Režie:
Andrea SedláčkováScénář:
Andrea SedláčkováKamera:
Jan Baset StřítežskýHrají:
Judit Pecháček, Aňa Geislerová, Roman Luknár, Eva Podzimková, Ondřej Novák, Roman Zach, Igor Bareš, Jiří Wohanka, Ondřej Malý, Taťjana Medvecká (více)Obsahy(1)
Osmdesátá léta v Československu. Mladičká sprinterka Anna (Judit Bárdos) se stává členkou Střediska vrcholového sportu. Její matka (Anna Geislerová) a trenér (Roman Luknár) doufají, že splní kvalifikační limit a postoupí na olympijské hry. Vybočením ze světa tvrdého sportovního drilu je pro Annu pouze milostný vztah s Tomášem (Ondřej Novák). Anně začnou být bez jejího vědomí podávány anabolické steroidy. Její výkonnost stoupá, objevují se ale rovněž první zdravotní problémy. Anna se o přípravcích dozvídá pravdu, a přestože je v sázce její účast na olympiádě, hodlá dál trénovat bez nich. Její matka však doufá, že Anna účast na olympijských hrách využije k emigraci, a rozhodne se jí anabolika pod rouškou neškodných vitaminů aplikovat tajně. (Falcon)
(více)Videa (2)
Recenze (689)
Rozporuplné pocity. Putování v čase pod nadvlády kománčů kdy omezení neomezeně vládli se vším všudy - persekucí, láskou, výslechy, odposlechy, emigrací ... Téma jako u Pelíšků, Pupenda, Báječných let pod psa, Konfidenta ... Hepík se nedal čekat, ale přece jen bych čekala i nějaký bonus navíc, než že nám Andulka skončí u soustruhu a matinka v lochu. U témata dopingu by bylo mnohem zajímavější, kdyby se matka i dcera vzepřely a začali to řešit přes Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, nahlásili to na nějaké mezinárodní asociaci sportovců. Zajímavé by bylo sestoupit ze stupňů vítězů a jít odevzdat medaily ... Ne, už vážně končím, abych nebyla nařčena, že zase radím, rýpu a já nevím co ještě. Film je natočený pěkně, měl skvělé momenty, pěkně vykreslený charakter trenéra, který je neosobní a jde pouze po výsledku. Jenom tam chybělo to něco, co by z toho mohlo udělat špičkový zážitek. Jméno paní režisérky rozhodně stojí za uložení do dlouhodobé paměti, než ho ten němec, co ustavičně schovává po baráku věci někam zašantročí. ()
(3x) Velmi slušný pokus o velký domácí sportovní film, výborné herecké výkony, vhodně zvolené téma. Leč jedna drobnost kazí ryze realistické vyznění celého projektu - hlavní postavy děje se pohybují ve zručně zrekonstruovaném retru začátku 80. let, ale jako by mimo nich nikdo jiný v té době neexistoval. Samozřejmě nejen na sportovní výkony Bárdos a Josefíkové je radost pohledět a o tom to celé je. A Aňa Geislerová se královsky přehrála do rolí matek už před několik lety a stále jí nedochází dech a nachází v sobě stále nové a nové polohy herectví. Za což jí patří opětovný dík. #prazskefilmoveleto #kinobus ()
Kľudne by som dal Fair play štvrtú hviezdu, lenže....Film síce vyzerá aj 25 rokov po revolúcii stále ako televízna inscenácia, ale povedzme, že sa jedná o autorský zámer, natočiť túto tému komorne a s koncentráciou na tých pár dôležitých postáv. Takže problém má so zopár klišé, ako Geislerová, ktorá sa po výsluchu musí pozvracať, to vidím v každom druhom filme a takéto scény už budem pretáčať, preklikávať, zatvárať oči. Nič originálnejšie sa na vyjadrenie psychickej nepohody nedá vymyslieť? Prečo preboha tvorcovia prezrádzajú, v ktorom roku sa film odohráva, keď si to môžu nechať ako tromf na konci v podobe prekvapivej pointy, ktorá by navyše skvele v kontexte filmu fungovala? Keď viem, ako to skončí, tak to jednoducho ani pri skvelom tempe a dobrých hereckých výkonoch nemôže byť ono. Alebo si Sedláčková myslí, že publikum navštevujúce dnes kino nevie, čo sa v roku 1984 odohralo? Možno nevie, hádať sa nebudem. ()
Socialistické zřízení svlečené do naha, dostává páskem přes prdel. Zarytý komunista bude běsnit. Ukázat to nejhorší a zaobalit do toho celou společnost. Zarytý "demokrat" si bude libovat. Byly to kurvy a neštítili se ničeho. Film odhalující, ukazující, ale také utvrzující. Jsou dnešní sportovci do podobných přečinů nuceni? Ovšem, že ne. Vlastní vůle je v tomto případě důležitější, než jakékoli politické zřízení. Ztráta i znovu nalezení důvěry v sebe sama i v druhé. Snímek se mohl klidně odehrávat v současné době, nicméně režisérka zvolila jinak. Chtěla do toho politiku. Hlavně společenskou morálku vzniknuvší z politického zřízení. Chtěla to tak, a natočila to výborně. Skutečně, celková, skvělá režie, jemná hudba a především skvostné duo Geislerová s Judit Bárdos, drží mé hodnocení velmi pevně. Třetí setkání s Andreou Sedláčkovou opět výborné. [Kino Citadela - Litvínov] ()
Na rozdíl od hlavní hrdinky, film občas kolena dává hodně vysoko. A nedošlapuje úplně přesně tam, jak by měl. Hlavně svojí občasnou zkratkovitostí ve vývoji vztahu Anny a Tomáše (seznámení v tramvaji?) sráží účinek hned několika navazujících scén, čímž si zbytečně nabourává dobře vystavěnou dramaturgickou linku, ve které jde hlavně o osobní dramata a morální dilemata. Ty naštěstí fungují v ostatních rovinách (trenér, matka). Ano, bude se to mnohokrát zmiňovat, ten mučednický piedestal, který režisérka staví každou chvíli někomu jinému, je chvílemi až moc schematický. Ale naštěstí síla tkví v hereckých výkonech. Barešův estébák, Malého klubový doktor a především samotná Judit Bárdos přináší po dlouhé době ze Slovenska zajímavý herecký půvab. Aňa se snaží, ale je až moc mladou maminkou v roli, kterou si na režisérce vydupali v Negativu, namísto zamýšlené Ivany Chýlkové. Každopádně je to příjemné překvapení, už jenom proto, že se film chce vyrovnat s nedávnou minulostí a nebojí se vlastní cesty. ()
Galerie (26)
Zajímavosti (23)
- Judit Bárdos (Anna), která je Maďarka, neovládá češtinu. Při postsynchronech ji proto nadabovala Berenika Kohoutová. (funhouse)
- Služebním vozem funkcionáře Kracíka (Jiří Wohanka) stojícím před budovou SNB v Bartolomějské ulici je Tatra 613-3. "Šestsettřináctka" v této modernizované podobě se začala vyrábět v lednu 1986, scéna se ale odehrává v roce 1984. I poznávací značka na autě je nesmyslná - série ABB byla přidělována v roce 1967 a na žádné Tatře 613 taková značka být nemůže. (Martin_L)
- Západoněmecký sprinter Manfred Ommer k problematice uvedl: „Na mých prvních závodech, to bylo na ME 1971 v Helsinkách, jsme seděli na tribuně a už jsme tu za*** písničku nemohli poslouchat, tu hymnu NDR. Pak jdeš za svým doktorem a ptáš se: ´Proč taky nemáme ty pilulky?´" Dagmar Kersten, stříbrná medailistka na OH v roce 1988 v dresu NDR, zase uvádí: „Říkali nám: ,Vezmi si to, jsou to vitamíny.' Anabolika, psychofarmaka – to všechno tam bylo. Neměla jsem myslet, ale cvičit. Stala jsem se pachatelkou sama na sobě." (dinamit_1)
Reklama