Valerie a týden divů

Valerie a týden imaginací mírně pedofilního zaměření. Zmatečné, místy herecky nezvládnuté a o nějakém výrazném vizuálním solitéru se taky nedá mluvit, ač to mnoho zdejších komentů naznačuje, pro mě jednoznačně zklamání plné zbytečného a pro děj nedůležitého. Škoda, že nebyl kladen důraz jen na jednu z poloh, o které se film snaží. (20.08.2013)

Počínaje prvním záběrem, není ve filmovém zpracování Nezvalova „gotického románu“ jediné scény, kterou by nenaplňovalo nebezpečí. Ať již konkrétní obraz sytí očividná hrůza, která stahuje hrdlo a hýbe krví v tepnách, aby spáče probrala ze sna a ulevila mu krotkým denním světlem, nebo jen zdánlivě prostě klouže po jistých stěnách sdílené skutečnosti, příšeří oslňuje vše, co se nabídne na stříbrném plátně ke sdílení. Již v raném mládí, kdy jsem se k tomuto filmu konečně dostal, jsem jím byl uštknut a dodnes se mu nevyhýbám, byť v obavách z ran. Je jako kruté jablko, které slibuje poznání, ale nenabízí ani sdělení, jen ve studených nemocničních postelích tráví nejprchavější vteřiny dětství, za nímž se červenají obzory… (21.10.2017)

Pro mě až překvapivě všeobecně známý film, který nepochybně, např. u klasických vícebodařů, kteří se u podobných filmů, zvláště z cs tvorby, vůbec neobjevují, vyvolává jasné rozčarování. Oficiální text svým geniálním spojením v podobě paskvilu "tchoří upír" (což by mohl klidně patentovat v americkém komiksovém průmyslu) degraduje vše ostatní, co napsal. Proto doporučuji se zaměřit na komentáře sportovce či Adama Bernaua, kteří nádherně popisují celé vyznění tohoto nadčasového snímku. Ženská tělesná nenasytnost, jako zdroj veškerého hříchu, kterému je ubohý člověk v tomto slzavém údolí vystaven, se střetává se sílou romantické lásky, třeba i sourozenecké, nicméně upřímné. Film plný polibků, otrocké víry i touhy, je doprovázen nádhernou hudbou, silnými chorály, které v některých chvílích připomínají mistra Lišku a samozřejmě precizní režií, o které zde bylo také dost napsáno. Jaromil Jireš nabízí, "na poslední chvíli", opět něco nevídaného. (05.10.2013)

Poetický horor Valérie a týden divů - zfilmovaná báseň Vítězslava Nezvala - je po formální stránce jeden z nejzajímavějších filmů československé kinematografie a našel si, byť vzhledem ke své estetické výlučnosti, relativně malou ale stálou skupinu příznivců po celém světě. Jirešovi se podařilo vytvořit zvláštní atmosféru tajemna a za pomoci výtvarnice Ester Krumbachové výtvarně jedinečnou podívanou. Navíc došlo ke šťastné volbě hlavní představitelky, kdy Jaroslava Schallerová, ač neherec, dokázala propůjčit své postavě výjimečnou křehkost a půvab dívky, která se dostává do puberty a začíná vnímat svou ženskost. Lehce eroticky smyslné, snivé a fantaskní. Celkový dojem: 95 %. Film určitě není vhodným soustem pro hororové fanoušky, kteří očekávají děsivou krvavou podívanou. (17.06.2006)

Magický (sur)realismus mi není až tak proti srsti, ale zde jde jen o zástěrku. Velmi šikovně zvolená forma má zastřít fakt, že Nezval byl starý chlípník, a už samotná knížka je skutečně hodně perverzní (ostatně, co čekat od autora knihy Umění mrdati), a všechna ta perverze - panny, lesbičky, incest atd. - jsou přítomny rovněž ve filmu. Celé je to jen Nezvalův tajný sexuální sen, u kterého se určitě ukájel, a film se sice snaží zdůraznit vizuální stránku, ale ten zhnilý obsah tam prostě dál hnije. (06.07.2012)