Godzilla II Král monster

Nápad urobiť z Godzilly, King Konga a spol. spojené univerzum pokladám za geniálny. Do druhej Godzilly sa zjavne šlo naplno, s patričným rozpočtom, ambíciami a v neposlednom rade je natočená vážnejšie a veľkolepejšie, ako mnohé oscarové drámy. Napriek tomu ma zaskočilo, ako veľmi ma nebavila. Už počas prvej polhodiny som sa príšerne nudil. Pritom ono to nie je zlé, herci idú naplno (druhou stranou mince je, že postavy sú nezaujímavé, čiže herecká snaha vychádza vnivoč, keďže Chandler, Farmiga a spol. nemajú čo hrať), efektov sú tony a sú dobré, monštier sú tiež tony, stále sa niečo deje. Ale nie je to ono, vôbec to neodsýpa a scenár je odsunutý na vedľajšiu koľaj (čo mi u jednotky a Konga: Ostrova lebiek neprekážalo). Nevadí mi absencia humoru (skôr naopak, čím vážnejšie, tým lepšie), ale skrátka nesadlo mi to. Každopádne snímka v rámci svojho žánru vôbec nie je zlá, atmosféra je temne apokalyptická, vizuálna stránka OK, páčil sa mi Charles Dance, páčilo sa mi, že nie každý gigant je automaticky zlý a ešte viac sa mi páčilo, že monštrá sú prezentované s posvätnou úctou. Sú to titani a giganti kedysi vládnuci svetu. Teraz by ho mohli prinavrátiť do pôvodných koľají, očistiť ho a vrátiť mu zmysel, ktorý mu ľudstvo vzalo. To je skvelá myšlienka. (15.09.2019)

Navzdory délce vše slušně odsýpá, jeden jaderný výbuch vedle druhého, skutečně monstrózní souboje Titánů a zajímavé zápletky mezi hodnými a zlými. Pochopitelně nechybí klasické holywoodské family drámo. Plusem je také absence humoru, alespoň toho nuceného, jak to dnes v béčkových bum bum prásk filmech bývá a skutečně docela dramatický děj, plný dobrovolných obětí na straně lidí i Titánů, jo a je to dobrý, Godzilák je s námi, nicméně na vyšší hodnocení to u mě není. [Kino Citadela - Litvínov] (31.05.2019)

Čekání se vyplatilo. I přes velké negativní ohlasy jsem spokojený. Možná, že stačí jen u filmu vypnout a moc nepřemýšlet. Líbilo se mi celé prohloubení mytologie kolem Godzilly. Akorát může člověka trochu otrávit ekologická agitka celého filmu. Bitky mezi jednotlivými monstry jsou vážně famózní. Na lidech už tolik nezáleží. Vymírají po milionech. I když se tu občas snaží hrát na nějaké to hrdinství. Po pár nešťastných pokusech nastolit jakýsi řád lidem stejně nezbývá nic jiného, než se spojit a čelit těmto monstrům. Moc mi třeba nedávalo smysl, kdo by celé ty roky financoval onu organizaci zvanou Monarcha. Dost se mi líbily závěrečné titulky. Uvidíme, co bude příští rok v souboji s King Kongem. "Sbohem, starý příteli." (01.06.2019)

Příběh šel mimo mě, respektive jsem neměl moc chuť nad ním přemýšlet. Stejně jako postavy mě nechytnul. A pokud chybí poutaví lidští hrdinové (ústřední rodinka s obecně opěvovanou Millie „Stranger Things“ Bobby Brown zkoumá Godzillu a jiné giganty) a aspoň krapet zajímavý scénář, těžko můžeme skákat do stropu z burácivých obřích střetů. Protože i ty jaksi postrádají zápletku a vnitřní příběh. Ano, monstra jsou po obrazové stránce úchvatná a vypiplaná, trikaři odvedli solidní práci, ale emocionální odezvu u mě tyhle řežby jaksi nevyvolaly. Navíc těch potvor bylo zbytečně moc. Režisér Michael Dougherty, který měl dosud zkušenost spíš s průměrnými horory, nechává postavy jen ječet a utíkat, chybí vyloženě fanouškovské momenty a bohužel i humor. Prázdný blockbuster. A dietní tři hvězdy. (31.07.2019)

Jednička kombinovala tradici novohollywoodských blockbusterů s indie poetikou, čímž proti sobě poštvala všechny, kdo na místo uměleckého hororu působícího jako teaser na snímek s Godzillou chtěli kaidžu eiga, potažmo monster biják. Dvojka je pro takové plnohodnotným trailerem, respektive prodlouženou upoutávkou ze Superbowlu. V tom je ale hlavní problém, protože vše je podřízeno snaze o maximální emocionální působivost, což vede leda k otupělosti, když člověk hodinu a půl sleduje sled špatných až naprosto nesmyslných filmařských voleb. Jejich vrcholem v této nesoudržné podívané, organizované na rozdíl od ostatních snímků monsterversa z nějakého důvodu kolem rozhodnutí nejomšelejších žánrových tropů (postavy to fakt nejsou), je učinit z monster cross-overu raději nezáměrnou comedy of remarriage. Po hodinu a půl trvajícím cluster fucku, díky kterému člověk zpětně docení filmařskou sofistikovanost Jordana Vogt-Robertse (návaznosti mezi záběry a scénami), Guillerma del Tora (výstavba a proměna strategie vyprávění) a Stevena Spielberga (obojí dříve zmíněné), však následuje výborný závěrečný akt. Ten oproti předchozím najednou funguje, protože z nechtěné demence přepne do sebeuvědomělého modu a najednou zjistí, o čem, co a jak vyprávět. Kombinuje tradice kaidžu eiga a nadsazených hollywoodských devadesátek pastišácky čerpajících z audiovizuální minulosti (sedmdesátkové katastrofické fláky, válečné počiny, monster-filmy), nalezne klíč ke svému formálnímu a významovému uspořádání (Godzilla a lidé jako hrozba i ochrana - přepínání mezi hledisky a exploatační styl umožňující okázalé přechody mezi perspektivami). Pořád ale tenhle flák bude milovat pouze Roland Emmerich, protože už není nejhorším režisérem filmu s Godzillou. (30.05.2019)