poster

Osm hrozných

  • USA

    The Hateful Eight

  • Slovensko

    Osem hrozných

Western / Drama / Thriller / Mysteriózní

USA, 2015, 167 min (SE: 187 min)

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Matty
    *****

    Velký tarantinovský revival a po dlouhé době film, za který by mi nebylo líto zaplatit vyšší vstupné (ještě raději bych jej ovšem dal za projekci ze 70mm kopie). Tváře známé z předchozích filmů, návrat ke komornímu „whodunit“ pojetí Gaunerů (přestože epické ustavující záběry a nápadité využívání členitosti prostoru vyniknou nejlépe na velkém plátně), odkazování k vlastnímu univerzu (tabák Red Apple), členění do kapitol (které kromě rytmizace vyprávění slouží k odtajňování nových informací a přesměrování diváckých očekávání), nechronologická organizace vyprávění (nerozbíjející film, ale přispívající k jeho celistvosti), vizuální i motivické odkazy ke spaghetti westernům (Jackson stylizovaný jako Lee Van Cleef) nebo westernům Johna Forda, stejně jako ke (slapstick) splatterům nebo Carpenterově Věci, variování vyprávěcích schémat z blaxpoitation nebo samurajských filmů, nikoli jednotlivé scény, ale skoro celý film založený na čekání (nás a postav) na to, co se stane (a když se konečně něco stane, provokativně přichází – v roadshow verzi – přestávka, po které následuje flashback s godardovským autorským komentářem) a zda se v závěru ukáže, že spolu některé postavy byly propojené i jinak než řetězem. Právě neustále oddalování akce a dialogické natahování scén akce prostých, jimž trpělivost svých diváků rád pokoušel již zmíněný Godard (viz výsostně retardační scéna z U konce s dechem s Belmondem a Sebergovou žvanícími v hotelovém pokoji), dělá z Osmi hrozných unikátní film nejen v kontextu současné hollywoodské produkce, nabízející diváckou satisfakci mnohem rychleji, ale i Tarantinovy tvorby. Sadisticky dlouhou předehrou není jen první polovina filmu. Různé zdržovací taktiky režisér uplatňuje od začátku do konce a ještě postavy nechává, aby na to provokativně upozorňovaly (Let’s slow it down). Bez ohledu na množství rozpoznaných (sebe)referencí jde o mistrně napsaný a zahraný film, v němž do sebe nakonec vše elegantně zacvakne, jen to záměrně trvá déle než by bylo třeba, a který by jen zdánlivě fungoval stejně dobře jako divadelní hra (své divadelní aranžmá si film uvědomuje a s chutí jej tematizuje). Většina postav hraje nějakou roli a film velký díl svého napětí těží z nevědomosti postav/diváka, kdo tahá za který konec provazu. Přestože prolhané svině jsou v zásadě všichni (kdo není, dlouho nepřežije), vaše sympatie se budou neustále přesouvat od jedné postavy k další podle toho, co vám o ní Tarantino prozradí. Stejně velký podíl na dynamice filmu jako minuciózní redistribuce moci (tkvící nejen v tom, kdo má v ruce nabitou zbraň, ale také v tom, kdo co ví – viz celá čtvrtá kapitola) mají rychlé dialogy, energické herectví a pohyb kamery (vedoucí naši pozornost k důležitým motivům), nasvícení, přeostřování, práce s hloubkou (výškou a šířkou) prostoru nebo střih (zohledňující, kdo se na koho a jak dívá). Osm hrozných by ještě víc než Nespoutaný Django chtělo být politickou alegorií ve stylu podvratných counterculture westernů ze 70. let, upozorňující nepříliš citlivými prostředky na paralely mezi rasismem a kapitalismem. Doslovnost ideologické roviny filmu (hlášky jako „Když mají černí strach, bílí jsou v bezpečí“, rozčlenění baru na jednotlivé americké státy) kontrastuje s mnohem jemnějšími prostředky, jimiž Tarantino vyvolává napětí, vytváří stísňující atmosféru nedůvěry a sděluje podstatné informace o tom, kdo je čí spojenec nebo nepřítel. Přesto jde o znamenitou alegorii, podávající velmi znepokojivý a ne zcela jednoznačný komentář k různému pojetí práva a spravedlnosti. Tarantino natočil extrémně nihilistický western, který zdárně vytváří ovzduší doby, ve které lidi sjednocuje hlavně nenávist vůči společnému nepříteli. Především ale oplývá vypravěčskou obratností nejlepších románů Agathy Christie. Věřím, že stejně jako ony, také Osm hrozných bude s postupem času jenom zrát. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, Triple H(8.1.2016)

  • DaViD´82
    ****

    Tarantinových Deset malých černouš... Ehm, Gaunerů v bezmála tříhodinovém komorním zasněženém westernovém hávu. Pokud i nadále platí jeho plán, že po deseti filmech končí s kinematografií a vrhá se na divadlo, tak se prkna co znamenají svět mají sakra na co těšit. Stejně jako kulisáci až budou po představeních drhnout ty hektolitry červené barvy. A jakkoli bych měl u Osmy některé zásadní výhrady k tomu, jak je to vystavěné (a že je to de facto repete čtvrté kapitoly Hanebných panchartů) a že mohla být tenzí mezi charaktery ještě hutnější, tak k brilantním dialogům a hercům naopak nemám ani ň. A jakožto fanoušek Gogginse oceňuji, jak se chopil příležitosti, když mu konečně někdo dal adekvátní prostor i ve filmu.(9.1.2016)

  • belldandy
    *****

    Jednota místa a času, osm lidí, kteří se neznají a nevěří si. Hutná atmosféra, při které si můžete jen pomalu odpočítavat: A zbylo jich ... Proč to vlastně někomu připadá nudné?(10.1.2016)

  • Dan9K
    *****

    Při sledování jsem si uvědomil, že Tarantino buď točí westerny celou dobu, anebo byla tohle prachobyčejná gangsterka. S povděkem kvituji, že Osm hrozných už není film, ze kterého čiší mainstream. Tohle je jeho ryzí styl. Stejně jako v Gaunerech či Pulp Fiction se střídají výborně napsané dialogy a akce v poměru 10:1, díky čemuž je akce o to překvapivější a údernější. Zároveň to není taková samohana, jakou předvedl v Death Proof. Tady ty dialogy mají smysl. Úvod pro mě nebyl jen čekáním na akci, ale skvělou předehrou a vynikajícím seznámením s těmi hlavními charaktery, podobně jako v Sedmi statečných se nejdříve seznámíme s Chrisem a Vinem. Může vyvstat otázka, jakou měli záporáci motivaci vyřešit svůj problém zrovna tímto způsobem, ale že bych v tom neviděl logiku, to si nemyslím. Skvělé herecké výkony, snad kromě Madsena. Opravdu bych nevyčítal Samuelovi, že si tenhle film vzal na svá bedra, protože to mu vždycky moc sluší. Velký tahák pro mě byla hudba Ennia Morriconeho a jsem moc rád, že zas po dlouhé době vznikl velmi výrazný a odvážný soundtrack, který se nebojí kašlat na zaběhnuté principy. Možná je škoda, že všechna Enniova hudba není původní, na druhou stranu je dobře, že některé výrazné pecky se konečně dostaly do filmu a neskončily v zapomnění kvůli ignoranství John Carpentera. Přítomný gore je naštěstí hlavně prostředek, nikoliv cíl. Bohužel spousta diváků ho jako cíl vnímá a z toho je mi smutno. Velmi mě pobavil zcizující prvek ve formě vypravěče. Určitě to není Tarantinův nejlepší film, ale moc mě potěšil a spolu s Gaunery na mě působí nejsevřenějším dojmem.(5.1.2016)

  • Isherwood
    ****

    Sebeukájivá masáž tvůrčího ega, která narostla do maniakálních rozměrů ve využívání epických kinematografických hraček (Ennio, 70 mm, Nicoreto), přičemž se tři hodiny zastřešuje banální historkou, která páchá obskurní sebevraždu v podobě kapitoly „Earlier that morning“, bořící poslední zbytky věrohodnosti. Co naplat, toliko haněná první hodina není zbytečná ani omylem a sněžní gauneři nemohli dostat lepšího castingu (všichni boží bezezbytku, ale Gogginsův Mannix projde nejzajímavějším vývojem divácké sympatie), takže i když se tomu zdravý rozum začne po všech veletočích slušně vzpírat, Tarantino zase dokáže, jak levnou děvkou dovede občas divák být a nechá se zaháčkovat banalitami, za něž bychom jiné dávno vypískali. Pokud ve finálním soudu přijmete fakt, že ta absence tradičního Quentinova absurdního humoru je vlastně dobře, máte s filmem vyhráno. 4 a ½.(13.1.2016)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace