Sedím na konári a je mi dobre

Sedím na konári a je mi dobre je pro mě ze všech Jakubiskových filmů tím nejkrásnějším. Je zde vše, na čem si jako svérázný umělec zakládal a co mám na jeho filmech (i přes těžkou stravitelnost a složitá podobenství) rád. Nekonečná imaginace, humor, barevná pestrost a zejména obrovská lidskost, která zahřeje u srdce každého diváka. Polívka a Pavelka (předabovaný) jsou par excellence. (04.08.2023)

Nikdy mu neprídem na chuť. A nepovažujem to za chybu. Pre mňa je Jakubisko vrchol neatraktívnosti. Celá tá jeho veľkolepá freska bláznovstva, priateľstva a lásky na pozadí nejakých zlých situácií a časov mi jednoducho lezie na nervy. Jeho postavy kvákajú, kecajú, tancujú, utekajú, hulákajú, ale spraviť niečo poriadne nespravia. Vždy nad nimi vysí ten hnusný fatalizmus, tá predzvesť smrti a oni do toho tancujú. Nemál som to rád ani keď to spravil v Siedmej pečati Bergman a to bolo diametrálne odlišný režisér, ktorý síce hľadal Boha, keď mal hľadať radšej niečo iné, ale koniec koncov stroskotali na tom mnohý. Jakubisko miesi všetko so všetkým a vzniká nesúrodý guláš. Vtipné je že prvá polovica sa mi aj celkom páčila - Polívka je Polívka. Potom to už začalo byť prešpekulované. A okej, beriem doba bola zlá, zároveň ak končila, trebalo jej povedať nejakým spôsobom dovidenia. Ale okrem tých pŕs a vagín a Polívku a Kvietika a možno aj toho krásneho domčeka na samote mi to strašne liezlo na nervy. Som rád že ten prdiaci poštár zomrel. Doslova som sa usmial, takým tým sadistickým úsmevom, lebo mi neuveriteľne liezol na nervy. Myslím si, že veľa ľudí sa na film bude pozerať inak aj ocenia jeho kvality, ktoré ja oceniť nedokážem. Ale pre mňa je Jakubisko jedna veľká maska a všetko od neho mi príde strašne neúprimné, pritom sa tam o tej úprimnosti o stošesť kecá. (18.05.2013)

Nechápu, proč mi trvalo tak dlouho zjistit, jak dobrý film tohle je. Nicméně, stalo se a na několikátý pokus Jakubiskův příběh dokonale zafungoval. Pokud si odmyslím zvláštní umělost zvukové stopy (zjevně vzniklou post-synchronem) a Markétu Hrubešovou, za kterou hraje leda její slovansky klenutá postava, je Sedím na konári brilantní a kompozičně doladěné poselství o několika osudech na plátně bouřlivé doby. Jakubisko dokáže bez zbytečné okázalosti pouhým náznakem ztvárnit děsivé paradoxy stalinismu, ale i podat osudy hrdinů se vší civilností a tragikou každodennosti. Připomene tak Unaveni sluncem Nikity Michalkova, i tam poklidná rovina osobní ostře kontrastuje s hlomozící mašinérií doby. Jakubisko natočil film dojemný, uvěřitelný a v nejlepším slova smyslu tragický. (28.10.2007)

Poselství filmu je jasné. Dobré je i jeho zpracování, myšleno zachycení mění se poválečné doby. Jenom je to dost rozvleklé. Navíc něco mi místy nedávalo smysl. Nemluvě o tom, že Polívku jako herce moc nemusím. A on v kombinaci se slovenštinou, to z mého pohledu není moc šťastné. A nebo už mi ujel vlak a moc z toho nechápu protože Jakubisko a doba, kdy film vznikal. V ní to asi muselo působit trochu jako zjevení. (22.05.2020)

Ale jo, nedá se to jinak. Ze začátku jsem na to koukal jak tele na flašku rimu, ale nakonec se z toho vyklubal solidní a především po pocitové stránce velmi silný snímek. V podstatě všechny postavy velice zajímavé, ale nejvíce mě osobně zaujala postava mladé oddané komunistky, která byla natolik zfanatizovaná, že pro ni byla ideologie důležitější než vlastní "mozek". (02.09.2008)