Mise

Netroufám si hlouběji zkoumat důvody, proč film, který velká část zahraniční kritiky nemilosrdně popravila, našel v (post)totalitních Čechách a na Slovensku tolik nadšených příznivců - včetně mě. (Jen si tak letmo představuji divácké reakce na dílo, které by v podobném duchu pojednávalo ne o amazonských Indiánech 18. století a dvou s nimi soucítících cizácích, ale řekněme o Čechoslovácích doby železné opony a dvou nestandardních sovětských poradcích se zbytnělým svědomím.) Už premiéra "Misie" (pro kina v ČSSR pro jistotu zesvětštěné na "Misi") v Cannes a zvlášť následné nejvyšší ocenění vyvolalo velkou nevoli. Nejvíc se nelíbilo, že hrdiny příběhu jsou křesťanští mučedníci a Indiáni v něm jen bezejmenně statují - jistý kritik je dokonce přirovnal k ptákům v Malickově "Tenké červené linii". Třebaže Joffého pojetí považuji za běžné a víceméně pochopitelné (tvůrce určité kultury tvoří pro "své" obecenstvo a podle toho volí "jeho" hrdinu), chápu i výhrady vůči němu ; jiná režisérova díla jim myslím spíš dávají za pravdu. Postavy prvního plánu "Misie", kněz Gabriel a otrokář Mendoza, jsou nepochybně typizovány a zvlášť druhá z nich i silně romantizována. Ke všemu je ztělesnily hvězdy z nejjasnějších. Oslněni jejich svitem snadno ztrácíme ze zřetele dalšího bílého protagonistu, zajímavějšího, protože vrstevnatějšího, modernějšího, a tudíž nám bližšího, jaksi "lidštějšího" - kardinála Altamirana. Je to on, kdo nám vlastně příběh tlumočí, jsa zároveň jeho hybatelem ; jeho napadá, "jestli by tito Indiáni nebyli spokojenější, kdyby moře a vítr k nim nepřinesly NIKOHO z nás" (prý "moře a vítr" - pěkné alibi !); on se po závěrečných titulcích (!) vrací na plátno, aby se s NÁMI rozloučil vyzývavým pohledem přímo do očí. On je také tím, kdo přijímá pravidla nového světa (toho NAŠEHO),v němž víra dělá čím dál víc místo praktické úvaze, ideál kompromisu, duchovno trhu.... Nevím, zda to bylo režisérovým úmyslem, ale co když poselství divákovi nese Altamirano spíš než Gabriel a Mendoza ? Jinými slovy : co když se po nás nechce, abychom v teple kin/domovů nyli, případně zuřili nad skonem romantického hrdiny a bezprávím v dějinách, ale abychom pochopili ten poslední pohled antihrdiny a zastyděli se nad sebou samými ? (15.09.2014)

Jedná se o výjimečný film se skvělými herci a s hudbou mistra Morriconeho. Příběh je to ale velmi drsný a smutný, úplně mě rozložil a donutil přemýšlet. Mnozí tady píšou, že vnímají pozitivní křesťanskou myšlenku filmu, já tedy bohužel ne. Pro mě je to film velmi kritický ke všem podobám vnucování víry a západního způsobu života lidem, kteří by nejspíš žili mnohem spokojeněji bez toho. Na konci se indiáni stávají "rukojmími" misionářů na straně jedné - ti si mylně myslí, že je chrání nebo co a vedou je na smrt - a na druhé straně jsou nuceni bojovat za pofidérní politické cíle evropských mocností a nikdo se jich na nic moc neptá jen je sprostě zneužije. Hraje se tady na křesťanské hodnoty, život rovných s rovnými, ale výsledkem je vítězství egoismu, církevního fanatismu, politických cílů a agrese. Není to film, který by mi dodal naději a nevidím světlo na konci tunelu. (22.12.2014)

Vse bylo napsano, zbytecne cokoli dodavat. (04.04.2015)

Velké vyprávění s hlubokou myšlenkou. De Niro jako vždy skvělý, ale prim zde hraje výprava a Morriconeho nebeské melodie. (06.06.2015)

Vynikající film, který zcela organicky na pozadí skutečných dějinných událostí vykresluje hned tři zásadní střety: střet světské koloniální moci s mocí církevní (jež není o nic méně politická), střet světa kapitálu se světem idejí (což není nezbytně nutně to samé jako první střet), a v neposlední řadě vnitřní Mendozův boj viny a pokání. To vše zarámované nádhernou přírodou, skvostnou hudbou a skvělými hereckými výkony. A i když na první pohled film může vypadat černobíle jako boj dobra se zlem, nutí k neustálému přemýšlení, nakolik jezuitské (nebo jakékoliv jiné) misie skutečně představují ono předpokládané dobro. Už dlouho jsem ve filmu neslyšel tak prorockou větu jako Musíme v tomto světě žít. A svět je takový. - Ten jsme vytvořili my... (24.09.2015)

Krásný, ale smutný film, zachycující to nejlepší a zároveň nejhorší z lidských vlastností, vykreslený naprosto dech beroucí intenzivní, napínavou, fyzickou, syrovou, naturální, opravdovou a nepřikrášlenou podobou, uchvacující krásou přírody, silou lidského ducha i lidskou podlostí. Skvělý film. (27.12.2015)

Jednoducho TOP!!! (12.09.2017)

Z tohohle mi padla sánka. Jak to udělali? Ta hudba, ta atmosféra. Jistě, Morricone... ale stejně to nechápu :) (15.11.2020)

Moje oblíbená "katolická propaganda". Vynikající De Niro, naprosto struhující Irons u kterého jen stačí, že tam je - no a když promluví, tak jdu do kolen. Hudba, kterou si budete pouštět znovu a znovu. Jezuitské redukce jsou navíc téma obecně spíše neznámé. Krása. (23.01.2021)

Ennio Morricone právě přepsal historii filmové hudby. Hudba, která bývá pouze jakýmsi podkresem, pro zvýraznění emocí, se zde stává naprosto plnohodnotným veledílem, který zdaleka přesahuje označení "soundtrack". Tohle je totiž symfonie. A myslím, že za pár desítek, nebo stovky let bude ve stejné kategorii, jako mnohé skladby od Bacha, nebo Beethovena. Pokud si tedy přetavíte tu hudbu v kombinaci s těmi úchvatnými záběry jižní Ameriky, tak nejde dát jinak než plný počet. (24.12.2022)

Milujem historické výpravné filmy. A hlavne džunglu, ak je podporená dobrými hercami, ako to bolo v tomto prípade. Napríklad vôbec mi nesadol film Ztratený v džungli,  kde som sa stále čudoval prečo Harry Poter keď sa stratil  nešvihne paličkou a neodletí domov . (15.10.2023)

V 80. letech se do našich kin nějakým zázrakem dostaly dva filmy, u kterých jsme zcela tiše setrvali do konce posledního titulku, načež se ozval potlesk (je možné, že se přitom někteří ohlíželi, jestli si je nezapisuje stále bdělý orgán). Byl to Gándhí a Misie, jejíž název se tehdy musel upravit na Misi, aby to opium lidstva tak nekřičelo. V žádném případě to není nízkoprahový film. Určitě není na škodu nějaká aspoň historická informace. A pokud má člověk možnost v reále poznat španělský či portugalský temperament, může se obdivovat těm tak často studeným Anglánům, co z toho tématu vyždímali. Samozřejmě, bez Morriconeho geniální hudby by to bylo znatelně obtížnější. (08.01.2024)

Tematicky se to hodně podobá Poslednímu samuraji. Je to sice o dost komornější snímek ale to, co chybí na velkoleposti dohání Mise silnějším příběhem. V audiovizuálech navíc rozhodně nezaostává a úspěšně útočí na filmy o dost větší váhové kategorie. Ennio Morricone prostě uměl. Jediné, co bych filmu vytknul je finální bitva. Sice se dost snaží, ale u bitvy velkolepost nenahradíš. Celkově se mi Poslední samuraj líbil o chlup víc, ale i tak Mise rozhodně stojí za shlédnutí, což je na film s ani ne pětinovým rozpočtem skutečně velká chvála. (12.05.2024)