Řád

Historická dráma s množstvom filozofických načrtnutí, pričom nie všetky vychádzajú z biblie. Má to gradovaný príbeh, historické zasadenie mapujúce dobu zmenšovania cirkevných práv a kupodivu aj pár dobrých hereckých výkonov - napríklad nedávno umrelého Třísku v roli charizmatického kňaza, ale i mladého Vašuta. Spracovanie síce pendluje medzi kinofilmom a televíznym snímkom a kamera sa lepšie cíti skôr v interiéri, ale to príbehu až tak neuberá na zaujímavosti. (08.10.2017)

Píše se rok 1776. Dekrety císaře Josefa II. omezují moc církve a armáda je stále silnější. Svět se mění. A právě v tuto chvíli stojí proti sobě dva řády a jejich boj nemůže skončit jinak než špatně. Mladý ambiciózní režisér Petr Hvižď (tehdy se pohyboval na hranici třicátého roku života) si pro svůj celovečerní debut zvolil silné téma. Střet dvou rozdílných ideologií, které v zájmu své pravdy dokáží nakonec obětovat i hodnotu nejcennější: lidský život. O to tragičtější zůstává skutečnost, že soupeři jsou tu vlastně lidé, kteří by podle svého svědomí jednali jinak. Ale nejednají, nemohou, jedná za ně jejich řád a oni jen bezmocně přihlížejí zlu, jenž nelze odvrátit. Z Řádu je cítit jeho snaha sdělit cosi důležitého, ale nejde v něm o efektní exhibici, spíše o zaujetí. Režisér s rozmyslem představuje všechny strany budoucího konfliktu, vytváří situace a okolnosti, které v druhé polovině složí v obrazy a významy až mrazivého charakteru. Nelze samozřejmě přehlédnout jeden z největších kladů filmu, kterým je vynikající herecké obsazení. Podle logiky příběhu mu dominují výkony Marka Vašuta, Jany Preissové (tak hanebně málo využívané představitelky naší Thálie) a Jana Třísky, ale o něco působivěji vycházejí vedlejší postavy. Černým koněm je tu mladinká Andrea Elsnerová v roli novicky Barbory, které patří závěr filmu i morální vítězství. Ona je nakonec tou jedinou, která se dokáže vzepřít všeobjímajícímu a samospasitelnému monstru, dokonalému a nelidskému: řádu. Řádu, který poskytuje oporu slabým, řádu, který ochraňuje i ničí. (12.05.2010)

Tohle bylo velmi milé překvapení. Ač je patrné, že šlo o film s menším rozpočtem, tak celkově se hodně povedl. Střet dvou odlišných světů navíc v končící vládě Marie Terezie a blížícím se Josefem II. Překvapil mě i Marek Vašut, jednak tím, že měl vlasy a jednak tím, jak hrál. Takže celková spokojenost. (09.12.2021)

Na české poměry nic více než průměrně dobrý film, dotýkající se duchovní problematiky, konkrétně konfrontace poslušnosti a svědomí. V bezbožecké postmoderní Evropě pointa příběhu samozřejmě preferuje svědomí před poslušností řádu, jak jinak. Všechny oficiální postavy, zastupující katolickou církev, jsou zde ukázány jako negativní (kněz v podání Třísky, který se daleko více hodí spíše na kata v Brabcově Máji), či dobré, ale pomýlené (matka představená v solidním podání Jany Preissové či novicky Barbory, hrané Andreou Elsnerovou). Jak jinak. Závěr pak, kdy novicka na začátku mše svaté demonstruje svůj odchod z kláštera klarisek, přičemž modlitbou Otčenáše se hlásí k subjektivně a individualisticky pojaté víře, vysloveně relativizuje řeholní život. Myslím, že tento film by mohl vzniknout klidně i za komunistů, neboť je v podstatě "pokrokový" a vyhovuje nejen osvícenským, ale i demoliberálním požadavkům. Za povšimnutí stojí poměrně hrubá chyba ve výpravě filmu (odborným poradcem byl premonstrát Norbert Zeman), když pozdně barokní kněz slouží mši sv. v ornátu z konce 19. nebo začátku 20. století. A za zamyšlení stojí skutečné historické paralely, kdy kláštery za 2. světové války skrývaly Židy - zde také porušovaly své předpisy, aby zachránily lidský život (viz např. film Šarlatový a černý). (31.07.2010)

Po roce 90 jsem neočekával takové drama. Tříska jako kněz řádu Karmelitek mě hodně seděl.  Žádný happy end se tam neodehraje. Ten, kdo má být zabit, je zabit. Vašut hraje výborně, Zahajský taktéž a Jana Preissová je skutečná hvězda. Zejména po kravinách jako Dostat tatínka do polepšovny. Moc hezké historické drama. (13.02.2024)