Směšný pán

Křehký, melancholický film, který v poetizujících metaforách, ostře kontrastujících se syrovým nemocničním prostředím, poodhaluje tenkou hranici mezi životem a smrtí, mezi mládím a stářím i mezi radostí a smutkem. Vedle vynikajícího Vladimíra Šmerala, vytvářejícího zde jednu ze svých nejzajímavějších filmových kreací, lidsky prostou a přece vznešenou postavu bývalého profesora Šimka, nelze neupozornit na další mistrovský kousek z tvůrčí dílny Zdeňka Lišky. (28.04.2018)

Má to výzor uspávanky, ale pritom je to slušný thriller. Profesor sa po operácii srdca nikam neponáhľa, ale myslí mu to stále dobre a nielen matematicky ale aj ľudsky. Nájsť dom podľa strechy v Prahe nie je žiadna sranda a s úskokmi malého chlapca uniká nástrahám nemocnice a doktorov, aby dosiahol, čo potrebuje. Nebol by to Kachyňa, keby do filmu nedal detskú dušu, tentokrát do starého muža, ktorý si naviac nesie traumu z nespravodlivého väznenia. Výborný je kontrast šedi nemocnice s krásnym hudobným motívom pri sledovaní výhľadu na strechu s holubmi a vyvešaným prádlom. –––– Jestli mi to budete takhle jebat, tak vás vylifruju do zahradnictví. –––– Je namazanej jako ložisko. Za bílýho dne. Doktoři strašně chlastaj. (11.06.2015)

Ten film má tak neskutečnou hloubku, že nemám slov. Pan Kachyňa točil filmy, které dokázaly doslova vzít za srdce. A když se k tomu přidal herecký výkon Vladimíra Šmerala a geniální atmosférická hudba Zdeňka Lišky, vznikl unikátní film československé filmografie, na který se znovu a znovu podívám až budu chtít být zase dojat. (29.10.2011)

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle dílo není hodné obdivu. Přitom ze začátku se mi to líbilo, mělo to myšlenku i atmosféru. To se ale po 30 minutách vyčerpá, a do cíle se už jen - lapajíc po vzduchu - doplazí. A o hudbě mi radši ani nemluvte: obyčejně Zdeňka Lišku můžu, ale tady to byla kakofonie a ještě jí bylo až moc. A čeho je moc, toho je příliš. A všeho moc škodí. Takže ten komentář už ukončím. (Když už nemám co dodat.) No ne? No jo. Takže tak. Přece to nebudu natahovat. To by bylo směšný. (12.06.2010)

Mám rád tvorbu Karla Kachyni a totéž můžu říct o scénářích Jana Procházky. Spojení obou tvůrců přineslo české kinematografii mimo jiné výborný Kočár do Vídně. V tomhle případě ale jsem z jejich filmu rozpačitý, protože Směšný pán mi při nejlepší vůli nesedl a mohou za to oba pánové současně. Je to snímek o stáří, deziluzi, umírání a především o jednom nikoliv vlastní vinou zmařeném životě. Jenže scénář mi přijde příliš rozmělněný, protože tohle by stačilo na středněmetrážní, řekněme, 35-45minutový film v ideálním případě spojený s dalšími tématicky zpřízněnými filmovými povídkami do jednoho povídkového filmu. Typická Kachyňova poetika tentokrát film zpomalovala neustálými kamerovými výlety na průčelí domů, pražské věže a městské ulice. Celý snímek vlastně táhne brilantní hudba Zdeňka Lišky a herectví filmového veterána Vladimíra Šmerala. Tématicky příběh odpovídá ústřednímu motivu Procházkovy tvorby, tedy vyrovnávání se s politickými excesy našich poválečných dějin, v tomto případě politických procesů 50. let. Celkový dojem: 45 %. (07.11.2010)