Godzilla II Král monster

Jednička kombinovala tradici novohollywoodských blockbusterů s indie poetikou, čímž proti sobě poštvala všechny, kdo na místo uměleckého hororu působícího jako teaser na snímek s Godzillou chtěli kaidžu eiga, potažmo monster biják. Dvojka je pro takové plnohodnotným trailerem, respektive prodlouženou upoutávkou ze Superbowlu. V tom je ale hlavní problém, protože vše je podřízeno snaze o maximální emocionální působivost, což vede leda k otupělosti, když člověk hodinu a půl sleduje sled špatných až naprosto nesmyslných filmařských voleb. Jejich vrcholem v této nesoudržné podívané, organizované na rozdíl od ostatních snímků monsterversa z nějakého důvodu kolem rozhodnutí nejomšelejších žánrových tropů (postavy to fakt nejsou), je učinit z monster cross-overu raději nezáměrnou comedy of remarriage. Po hodinu a půl trvajícím cluster fucku, díky kterému člověk zpětně docení filmařskou sofistikovanost Jordana Vogt-Robertse (návaznosti mezi záběry a scénami), Guillerma del Tora (výstavba a proměna strategie vyprávění) a Stevena Spielberga (obojí dříve zmíněné), však následuje výborný závěrečný akt. Ten oproti předchozím najednou funguje, protože z nechtěné demence přepne do sebeuvědomělého modu a najednou zjistí, o čem, co a jak vyprávět. Kombinuje tradice kaidžu eiga a nadsazených hollywoodských devadesátek pastišácky čerpajících z audiovizuální minulosti (sedmdesátkové katastrofické fláky, válečné počiny, monster-filmy), nalezne klíč ke svému formálnímu a významovému uspořádání (Godzilla a lidé jako hrozba i ochrana - přepínání mezi hledisky a exploatační styl umožňující okázalé přechody mezi perspektivami). Pořád ale tenhle flák bude milovat pouze Roland Emmerich, protože už není nejhorším režisérem filmu s Godzillou. (30.05.2019)

Decentně epické probuzení a vypuštění Titánů. Ve výčtu monster chyběl už jen starý dobrý Kraken, který se omluvil s tím, že by Godzille a spol. kazil estetický průměr. Monstra opravdu hezká na pohled, jen ty halogeny chyběly, aby si je divák mohl dokonale prohlédnout. Nasvícení scén je citelnou slabinou. A jinak si myslím, že to nedopadlo nikterak ostudně. Lidská osádka hraje občas větší důležitost než monstra samotná. Nové obsazení na čele s Kylem Chandlerem, Verou Farmigou a Millie Bobby Brown prožívá své rodinné represálie s takovou vervou, až se hlavní aktéři z řad Titánů dostávají do opozice. Trojhlavá "saň" King Ghidorah se ovšem jen tak nevzdává a svůj "CGI čas" si příslušně dopřává, aby zatopila Godzille a dala si s ní finálový souboj. První díl mě zaskočil svým střídmým až téměř komorním rozměrem, načež jsem byl zvědav, jaké pojetí zvolí nový tvůrčí štáb v sequelu. Michael Dougherty, doposud nezatížen blockbuster angažmá, se do toho položil víceméně akčně, takže více jak dvouhodinová stopáž hází rytmické vlny, docela to odsýpá a nikterak významně to netrpí disharmonickými rodinnými vsuvkami, které občas působí přehnaně anorganicky. Dále režisér nechal upomenout na hrstku postav z jedničky, za zmínku stojí Ken Watanabe, podstatně symbolický prostor zbyl na Davida Strathairna a Sally Hawkins. Šprým v podobě letecké squadry, kterou tvoří Seth Green, Eli Roth i scenárista Zach Shields, je potutelný, ovšem pozornosti diváka snadno unikne. CGI je na pohled plně kvalitní, nicméně je třeba zdůraznit fakt, že osvětlovači patrně nedostali potřebnou gáži, takže u natáčení chlastali a výsledkem toho je, že většina scenérií je (zbytečně) tmavější a "svítí" se v ní očima, určitě bude nejeden divák tohle vizuálně zhoršené pojetí kritizovat. Až dojde na plánované setkání Godzilly s Kongem, lze očekávat, že tvůrci budou opět tvůrčím způsobem nevyzpytatelní, což mně vyhovuje. (Ne))zaskočen a zároveň příslušně pobaven tímto spolkem Titánů uděluji filmu velmi pěkné hodnocení. 9/10 (22.08.2019)

Asi budu znít jako kacíř a koleduji si o to, že do mě Godzilla cvrkne, ale ta z roku dva tisíce čtrnáct byla lepší. A opět budu znít jako hříšník, ale i lidský postavy byli v té předchozí Godzille lepší, tady za zmínku a celkový respekt stojí hlavně Ken Watanabe, který ve filmu hraje božsky. Ve filmu je i dost momentů, které působili naprosto úžasně a heroicky, dost tomu pomáhá i soundtrack, až se mi párkrát zježily chloupky i na místě, na kterém bych to nečekal. Ale tenhle film, je prostě až moc Hollywoodský, zatímco předchozí film se snažil držet při zemi a všechny své karty hned neukázat v prvních dvaceti minutách a to velký si šetřil až na konec. Tady těch velkých věcí, velkých monster a velkých akčních scén, je dost už od začátku, což je právě chyba, jelikož tomu v polovině začne docházet dech, ale naštěstí finále se drží v té napínavé rovině. Lidských postav je tady až moc a co se s nimi stane vás ani moc nezajímá, samozřejmně až na Kena Watanabe. I první film v tomhle případě vede, Aaron Taylor-Johnson sice nehrál bůhví jakou postavu, ale film ho uměl dobře podat, takže sem s ním lépe ztotožnil. Samotná Godzilla je trochu naivní a mohla být víc údernější. Kameraman si z nějakého neznámého důvodu, řekl, že bude fajn narvat každému monstru do nosních dírek kameru, to asi aby to působilo epicky. Soundtrack je úplně parádní. (13.06.2019)

Tenhle film je pro mě v několika ohledech stejný případ jako předchozí – když už vím, co od něj čekat, mnohem víc mě baví. Ano, pořád mě mrzí, že se nenavázalo na styl Garetha Edwardse, jenže příběh jako takový vlastně není o moc hloupější, jen je podaný velmi, řekněme, přímočaře a díváme se na něj úplně jinou optikou. Minule hráli prim lidé, zatímco monstra rozpoutávala zkázu, která ovlivňovala lidské osudy, a Godzilla v pravou chvíli lidem pomohl(a). Tentokrát hrají prim monstra, zkázu rozpoutávají v ještě větším měřítku, lidé jsou na vedlejší koleji a v pravou chvíli pomohou opravdovým hlavním postavám, jimiž jsou Godzilla a Mothra. Potěšilo mě, že doma na televizi jsou souboje titánů o dost přehlednější, než byly v kině, a užil jsem si tedy i několik docela zábavných detailů a nápaditou choreografii (doslova miluji ty momenty, kdy se digitální monstra pohybují tak, jako by šlo o zápasníky v gumových oblecích), nepřestala se mi líbit hudba Beara McCrearyho s Ifukubeho motivem a ačkoliv toho možná budu litovat, musím říct, že se těším na souboj s Kongem. (30.05.2019)

Rvačky, bašta a možná něco intimnějšího. To první ujde. Aby ne, za 200 míčů. To druhé se pro diváky očekávající zábavný monster film, co nesjel z pásu sériové výroby a disponuje alespoň špetkou scénáristické invence, vůbec neservíruje. To třetí ale nechybí. Warneři s ochotným Doughertym vyjebali s těmi, co očekávali alespoň nějakou tvůrčí návaznost na svébytné pojetí Edwardse. Zatímco najít něco pozitivního je stejně obtížné, jako uplést z krků Ghidoraha vánočku, negativ jsou mraky. Vypíchl bych, že postavy nedisponují ani charismatem žížal, co sbíral u Emmericha Broderick. Jediný, kdo se k tomu prostřednictvím atomového seppuku postavil se ctí, je Ken Watanabe.. (10.07.2022)