí a převážně těch velmi schopných... byli však zcela adekvátně nahrazeni intelektuály a pracanty ze slovenských cigánských osad, no ne? Na závěr si dovolím drobné rýpnutí do Judit Bárdos v hlavní roli: krásná holka, ale její postava rozhodně nepřipomíná vrcholovou atletku, tím méně sprinterku na steroidech. Tak co s tím? Tři je málo, čtyři moc... ta čtvrtá se holt do cíle nedostane o bradavky. 69% (03.01.2016)

Tleskám, protože tohle se opravdu povedlo jako celek. Osmdesátá léta, příběh, co diváka přiková k židli a trošku mu připomene, co bylo a co není samozřejmost. Judit hrála skvěle a tím, že pro mě byla nová, bavilo mě nakoukávat si tu neznámou tvář v různých polohách. Režie taky vynikající. Fakt, že jsem se k filmu náhodně dostala teď, když je Olympiáda v Tokiu v plném proudu, můj filmový prožitek ještě posiluje. A asi i proto nemůžu hodnotit jinak. (27.07.2021)

Legendární Jarmile Kratochvílové, nepřekonatelné rekordmance běžeckých tratí, se ježí ochlupení, když kolem ní proběhne její filmová konkurentka, sprinterka Anna Moravcová. Socialistickým státem řízený dopingový program, kdy po anabolických steroidech se z žen stávaly chlupaté mužatky, ovšem jejich nadlidská výkonnost jim přinášela výsledky v podobě vítězství a do té doby nepokořených rekordů, je málo propírané téma, ačkoliv se o něm ví. Film Andrey Sedláčkové se vydává zpět po síti času do osmdesátých let minulého století, do tehdejšího Československa, kde mladá vrcholová sportovkyně zažívá sportovní dril, milostný vztah a společné bydlení s mámou. A ta máma navíc napomáhá protistátní činnosti stíhanému chartistovi (Roman Zach), takže se jí brzy na paty pověsí StB na čele s hlavním vyšetřovatelem (Igor Bareš). Judit Bárdos ve své nejvýraznější roli, a to v době vzniku filmu rozhodně nebyla nikterak známou herečkou. Věkový rozdíl mezí ní a její filmovou mámou Annou Geislerovou je jen 12 let, takže to dost často vypadá, že se jedná o starší a mladší sestru. Mě ale spíše zajímalo sportovní prostředí, které je vykresleno nadmíru dobře a uvěřitelně. Pokud sportovkyně nevykonávala přesně to, co chtělo a ukládalo jí vládní Ústředí, tak to také mohlo nadobro znamenat i konec její kariéry. Sympatická atletka Anna tedy bojuje s nelichotivým systémem, zakázanou látku hází do odpadkového koše, ovšem netuší, že její trenér (Roman Luknár) se tajně domluvil s její mámou, takže stačí jen pozměnit krabičky a v těle rázem nekoluje domnělý vitamín, nýbrž pořádné svinstvo. Ovšem vidina letní Olympiády a splnění kvalifikačního limitu pro účast na ní je pro sportovní svaz prvořadý úkol, takže nějaká psychická nepohoda mladé sprinterky rozhodně nemůže zamezit jeho plány. Film působí sugestivně. Sedláčková se vzepjala k velkému režijnímu výkonu, ačkoliv její tvorba do té doby zahrnovala většinově jen televizní počiny. Dobová atmosféra skvěle funguje, zdařilé herecké výkony ji vhodně podtrhují. Před životopisným sportovním dramatem Zátopek vznikl mnohem lepší film. Kdybych se měl rozhodovat, který si pustit, tak určitě to bude tenhle snímek. 8/10 (06.04.2023)

Azda najväčším problémom Fair Play je jeho neschopnosť vytvorenia vlastnej identity; podriadenie divácky ústretového príbehu naivite hlavnej hrdinky. Nakladanie s reáliami je skresané len do niekoľkých čiernobielych figúr, ktoré spĺňajú rolu stelesnenia dobra (tréner, matka) a zla (ŠtB, štátna mašinéria), resp. čestného jedinca a skazeného systému. Konanie postáv a dialógy sršia alibizmom, ktorý nič na situácii nemení, len problematiku značne banalizuje a znevažuje v neprospech vyústenia a emócií, ktoré má (malo by) vyvolať. Narúšanie intimity Anny je čisto účelovým krokom pre načrtnutie vzťahu k športu. Beh bol vždy symbolom úniku, slobody, a inak to nie je ani tu. Iné postavy však nachádzajú únik v zakázanej chémii, ktorej hrdinka trvalo odporuje, čo sa stáva nosným motívom. V konečnom dôsledku tak film nie je ani o športe, ilustrovanom fyzicky náročne pôsobiacimi scénami (pri ktorých je zručne využívaný steadicam), ani o súboji so socialistickým zriadením, ako skôr snahe vyrovnať sa s ním po svojom. Sedláčková si úplne dokonale neporadila s figurálnosťou na najjednoduchšej úrovni (scéna, v ktorej Anna stojí vedľa obrej busty Karla Marxa, zdôrazňujúcej mohutnosť a silu socialistického štátu, je až na smiech) a casting má tiež svoje muchy - tú najväčšiu vidím práve v obsadení Judit Bárdos, ktorá do už tak jednoduchej postavy mimo obnaženého tela vkladá minimum (argumentovať úsporným herectvom považujem v tomto prípade za bezpredmetné a mimo realitu). Ostatní si oveľa lepšie nevedú. Oslavné reči sa minuli účinkom a tunajšia dobová atmosféra šla absolútne mimo mňa, za čo môže čiastočne aj výber hudby (Žbirka nikdy nebol mojou šálkou kávy a skladby, z ktorých cítiť jeho niekdajšiu hudobnú produkciu sú vyčpelé). Korunovanie emblémovým záverečným záberom totožným s úvodom však ukazuje, že aspoň vo formálnej stránke má Sedláčková, narozdiel od plochého obsahu, trochu jasno. 40% (28.08.2014)