Moulin Rouge

Muzikálům se snažím obloukem vyhýbat a proto jsem si nechala ujít i Moulin Rouge. Pokaždé mě totiž nesmírně nudí zdlouhavými písničkami, ze kterých v kombinaci s mluveným textem prostě čiší jakýsi nezáživný kýč. Moulin Rouge je přímo synonymem kýče. Ale to byl očividně záměr a tak se to vyvedlo. Nechala jsem se unést krásným romantickým příběhem a skvělým podáním moderních písniček (především potěšila Nirvana a Kiss, i když I was made for loving you se tam jen mihla) a výsledkem je nadšení. Lituji snad jedině toho, že jsem tak dlouho odolávala. Přesto to není to úplných sto procent, protože to chvílemi přeci jen bylo zdlouhavé, ale za krásnou Nicole Kidman, Ewana McGregora a jejich božské hlasy trochu nadhodnotím :) (10.11.2012)

Po prvním podívání jsem si říkal, kde všichni berou tak vysoká hodnocení. Asi jsem neměl náladu nebo jiné starosti a tak jsem nechápal tento netradiční muzikál. Na podruhé to bylo jiné. Od prvního záběru, kdy se roztáhla opona, hudba začala hrát a kamera vjela do jiného světa než který znám. Pomalý depresivní úvod byl jen začátkem, poté mě začala mlít obrovská kola Moulin rouge, která drtila mojí čelist, mé oči a uši. Svět pařížské smetánky plný hudby, barev, krásných žen a tance. Sledujete perfektního Ewana McGregora, který dychtí po lásce. Až svou lásku, ztělesněnou Nicole Kidman, potká jako by se zastavil čas. Hudba proudí a vy jen s otevřenýma očima začínáte více a více milovat tento svět ... Zbylých 120 minut je natolik úchvatných a hudebně dokonalých, že s radostí a pokorou prohlašuji Moulin rouge za nejlepší muzikál minimálně posledních 10(20 ... 50 :))) let. Hudebně je tento film opravdu z jiné galaxie. Nespočetně písniček nejen z 90-tých let, ale také něco z 80 a 70 let. To potěší každého fanouška a milovníka hudby. Spojení událostí a hudby je ukázkou neskutečně pevné a citlivé ruky Baze Luhrman. Škoda, že takhle nenatočil i Romea a Julii. Herci jsou vybráni s přesností a jsou úchvatní do jednoho (ať žije Jim Broadbent!). Jsou díla, která ve vás možná nevyrostou po prvním shlédnutí, ale ty které to zvládnou ve druhém jsou možná i mnohem lepší... Koho nezamrazí při Show must go on není podle mě člověk. (30.12.2006)

Hned na úvod musím předeslat, že muzikály patří mezi mé nejméně oblíbené žánry. Teď už k vlastnímu snímku. Když pominu slabší dějovou stránku (ta ale u muzikálů nikdy nebývá nosným prvkem) a místy snad až příliš klipovitý střih, zbývají už jen samé superlativy. Naprosto dokonalý a precizní výkon podali oba hlavní protagonisté, Ewan McGregor i Nicole Kidman. Což o to, u McGregora už jsem zvyklý na fakt, že je skvělý herec, ale překvapil mě velmi mile i jako zpěvák. Zato Nicole Kidmanovou jsem doposud nebral příliš vážně ani jako herečku. Tímto filmem mě ovšem totálně vyvedla z omylu a jasně ukázala, že umí hrát i zpívat na velmi vysoké úrovni. Teď bych se rád zmínil o hudební složce tohoto muzikálu. Jak bych to jen výstižně řekl... Je prostě grandiózní! Do děje skvěle zakomponované známé rockové i popové hity (mj. Like A Virgin, Show Must Go On), ovšem velmi umně zabalené do muzikálového aranžmá, prostřídané samozřejmě s výbornými původními songy (z nichž mě zejména píseň Come What May dostala na kolena), to je prostě radost poslouchat. Když se k tomu přidá i výborná choreografie tanečních scén a fantasticky pestrobarevná vizuální stránka, nezbývá mi než konstatovat, že jsem byl svědkem jednoho z nejlepších muzikálů všech dob. Je přímo neuvěřitelné, že Hollywood tímto snímkem dokonale oživil současnému divákovi představu starých dobrých klasických muzikálů ze 30.-50.let, aniž by přitom tvůrci sklouzli do přílišné novodobosti, nebo naopak do snad až nudné staromódnosti. Baz Luhrman si zaslouží můj veliký obdiv. Mimochodem - oslavované Chicago vedle tohoto skvostu vypadá jako chudý příbuzný vedle bohatého strýčka z Ameriky. (11.05.2003)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)

Muzikálová pohádka o tom, jak vzdát poctu filmovému století. Samozřejmě zážitek je hlubší, pokud člověk vědomě vnímá všechny inspirační zdroje. Divák, který jen cosi tuší, jen tápe po povrchu. Tady je všechno od de Toulouse-Lautreca, Mélièse, Violettu, přes Monroe, Madonnu až po Queeny. Děkuji, absintová vílo. (04.02.2009)