Who Looks for Gold?
Režie:
Jiří MenzelHudba:
Angelo MichajlovHrají:
Jan Hrušínský, Jana Giergielová, Július Pántik, Alois Liškutín, František Husák, Míla Myslíková, František Řehák, Blažena Holišová, Vlasta Jelínková (více)Obsahy(1)
I Jiří Menzel nesměl na úsvitu normalizace natáčet, hříchy musel vykoupit příkladným budovatelským dramatem. Mladý hrdina nachází své místo v soukromém životě i ve společnosti teprve na stavbě elektrárny. Tam, mezi opravdovými chlapy, kteří se nebojí žádné práce, nalezne navíc sílu rozejít se s maloměšťáckou rodinou své vyvolené... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (114)
Nemám nic proti tomu, že někdo natočil film z prostředí stavby a víceméně na státní zakázku (námět mimo dobovou realitu není), ale Menzel ho natočil bez invence a úplně zamětitelně, včetně hereckých kreací (jeho kmenový František Řehák nechť je důkazem za všechny). Navíc Menzel dokázal, že mu nejde příliš dokumentaristický pohled na věc, právě potřebný v takovémto typu filmů. ()
Když se člověk zamyslí nad obsahem filmu, je to celé vlastně nesmyslná kravina a náš hrdina tady vskutku jedná jako smyslů zbavený šílenec. Když už chtěl tak moc pracovat poctivě, čemuž naprosto rozumím, mohl přece zůstat v té hodinářské dílně. A jestli si na stavbě za volantem náklaďáku vydělal víc než v hodinářské dílně, mohl třeba v Praze stavět metro. Samozřejmě rozumím i opojení z té velikosti a síly, hodně chlapů něčemu takovému podléhá a zpravidla to bývá případ pro psychologa, případně psychiatra... Na druhou stranu je nutné říct, že čistě řemeslně je tohle filmařina k pohledání. Vtipy jsou vtipné, herci výborní, kamera velmi slušná. Žádný z Menzelových porevolučních filmů nemá takhle báječnou režii, výborné dialogy a přesný střih. Tvůrci se taky vcelku úspěšně vyhnuli většině klasických budovatelských klišé. O členství ve straně se ve filmu pouze jednou mukne, o zlých imperialistech nebo západu se nedozvíme nic, postavy nejsou schématické a pokud jde o ty šmelináře, taxikáře a rozkrádače socialistického majetku, přesně tohle přece za socialismu jelo ve velkém a je vlastně s podivem, jak pravdivě jsou tu tihle lidé popsáni. Asi největší lží tak nakonec zůstává bodrý pracovní kolektiv plný skvělých zásadových charakterů v němž jsou podrazáci ve výrazné menšině. Docela legrační mimochodem je, že záběry práce i zábavy na ubytovně v sobě mají poetiku velmi blízkou tomu co známe ze Skřivánků na niti. Vlastně nevím jestli to není potměšilost, protože tihle na té stavbě dřeli většinou taky proto, že jim nic moc jiného nezbývalo. Jen těch ryzích charakterů mezi nimi jistě nebylo tolik... Celkový dojem: 60% ()
Jiří Menzel byl jedním z těch, kteří se museli po své plodné dráze v 60. letech o desetiletí později ze svých úspěchů vykoupit, pokud chtěl vůbec pracovat, neboť jak známo, úspěch se neodpouští. Zvláště, pokud měl Menzel na svém kontě film „Skřivánci na niti“ z roku 1969, který již nestihl být uveden v kinech a byl okamžitě zabaven a uložen o trezoru. Důvod byl zřejmý – tak otevřená střelba do komunistického režimu je málokdy k vidění. Po pěti letech nedobrovolné pauzy byl Menzelovi nabídnut scénář Vojtěcha Měšťana a Rudolfa Ráže. Jiří Menzel na to vzpomíná: „Sešel jsem se s nimi a zeptal se jich, jestli by na takový film šli do biografu. A oni se přiznali, že ne. To se mi zalíbilo a navrhl jsem, že scénář přepíšeme.“ Ke spolupráci byl přizván Zdeněk Svěrák. Příběh se měl původně odehrávat na stavbě ropovodu, ale autoři jej přenesli na atraktivnější stavbu přehrady u Dalešic. I přes tuto dobrou snahu působí ústřední dějová zápletka filmu o mladém hodináři, který nalezl smysl svého života v těžké práci na stavbě vodního díla, značně schematicky a nevýrazně. Nutno však dodat dva velmi významné faktory. Jednak se v rámci normalizačních ideologicky zaměřených filmů jedná o relativně stravitelný snímek (na rozdíl od filmy soudruhů Steklého, Kachlíka, Balíka,Matuly, Tomana, Sequense a dalších) a jednak šlo o jediný umělecký prohřešek (či snad v tomto případě zvolme jemnější označení „ústupek“), neboť za dva roky již Jiří Menzel točí vynikající „Na samotě u lesa“ (1976) a další. ()
Krásný, jednoduchý příběh mladého muže, který odchází na stavbu vodní elektrárny, i když tím nakonec ztratí lásku své dívky, ale zachová si svou důstojnost a poctivost. Laskavý humor a příjemné prostředí při stavbě Dalešické elektrárny vytváří ze snímku velice příjemné dílo. Hláška Co jsi dělal v neděli? Stříhal jsem dětem nehty. Celou neděli? No jo, ale já mám čtyři děti, to máš 80 nehtů neměla chybu. ()
,,Jsou ženský na silnici a do terénu." Toto a další moudra (třeba to, že hodné holky už v Praze nejsou, jen na Moravě, nebo že těm dnešním mladým vůbec nezáleží na penězích) se dozvíme z neuvěřitelně tupého normalizačního žvástu. A když říkám neuvěřitelně, myslím to vážně - nedá se uvěřit tomu, že Kdo hledá zlaté dno natočil stejný režisér jako Skřivánky na niti, protože ty filmy se vyloženě popírají. Vím, za jakých okolností film vznikal, ale přesto se Menzelovi divím, že na to měl žaludek. Celkový průser se skládá především z: telecího pohledu Jana Hrušínského, hudebního tématu hraného na příšerné synťáky pořád dokola minimálně o dvě oktávy výše, než je únosné, glorifikace hrkajících ošklivých stavebních přístrojů a pitomého scénáře. Dopis, který píše Petra svému příteli, je mimo veškeré myslitelné kategorie. Kdyby mi nějaký takový moje přítelkyně napsala, okamžitě bych se s ní rozešel (padají v něm obraty jako ,,Ty moje příšero milovaná vzdálená"). Když se na konci jeden soudruh rozeřve ,,HOŘÍ!", říkal jsem si, že pokud přiběhne zase ten blbeček s hasicím přístrojem, bude to jedna z nejhorších komedií na světě. Přiběhl. ()
S tímto neatraktivním a banálním námětem se nedalo moc dělat. Nicméně jsou tu i milé momenty, díky kterým se dá i tento film (ovšem pouze jednou) vidět. Paradoxem ovšem zůstává, že "zlaté dno" i přesto, že bylo Menzelovi vnuceno, není jeho nejhorším filmem. Tím jsou Čokoládoví čmuchalové, k jejichž režii však zřejmě přišel dobrovolně. ()
Kdo? To Menzel našel "zlaté" dno své tvorby i svých životních kroků. V budovatelská romantice, kterou si pojistil možnost točit kvalitní díla, jež omlouvala jeho ústupek, za nějž byl ze všech stran odsuzován. Výsledné dílko však nedopadlo příliš černě, ani samotné prostředí nebylo Menzelovi příliš cizí - postavičky dělníků na stavbě přehrady totiž mohl pojmout tak trochu "hrabalovsky" a udělat z nich sympatické, nezkažené lidi. Celá argumentace se však zde staví na hlavu - poetičnost, kterou kritizoval podmaněnou inteligenci ve Skřiváncích na niti se zde přesouvá na každodenní práci staronových hrdinů - budovatelů, kteří svojí existenci vidí v těch nejlepších barvách a netrápí je pochybnosti. Všednost a bezprostřednost, jakou nová vlna nahlížela rozbujelé měšťáctví, se kterým socialismus svůj boj prohrál, se zde opakuje v docela povedeném a formanovsky trefném úvodu u televize , ale záhy se stane docela překotnou záminkou hrdiny najít život někde jinde, v čistším a nezatuchlém prostředí a brzy se setkává se známkami toho, že učinil dobře a že jedině v pracovním kolektivu má život smysl. Film tak postupně ztrácí to, čím se odlišuje od ostatních dobových blábolů (autenticita ve vystupování postav, jejich velkoryse předkládaná nedokonalost a nečernobílost) a zbývá jen banální historka, která je ke konci už dosti směšná a tezovitá, čím dál více se utápějící v monumentálních Šofrových záběrech gigantické stavby, do níž zní oslavná romantická hudba. Jakoby si mocenský diktát postupně snímek podmaňoval a Menzelova náznaková osobitost se definitivně vytratila. ()
Ani ve snu by mě nenapadlo, že tenhle příběh má na svědomí Menzel. Musela jsem se o tom přesvědčit na vlastní oči v titulkách. Menzel vlastně tímto kouskem splnil to, co se po něm chtělo. Vlk se nažral a koza tak mohla zůstat celá. Nepovažuju tenhle film za paskvil. Dá se skouknout v pohodě a bez ujmy na zdraví. Je to obyčejný příběh o mladém člověku, který si musí vyšlapat cestičku ve svém životě a podle toho samozřejmě koná. Má taky určité ideály a přesvědčení. Jenom byl takový až moc nezkažený dobou. Akorát si nejsem jistá, že by tak mladého kluka pustili za volant tatry nebo bagru. Tou nejzajímavější věcí z celého filmu jsou nakonec tatry a stavba Dalešické přehrady. ()
Těžce normalizační film. Je fakt, že to vypadalo jako spíš dokument o budování jedné velké přehrady (asi to byl i účel, aby tehdejší vláda ukázala už i mimo dokumenty jejich budovatelské inovace) a celé je to zabalené do balíčku s cedulkou romantické drama o mladém páru. Nebo je to naopak? Každopádně to padlo do rukou Menzela, tudíž se na to dalo aspoň trochu dívat. Sice je tam jeho řemeslnost znát minimálně, ale i tak se na to dá zvládnout. 50% ()
Chudák Menzel byl donucen natočit tenhle shit. ()
Socialistická střízlivá pohádka. Kecy o zaprodanosti režimu si nechte od cesty. Laureát Státní ceny Klementa Gottwalda, 36letý Jiří Menzel zde s vylepšovatelem scénáře, 38letým Zdeňkem Svěrákem odvedli koukatelnou práci, za kterou se nemusí stydět. Ať se stydí zadavatelé a především režim, ve kterém je účast na takovéto agitce podmínkou pro možnost vlastní tvorby. ()
.........vlastne strašne hlúpe...až tak,že mňa to vlastne bavilo.....juj strašne som bol rád a aj som,že som tam nemusel na tej stavbe robiť....pre mňa ....asi skôr ten zelovoc :) .....hlavny predstaviteľ-nepíšem hrdina,lebo na hrdnu sa mi nehodí:.....mladý,naivný,s ideálmi,tesne po vojne-ako by trpko zaplakal po r.1989.... ()
Tak aj Menzel si musel dat parrocnu prestavku po roku 1968. A aby sa vratil a mohol vobec tocit, musel prist s nejakym budovatelskym patosom /= kravinou/ a tou je tento film Kdo hleda zlate dno. Ku scenaru sa skoda vyjadrovat, aj tak je tam kopu normalizacneho balastu. Ked sa pokusim odmysliet si ten normalizacny hnoj, dostavam sa k podpriemernemu filmu v ktorom ide o stavbu akejsi priehrady. Film vznikal v dobe tvrdej normalizacie. Nic to, aspon ze sa o par rokov natocilo Na samote u lesa. 40 % ()
At říkáte co chcete mě se to líbí. Je to pohodový snímek o stavbě přehrady hlavně teda o lidech co se na tom podílí. Jako drama mě to rozhodně nepřijde nic dramatického se tam neděje. Dalo by se říct je to příběh mladíka J .Hrušínský ,který se vrátí z vojny ke své snoubence a snaží si najít poctivou práci kde si vydělá na byt. V tv kouká na dokument o stavbě přehrady a rozhodne se tam ject. Každý víkend se vrací ke své (opravdu krásné) holce. A díky ní ho v práci sesadí a díky své zodpovědnosti nakonec i o holku přijde. V práci se za něj kolegové přimluví a dostane se na lepší práci. Tak že taková pohodovka ač je to točený z donucení i tak dokázal Menzel s pomocí Svěráka udělat maximum. ()
Nostalgie na "budovatelské časy". 75% ()
Poněkud bezduchý naivistickobudovatelský film, který vynáší do popředí socialistickou morálku pracujícího lidu a jeho poctivost, a to i přes opačné reálie všedního života. Mladik Láďa Kratochvíl (Jan Hrušínský) má po ukončení základní vojenské služby otevřenou budoucnost, pohlednou mladou čekající přítelkyni Petru (Jana Giergielová) a možnosti vést poměrně kvalitní život se všemi požitky, nutných k příjemnému životu. Ale Láďa je především socialistický mladík, plný nadšení a poctivosti obyčejných pracujících, a tak není překvapením, že sám sebe nachází při brigádnické stavbě dalešické přehrady a elektrárny. Dostává se tím k prazákladům socialistického myšlení a uspořádání, na které stejně každý kašle, ale jako prezentace socialistického státu může být působivá, i když je to ve skutečnosti jen úsměvně schovívavá podívaná. Samozřejmě přichází odcizení mezi ním a Petrou, pro kterou se tímto stává nezajímavým v jejím pojetí schopnosti se postarat o budoucnost a jejich potomstvo, i když se snaží o něj bojovat. Ale Láďa je ještě příliš mladý a příliš naivní. Samozřejmě odmítání obyčejnosti spotřební společnosti je chvályhodné, ale nabízená alternativa pracujícho socialismu je v tomto případě pokrytectvím. Samozřejmě nechybí správní chlapí ze stavby: řidič Miky Polievka (Julius Pántik), vedoucí autoprovozu Daibor (Alois Liškutín), kantýnská Marcela (Míla Myslíková), řidič Jan Vízner (Otakar Dadák), či řidič Provazník (Leopold Franc). K těm jsou dáni do protikladů vykutálení vydělávači peněz jako pumpař (Jan Řeřicha), taxikář Béďa Hustoles (Miroslav Masopust), zelinář Ivan (Alexej Okuněv), stavebník Nováček (Oldřich Slavík), či ulejvák Pepík Němec (František Husák), snad jediná opravdu zajímavá postava filmu. Samozřejmě jistá poetika při stavbě nechybí, ale celek je více než rozpačitý. Bohužel. ()
Pekna kamera a hudba. Potesi hezka Giergielova v hlavni roli, ktera bohuzel zustala pouze u tohoto filmu. Pobavi i hlasky budouciho tchana hlavniho hrdiny. Zaujme i prehlidka Tater. Jen dejove je to strasne utahane a nudne. ()
Michajlovova hudba fajn... ()
Tak vysílat takový film, jako byl tento, je dle mého názoru při nejmenším komerčně nevýhodné. To už mi přijde daleko lepší Major Zeman, nebo Žena za pultem. ()
Jako dokument o stavbě Dalešické přehrady by to možná nebylo zas tak špatne. Ono to totiž v některých pasážích skoro jako dokument vypadá. Sledujete různé stavební stroje či auta jak jezdí sem a zase tam. Jediné štěstí, že doprovodná hudba Angela Michajlova se vážně povedla. Za zmínku snad ještě stojí ona "civilní" zápletka o tom, jak pobyt na stavbě jednoho mladíky (Jan Hrušínský) totálně odpoutá od jeho milé, kterou si chtěl před tím vzít. Konec mě tím vyústěním téhle dějové linky vážně naštval. Nezbylo pak už totiž nic, než ono staveniště. ()