Zapomenuté světlo

Vladimír Michálek potvrdil, že je to jeden z nejtalentovanějších současných českých režisérů, který bravurně ovládá zejména práci s herci, vyjímku potvrzující pravidlo je představitel manžela Veroniky Žilkové. Bravurní herecký výkon zde předvádí Bolek Polívka, který potvrzuje, že je skutečně fenomenálním hercem s velmi širokých záběrem a je velká škoda, že nedostává mnoho takovýchto, řekněme, vážných rolí. Byl jsem velmi potěšen, že film má začátek, prostředek a konec, což nebývá pravidlem v českých filmech poslední doby. Postava faráře Holého je neobyčejně silná, plastická a skutečně lidská (ať už to zní jako klišé či nikoliv). Co je však smutné, že boj s úředním šimlem je i v současnosti marný a ubíjející, komunismus, nekomunismus. (06.01.2009)

Jeden z nejlepších porevolučních filmů, ve kterém Polívka dokazuje, že je to opravdu pan herec. V těchto civilních rolích je prostě skvělý. Škoda že celý film stojí víceméně čistě na něm, i tak to ale na 4 hvězdičky stačí bohatě, když k tomu přičtu úžasnou hudbu od kytarového mistra všech mistrů, pana Hladíka. (28.11.2011)

Drama s výborně ponurou a zašedlou atmosférou, kvalitním scénářem, dobře nastaveným zrcadlem tehdejší době, několika skvělými dialogy a perfektními kázání faráře Holého. Bolek Polívka tento snímek pozvedl neskutečnou měrou, je ve své roli tak přesvědčivý a charismatický, že mu věříte každé slovo. Drobný nedostatek: POZOR, obsahuje SPOILER - Při pohledu na mrtvou Marjánku můžeme vidět, jak mrká :) (25.05.2011)

Pro mně jeden z nejlepších českých porevolučních filmů. Velmi poetický snímek, přetékající citem a emocemi, které plynou jen tak zlehka, pozvolna a příběh se vnímavému divákovi doslova zadere pod kůži. Dokonalí jsou Polívka se Žilkovou (Veroniko, vykašlete se na ty stupída v TELE TELE :o), pěkná je kamera a jemné tóny Hladíkovy kytary jsou nenápadné, ale přesně zapadající do atmosféry snímku. A ten společensko-kritický podtón (farář vs stranicko-byrokratická mašinérie) je hodně výstižný. Moc, moc dobrý film. (30.09.2004)

Závěrečná slova hlavní postavy o skutečné podstatě a vlastním smyslu víry jakoby redukující boha na odlesk boží duše, který není než vírou v dobro, jsou srozumitelná i pro ateistu. Lidská mravnost je totiž jen jedna. Příběh, který ve své literární předloze byl zřejmě dějově i psychologicky zjitřenější a samozřejmě posunutý do času Demlova života, svou šťastnou aktualizací - posunem do posledních měsíců komunistického režimu - jen získal. Vše, co bylo v složitém a nesnadném Demlově životě skutečně životné a pozitivní, bylo soustředěno do hlavní postavy filmu, role, která patří k vrcholům Polívkovy početné filmografie. Stejně zdařile vyznělo i zachycení novodobé madony ztělesněné umírající matkou zčásti již vzrostlých dětí pohorské vesnice na východním okraji Jablonecka; i o výkonu Žilkové, její ztělesnitelky, lze říci, že byl jedinečný. Roprachtice-Albrechtice jsou také východiskem pro přesný, nezkreslený výraz předností i limitů pozdní normalizace; obraz, který možná nepřekračuje limity šedi, určitě zachovává rozmanitost té doby. Do zdánlivě všedního příběhu se v dobrém slova smysu podařilo "propašovat" věčné a všelidské, aniž se rozplynulo v mlžině povšechných dogmatickotezovitých frází. SVĚTLO tak víc než čestně obstojí nejen v českém měřítku - o tom nemůže být nejmenších pochyb - , ale i v mezinárodním; v tomto případě mám na mysli např. srovnatelné, zaměřením i směřováním SVĚTLU blízké dílo prominentního režiséra polského hraného filmu ŽIVOT ZA ŽIVOT / MAXMILIAN KOLBE. Silou výrazu a nepatetického enthusianismu se tato Michálkova práce zařadila k nesporným vrcholům české polistopadové kinematografie hraného filmu. (10.03.2009)