Nikdy neodvracej zrak

Paradoxní film - jeho forma je v naprostém rozporu s obsahem. Snímek o Gerhardu Richerovi, v němž hraje výraznou roli takový umělec, jako Joseph Beuys (byť oba pod fiktivními jmény), zpracovaný směšně kýčovitou formou vhodnou leda tak pro měšťáky. I když je tedy pravda, že tak špatný, jako jeho prvních cca dvacet minut, celý ten film nakonec není, čili se dá zejména díky zajímavému herectví (např. Sebastiana Kocha) nakonec docela dobře sledovat. Co si z toho lze nicméně vzít především? Že Richter, Beuys a spol. jsou už totálně kanonizované osobnosti, vhodné pro didaktické, nenáročné zpracování. Což je docela škoda. Dostatečně signifikantní je jedna z prvních scén, v níž protagonistova schizofrenická, ale výjimečně vnímavá a zřejmě nadaná teta prožívá smyslovou rozkoš při poslechu synergického troubení autobusových klaksonů - pro diváka by to ovšem bylo příliš velké sousto a tudíž spíše nepříjemný (do jisté míry avantgardní) zážitek. Takže se mu místo toho dostane hladivého překrytí nudnou a líbivou variací na klasické hudební téma, při kterém sleduje hezkou scénu se smyslnou herečkou prožívající posluchačský orgasmus. Ostatně, až na tu krátkou pasáž z opery Henryho Purcella King Arthur (to je ta, co připomíná skladku Michaela Nymana z filmu Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec) je film plný nudné, klišovité hudby (většinou Max Richter, Niels Frahm), o vizualitě nemluvě. Čili divákovi se říká: tady probíhá strašné lidské drama, tady existuje umění, překračující běžné hranice, ale po něm samotném žádnou hranici překročit nechce, naopak jej celou dobu nechává v pohodlném pocitu neproblematického (a falešného) porozumění. Je to takový ten film, který dělá: teď se můžeš dojímat nad velkým uměním, ale neboj, nebude to nic hrozného - samotným uměním tě obtěžovat nebudeme. V podstatě tak Werk ohne Autor vlastně implicitně přitakává onomu konzervativnímu a nenávistnému postoji nacistů a posléze komunistů, kteří veškerá "nedemokratická", tedy nelidová díla nekompromisně odsuzovali jako nesmyslná, nesrozumitelná a dekadentní a jež v tomto směru film sebejistě prezentuje jako špatné a nechápavé ignoranty. Mimochodem mě během sledování napadlo, že ono téma umělce, který hledá vlastní výraz a při tom se tak trochu topí v moři stylů, které jsou mu vnucovány zvnějšku, je o dost zajímavěji (a zábavněji) zpracované v komedii Takeši Kitana Achilles a želva. (27.04.2019)

Hraběcí synek se po rozpačité hollywoodské eskapádě vrátil do Vaterlandu a je to zase pecka. To, jak se Němci dokáží kriticky podívat na svou historii, je unikát a von Donnersmarck v tomto případě dokázal obsáhnout období nacismu, komunismu i rodící se svobodné části Německa. Díky uměleckému rozměru film nepostrádá určitou poetičnost, která k danému pojetí nádherně pasuje a obrovským plusem je to, že i když má příběh velký časový záběr, působí po celou dobu kontinuálně. Nelze nezmínit i výborný hudební podkres, který je nejsilnější v závěrečné Kochově scéně a příjemnou kameru. A daleko k dokonalosti něměl ani casting namixovaný z osvědčených veteránů a mladých talentů. Ty tři hodiny utekly jako voda a doufám, že na dalšího domácího Donnersmarcka nebudu muset čekat takovou dobu. 90% (16.04.2019)

Životy tých druhých som prijal takmer bezvýhradne, u tohto filmu sa tých výhrad nahromadilo neúrekom. To, že bol film dlhý alebo skôr zdĺhavý som pretrpel a za to, že zabŕdol do viacerých oblastí bol potrestaný tým, že celé dielo pôsobilo nekompaktne. A aj keď je to film prevažne o maliarstve, nemôžem tolerovať, že skutočnosť je v ňom premaľovávaná podľa potreby a predstáv tvorcov. Nemcov som vo všeobecnosti uznával za realistický a kritický postoj k vlastnej minulosti. Obávam sa však, že s novou generáciou tvorcov sa mení aj tento pozitívny trend a novej generácii divákov, ktorí nepoznali minulosť, a ani sa o ňu hlbšie nezaujímajú, sa ponúkajú diela, ktoré je možné označiť za manipulatívne, diela v ktorých je skutočnosť prifarbená, upravená a stráviteľná. Diváci to akceptujú, pretože je pohodlnejšie prijímať ponúknuté, ako rozmýšľať a trápiť sa hľadaním pravdy. (29.11.2019)

Krásny film. Prvé dve tretiny (odohrávajúce sa počas nacizmu a komunizmu) sú určite silnejšie ako zvyšok, no aj to hľadanie "svojho umenia" ma malo čím osloviť. Donnersmarck točí opäť so svojím rozvážnym chladom, no má obrovskú podporu v scenári s množstvom silných scén aj motívov. A samozrejme v Maxovi Richterovi, ktorý emócie dokáže budovať spoľahlivo. Niektoré scény absolútne strhujúce. A ak som aj pri niektorých pasážach nechápal, na čo tam sú, všetko časom do seba krásne zacvaklo. Trochu mi tam chýbal akurát nejaký výnimočný prvok a možno trochu viac vizuálnej epiky. Referenčný európsky titul.Tie tri hodiny ubehli ako nič. 9/10 P.S. po tomto a Životoch tých druhých nechápem ako Turista mohol byť tak príšerný (29.11.2020)

Tie tri hodiny ubehli až príliš rýchlo a bezbolestne, čo vzhľadom na ťažkú tému pôsobí trochu podozrivo. Donnersmarck akoby upustil od artovejšieho poňatia svojho opus magnum a Werk ohne Autor je nakrútený s väčším ohľadom na väčšinového diváka. Na triky ale napríklad peniaze neboli a bombardovanie v úvodnej časti pôsobí dosť lacno, pričom film by sa bez podobných scén bez problémov obišiel. Ide skôr o dôkazový materiál, že keď sa dostatočne snažíte, prežijete v akejkoľvek dobe a kabáte. Napriek tomu sa vzťah medzi sebeckým Carlom a charakterným Kurtom skoro vôbec nikdy nevyhrotí, prvý síce ovplyvňuje život toho druhého, ale ten si v konečnom dôsledku len maľuje a miluje svoju ženu. Film tak akoby okrem oného nájdenia vlastného prejavu v umení nikam nesmeroval. (06.04.2021)