Naqoyqatsi

Po delší době jsem si zkompletoval tuhle pozoruhodnou trilogii (Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a právě Naqoyqatsi). Předchozí dvě části se mi líbily, dokázal jsem se s tvůrci naladit na stejnou vlnu a ponořit se do sledování. U poslední části tomu bohužel tak nebylo, líbila se mi nejméně a dodíval jsem se na sílu. Tvůrci se bohužel shlédli v technice a v různých obrazových filtrech. Místo úchvatných obrazů naší planety a společnosti, nabízejí rentgeny, ikony, různé technické detaily, portréty známých osobností a většinou je to v podivném filtru. Technická stránka mě extrémně rušila. Navíc opět platí, čím víc chtějí tvůrci být moderní, tím více jejich dílo zastará. Pohledy na moderní techniku o dvacet let později nikoho neuhranou. Vytratilo se pro mě tak to největší kouzlo - ponoření se do nádherných obrazů pospojovaných do fungujícího celku s výtečným vyzněním. To byla charakteristika prvních dvou snímků. Naqoyqatsi je pro mě sled odpudivých obrazů slepených do nefunkčního celku, který poselství autorů vyznít nenechá. No aspoň jsem u toho naloupal nějaké ořechy, slabé dvě hvězdy z úcty k předchozím dílům. (23.01.2022)

Takto. Koyaanisqatsi je jenom jedno, Naqoyqatsi s velkým odstupem druhé, asi tak osmkrát působivější než Powaqqatsi a asi tak osmsetkrát než Baraka. Bohužel, na první zkouknutí jsem naprosto přízemně nerozchodil deformaci poměru stran u archivních materiálů, tj. u většiny stopáže. Někde v půlce jsem musel slibný meditační ponor přerušit a jít si vygooglit, jestli to takhle básník fakt myslel (prý ano), čímž kouzlo pro zbytek projekce notně opadlo. Takto informován zkusím někdy zopáknout, pohrávám si i s myšlenkou pustit si to navzdory autorským záměrům sražené zpátky do 4:3, abych se zbavil šíleného pocitu, že koukám někde v hospodě na film pro pamětníky roztažený na celou plazmu. Už jenom kvůli Glassově muzice mi to za to stojí. (O technofobním obsahu, proč si myslím, že je s ním Reggio vedle jak ta jedle, ale stejně mi to nebrání si film užívat, třeba zase někdy jindy.) Zatím ***1/2. (26.11.2021)

Pre mňa osobne časť z celej trilógie, ktorá sa vyšplhala na piedestál veľkoleposti. Jednotlivé zábery diváka hypnotizujú a nútia ho zamyslieť sa nad všetkým, nad ľudskou civilizáciou, technikou, ktorá neprináša úžitok, ale bezprostrednú skazu, strachom prenechať miesto hodnotnejším kultúram. Obrazy plynú, hudba sa prelieva, zážitok je neopísateľný. Philip Glass nie je človek. A Reggio je obdivuhodný vizionár. (30.12.2009)

Podle mne určitě nejslabší ze všech Reggiových filmů, vizuálně ošklivý, zmatený a těžko koukatelný. Byl jsem na něm kdysi krátce po premiéře v kině Aero na pražském Žižkově, byl jsem na něj hodně natěšený a odcházel jsem z něho hodně zklamaný. A ani druhé zhlédnutí můj názor nezměnilo, naopak. Je to tak nehezké a příšerně odfláknuté, že se mi ani nechce věřit, že to dělal stejný člověk, který předtím natočil Koyaanisqatsi a Powaqqatsi. Působí to na mě skoro tak, jakoby to spíchl narychlo ve střižně z nějakého odpadního materiálu ze svých předchozích filmů. A že se naše civilizace ubírá nedobrým směrem je jasné, vlastně už od doby, co započala. Jinak to ale bohužel asi nejde, protože člověk je stále stejný a stejný nejspíš i zůstane. Takže mě tenhle nudný film s tentokrát i nudnou kakofonickou minimalistickou hudbou ničím nepřekvapil a ani ničím novým neoslovil. (07.03.2013)

V poslednom diele trilógie už výborná hudba výrazne prevyšuje obraz. Ten je tentokrát silne založený na počítačovej grafike, čím sa zásadne líši od obrazu v predchádzajúcich dieloch, kedy bola snaha vytvárať pôsobivé výjavy čisto optickým spôsobom. A tento nový, digitálny obraz je poväčšine fádny, len výnimočne sa na obrazovke objaví niečo ozaj pôsobivého (napr. športové zábery ako z druhej časti Olympie, Oslavy krásy (1938)). Čo ešte stojí za zmienku, je vložená symbolika, z ktorej sa mi najviac páčili nasledujúce výjavy: burzoví makléri vs. gambleri, umelo vytvorené celebrity zobrazené ako digitálne postavy, výjavy zobrazujúce moc peňazí. či vplyv šoubiznisu. (05.01.2022)