Císař a tambor

Pohádka Císař a tambor nikdy nepatřila k mým nejoblíbenějším a vzhledem k tomu, že byla natočena roku 1998, tak jsem ji ani tolikrát neviděl jako jiné klasické, ale notně starší české díla. Pohádky jsem jako dítě pochopitelně miloval a v období socialismu se vždy těšil na nový štědrovečerní přídavek a samozřejmě také na opakování těch starších, protože v době dvou televizních programů se na obrazovkách objevovaly jen vzácně. V dospělém věku pro mne pohádkové příběhy představovaly hlavně únik z reálného světa, jehož pochopení pro mne bylo s přibývajícím věkem čím dál složitější. Ale vraťme se k pohádce Císař a tambor, která mne prostě nijak zvlášť nelákala a když už se na obrazovkách různých televizí sem tam objevila, paradoxně jsem ji nikdy neviděl celou. Často jsem totiž zmeškal začátek, nebo ji viděl od půlky a to mi stačilo, abych si ji zařadil mezi průměrné pohádky. Příběh začal seznámením se s potulným císařským bubeníkem (Petr Rajchert), který po válkách ve službě jejího veličenstva hledal místo, kde by se usadil. Jednoho dne doputoval do kraje, kam měl zrovna přijet císař pán (Ondřej Vetchý) a tak ve vsi i na zámku vládlo opravdové pozdvižení. Všude se uklízelo, smýčilo, cídilo, leštilo i všelijak jinak schovával letitý nepořádek, jen aby bylo všechno v pořádku. Jenže mladý císař nebyl už dávno žádný zajíc, co si nechá všechno nakukat. A tak jen co trochu utichly uvítací ceremonie, už se sháněl po nějakém chuďasovi, aby si s ním vyměnil šaty a mohl tak vyrazit do podzámčí poznat skutečný život v zemi. Věděl, že jeho věrný osobní sluha Leopold (Jan Skopeček) bude jako vždy při jeho výletu pevnou stráží prázdných komnat, netušil ovšem, že císařovně (Patricie Padillová) jeho zmizení neunikne a že se bude znovu - po kolikáté už - trápit pomyšlením, zda neutíká před ní k nějaké jiné. Přesně opačným směrem než císař měl v té chvíli namířeno vysloužilý vojenský tambor, kterého loupežníci se svým velitelem (Norbert Lichý) okradli v lese o buben. Marně se dovolával správce na zámku (Vladimír Čapka) spravedlnosti, a tak mu jako poslední naděje zbyla jen víra v císařovu moudrost a smysl pro pořádek. A tak se s ním srazil u zámecké zdi, aniž ovšem mohl tušit, s kým má tu čest. A už vůbec neměl ponětí, že následující den a noc, kterou společně prožili, je osud dovede do hospody, ve které vládl nepříliš láskyplný hostinský (František Řehák). Právě zde tambor potkal dívku jménem Ančička (Anna Veselá), dceru rasa (Ján Sedal), která mu okamžitě padla do oka. Přestože dívka byla ochotná si zatancovat, nebylo jim přáno, neboť oba dva byli obviněni z loupežnictví a uvrženi do vězení. Tam je proradný správce odsoudil bez soudu k smrti, čemuž nezabránil ani zámecký hrabě (Lubomír Kostelka). Naštěstí se u okénka do sklepení objevila Ančička se psem Kopretinou, která jim chtěla pomoci a také tak učinila. Náhodou se setkala během nočního mumraje s císařovnou a její komornou Veronikou (Veronika Forejtová), které se vydaly císaře hledat a u kterých našla pochopení. Dvojice falešných obviněných tak byla propuštěna pod podmínkou, že pochytají lupiče a přivedou je na zámek. Po malém zaváhání nesourodá dvojice vyrazila na hradní zříceninu, kde opravdu pochytali velkou skupinu loupežníků, kteří tak neunikli svému trestu a spolu s nimi byl usvědčen i zrádný správce zámku, který táhl s lupiči za jeden provaz. Jako ve správné pohádce vše dobře dopadlo, spravedlnost zvítězila a lásce mezi tamborem a Ančičkou již také nic nebránilo. Během 76 minut jsem tak sledoval příběh skutečného přátelství, ale jinak se mi moc děj této pohádky nelíbil. Chyběl zde vtip, děj byl velmi průzračný a často se odehrával v noci, takže jsem si moc exteriérů neužil. Také celkem časté řvaní, zejména v podání mdlých loupežníků narušovalo průběh děje, který mi připadal velmi zmatený a nesouvislý. Omluvou snad budiž fakt, že pohádka měla malý rozpočet a původně vznikala jako televizní film a svou filmovou distribuci si musel těžce vybojovat. Ale i tak mi vadila absence pohádkových postav, když zde chyběli moji oblíbení čerti, vodníci, víly a další potvory a draka jsme taky neviděli. Když jsem tak nad dějem přemýšlel, zdálo se mi, že vlastně sleduji takový rodinný příběh z minulosti, nikoli pohádkový příběh s nadpřirozenými bytostmi. Ostatně nebylo se čemu divit, když pohádka Císař a tambor vznikla na motivy pověsti o císaři Josefu II, který stejně jako filmový Maxmilián často mizel v přestrojení ze zámku, aby poznal život svých poddaných. Suma sumárum, pohádka Císař a tambor ode mne získala jen dvě vybubnované hvězdy **. (02.01.2020) (méně) (více)