Osm hrozných

Filmoví fajnšmekři naleznou odkazy na televizní westerny 50. let a další zapomenuté či neznámé bizarnosti, ke kterým se cinefil Tarantino vztahuje, i bez jejich znalosti má však film co nabídnout. Typicky dlouhé dialogy neberou konce, neboť se snímek de facto skládá jen z promluv jednotlivých postav. Ani kávový dýchánek zúčastněných není časem posezení beze slov či tlacháním o mizerném počasí. Všechny rozhovory mají svůj daný cíl, poskytují určitá vodítka k odhalení hledaných, budují napětí a na začátku seznamují s minulostí protagonistů. Režisér po nás chce trpělivost. Pokud budete po hodině zívat, můžou vás probrat finální jatka, těžko však doceníte břitkost dialogů a sofistikovaně rozesetá vodítka. To je také důvod, proč Tarantina milují dnešní otrlí teenageři a zároveň seriózní kritici, kteří však v režisérovi hledají někdy vrstvy, které ne vždy má./// Osmička je zejména v poslední třetině plná gore výjevů, jejichž děsivost snižují přehnané výstřiky krve či ironické hlášky. I přes nadsázku dokáže násilí však občas znechutit a místy jako by se film svou celkovou teatrálností stal parodií na sebe sama./// Mnoho replik je čistě komediálních a rozhodně nefungují všechny. Zároveň se však Tarantino nevzdává vážnějších tónů. Jedná se o jeho nejpolitičtější film, v němž komentuje etnické rozpolcení USA a rasismus, který tematizoval již v Djangovi. Ďábelský Jackson je pro něj vděčným instrumentem, který vyprávěním brutální historky o vynucené felaci přeneseně trestá (a doslova umlčuje) arogantního bílého může, který se v minulosti na černém tolikrát provinil. The nigger in the stable has a letter from Abraham Lincoln? [Kino] (10.03.2016)

Sebeukájivá masáž tvůrčího ega, která narostla do maniakálních rozměrů ve využívání epických kinematografických hraček (Ennio, 70 mm, Nicoreto), přičemž se tři hodiny zastřešuje banální historkou, která páchá obskurní sebevraždu v podobě kapitoly „Earlier that morning“, bořící poslední zbytky věrohodnosti. Co naplat, toliko haněná první hodina není zbytečná ani omylem a sněžní gauneři nemohli dostat lepšího castingu (všichni boží bezezbytku, ale Gogginsův Mannix projde nejzajímavějším vývojem divácké sympatie), takže i když se tomu zdravý rozum začne po všech veletočích slušně vzpírat, Tarantino zase dokáže, jak levnou děvkou dovede občas divák být a nechá se zaháčkovat banalitami, za něž bychom jiné dávno vypískali. Pokud ve finálním soudu přijmete fakt, že ta absence tradičního Quentinova absurdního humoru je vlastně dobře, máte s filmem vyhráno. 4 a ½. (13.01.2016)

Víc než hodinu na - nepříliš zábavnou - expozici? Wow. A i po příchodu do chaty se děj rozjíždí jen neochotně a rozsvítí to až Jacksonova výživná storka v polovině filmu. Po ní si už musíme poslechnout jen jednu písničku a KONEČNĚ se rozjede ta správná zábava plná napětí, paranoie, zvratů a mrtvol. Ne, nemyslím, že k ní ta nekonečná expozice byla nutná, obzvlášť když se tu věci s oblibou několikrát opakují. Tarantino většinou umí napsat skvělé postavy a dialogy, ale tady mě příliš neuhranul ani jedním (postavy se navíc chovaly okatě neprakticky). Herci a Morriconeho hudba jsou fajn. Poněkud mi uniká důvod pro použití ultraširokoúhlého formátu u interiérové konverzačky, ale co už. (09.01.2016)

Extrémně užvaněný, megadlouhý a do sebe zahleděný Tarantino, který vrátil Gaunery o 150 let zpět v čase, akorát zdvojnásobil stopáž filmu a změnil asi tak 20 procent scénáře a dialogů. Nečekal bych něco tak málo svěžího a neoriginálního vzhledem k jeho dosavadní tvorbě. Samozřejmě tradiční dlouhé, do absurdity dovedené dialogové pasáže lízlé divadlem jsou super, stejně jako vedení herců a očekávané splatter finále. Nicméně těch spaghetti westernů už bylo tak akorát dost. Navrch tomu dává korunu Tim Roth, který se marně snaží dělat úplně stejná gesta a kreace jako Christoph Waltz, který zřejmě nebyl na tuhle zimní taškařici k mání. Kde je ta invence, originalita a multitématická pocta všemu možnému i nemožnému s tunou nápadů na každém kroku, která byla tak patrná v Kill Bill ? (10.01.2016)

Nechápu, proč jsou všichni z Tarantina tak připosraní. Chlapík, který kdysi spojil výrazy dětinský a chytrý a dnes jeho práce spojují výrazy dospělý a chytrý, má určitě talent od Boha, ale občas mi přijde, až příliš spoléhá na to, že diváci na jeho snímky čekají jak na flákotu masa po měsíčním půstu. Normální smrtelník to vidí lidověji – Tarantino je skvělý tvůrce, ale krapet přeceňovaný. Svědčí o tom i fakt, že na téhle databázi je podle uživatelů považovaný za (proboha) 12. nejlepšího kameramana, přitom za ní stál jen v případě Auta zabiják. Až za ním se krčí borci jako Conrad C. Hall, Sven Nykvist nebo třeba John Seale. Tentokrát Tarantino vyplýtval hodně papíru, fanoušek osobité tarantinovské nadsázky si nepřijde až tak na své, neladí to tak, jak by mělo. Válet bradou vzhůru na podlaze se nakonec bude hodně chlápků, beru, že to do sebe nakonec i docela fajn zapadne, ale nedokážu se zbavit dojmu, že mnohé neúměrně nastavované scény a nevybroušené kecy musely nudit i nejzarytější fandy. A jestli si mám ucvrknout z jednoho otráveného kafe, tak fakt ne. Platí to, co u Djanga: mnozí prostě plácnou pět hvězd (je to přeci Tarantino!), jenže svou volbu ani moc nedokáží obstojně vysvětlit. (01.01.2016)