Vzpoura ve věznici Carandiru

Film je zaujímavý asi hlavne kvôli dobrým hercom, väčšina mala niečo do seba.Obsah filmu od distributora je tak trochu zavádzajúci.Príbeh filmu sa vetví na príbehy zločincov, ktorí opisujú ako sa dostali do väzenia.Nijako extremne napínave, len taká pohoda medzi čítaním knihy.Dej spestruje len kontrola väzňov, či nemajú HIV, svadba dvoch buzerantov, návšteva väzňov a ešte pár maličkostí...chýba tu hlavná postava a dej okolo nej.Tento film by sa mal brať asi ako zbierka poviedok s nedotiahnutým dejom so záverečným vyvrcholením zásahovej jednotky. (01.06.2013)

Film ukazující poměry v jedné Brazilské věznici z pohledu naivního doktůrka. A že jsou tu poměry mizerné. Tady se nad deset let se stává doživotí, poněvadž koho nezapíchnou, ten umře na AIDS. Po prvních několika minutách přejde šok z prosté skutečnosti, že oni tam kurva fakt žili a nezbývá než přetrpět nezáživnou story, zpestřenou občasnými flashbacky z civilního života zločinců, ve kterých nechybí ustřelené makovice. To nejvíc šokující ale přijde na závěr, kdy se vězni stávají lovnou zvěři. Vězni jsou tu vykresleni příliš kladně, takže jako záporáci tu jsou vlastně jenom ty chlapci od policie. A jak na konci říká doktor - zná se jenom ta verze od vězňů, takže kdo ví jak to ve skutečnosti bylo. No prostě je to hrozná nuda. (26.08.2011)

Scénář: Hector Babenco, Fernando Bonassi, Victor Navas .. Zdařilá mozaika smutných lidských příběhu, vyprávěná vězni svému lékaři během preventivních prohlídek. Samotní vězni, ať už vrazi, dealeři drog nebo násilníci jsou vyobrazeni spíše jako kladné postavy ve špatném světě - tohle je jediné místo, nad kterým je třeba přimhouřit oko. Jinak servíruje režisér Hector Babenco drsnou podívanou plnou vězeňského sexu, drog, potyček a nepsaných pravidel z dnes už neexistující věznice, která se nevalně proslavila velmi krvavě potlačenou vzpourou. Byť samotná vzpoura zabírá jen minimální část děje, na působivosti a hrůznosti aktu to nikterak neubírá. Přesto těžiště příběhu leží spíše ve vyobrazení těžkých životních podmínek ve věznici i mimo ni. (11.04.2006)

Mám moc rád filmy a knihy s vězeňskou tematikou, Carandiru mě celou dobu moc „bavilo“, takže dávám 5. Kondomovou osvětu a boj proti AIDS nebo zobrazení těžkých životních podmínek ve věznici je tu třeba brát jako nutné zlo, jako nezbytné poselství, kterým se film sám před sebou snaží ospravedlnit. V tomto ohledu je lepší třeba starší Babencovo syrové Pixote. Film je jeden velký kýč, ale kýč blyštivý, kýč který je gombrowiczovskou oslavou krásy mladého, nízkého a nehotového a jejich nadřazením starému, dokonalému a tedy mrtvému! Sám Gombrowicz nikdy nezašel až k nízkosti trestanců, tuto hranici překročil až Jean Genet. Oproti Charriérovu Motýlkovi tu chybí posedlost útěkem, motivovaná nespravedlivým odsouzením. Oproti Solženicynovu Jednomu dni Ivana Děnisoviče tu chybí politický rozměr a redukce zobrazeného na nelidské podmínky ve vězení. K Dostojevského Zápiskům z Mrtvého domu má film blízko v zobrazení jednotlivých lidských osudů. Nejblíže má ale k Genetově glorifikaci zločinu a zbožnění drsných, špinavých a páchnoucích (tady častěji nemocných nebo drogově závislých) zločinců-hrdinů. Genet se podobně jako Carandiru opájí drsnou mužskou láskou, elegancí zpocených mužných a svalnatých těl. V rovině estetizace zla a hledání krásy v ošklivosti tkví hlavní síla filmu a právě v této rovině je jeho poselství nadčasové. (26.06.2007)

Výborně natočené vězeňské drama, které sice skončí v českém názvu obsaženou brutálně potlačenou vzpourou, ale vlastně je mnohem zajímavější to, co v této věznici bylo „normálním“ stavem. Vyprávění často odběhne ven z vězení a ukáže nám, jak se do něj jednotliví trestanci dostali. Asi nejslabší postavou je doktor, který to celé vypravuje, ale sám žádný příběh nemá. (20.10.2023)