Jako jed

Řek bych "takovej typickej Svěrák", ale to by bylo moc obecný shrnutí... a zas tolik humoru tam nebylo. Co tam bylo, tak to, že na pozadí děje se odehrávala klasická komunistická šlamastyka s nějakým socialistickým podnikem, plným náměstků, schůzí, starejch závistivejch sekretářek, uvědomělým ředitelem a podobnejma zhovadilostma. Na štěstí se tam najdou momenty, kdy Svěrák protlačil své typické fórky, a další výhra je krátká stopáž. Milostné dobrodružství tak získává docela spád a tím pádem se mi u toho nechtělo spát. Jednou pobavilo a myslim, že stačilo. (28.03.2016)

Tenhle film mě zaujal už dávno při premiéře v kinech. Tehdy to byla každodenní současnost, tyhle přeplněné kanceláře, drbárny, kafíčkování, doby, kdy každý měl na práci dost času... ale lidé měli aspoň práci... Příběh o stárnoucím technikovi (dnes by patřil mezi kastu manažerů), do jehož osudu vstoupí mladá atraktivní a svůdná Slovenka, nebyl a není ojedinělý. Kolik takových "starců" - a to bylo Svěrákovi necelých padesát - se bláznivě zamilovalo a doslova zblblo a zničilo si přinejmenším kariéru, ač toto slovo nemám v lásce, musím ho použít... Klasický výkon Z. Svěrákai I. Krajčovičové, z vedlejších postav vynikla Laďka Kozderková, škoda, že odešla tak mladá. František Husák vytvořil až poněkud přehnanou postavu podrazáka... Nejživotnější (však já dost pamatuju) byly ty kancelářské drbny... Moc pěkný film... (05.08.2014)

Okouzlující moc Svěrákova herectví, hlavně mluvenýho projevu, na mě funguje dokonale. Tenhle kousek, společně s předchozím Olmerovým filmem Co je vám, doktore? je absolutní pecka. Dokonalí herci a příběh ze života, líbí se mi i kamera, perfektně sedne hudba, prostě paráda. Je až nepochopitelný, co začal vytvářet pan režisér od druhý poloviny devadesátejch let za hrůzy. (31.07.2011)

„Výborná věc je to, tenhleten hasák!“ No tenhle snímek mi přijde výborný neméně. :) Už Co je vám, doktore? mě nedávno opakovaně přesvědčilo, že Vít Olmer byl minimálně někdy v půlce 80. let velmi schopným režisérem a Zdeněk Svěrák mnohem zajímavějším hercem, než se na první pohled může zdát. Jako jed jsem si užil snad ještě o něco víc, než jejich předchozí spolupráci. Celý film doprovází velmi sugestivní dynamická kamera, která mě svými nejrůznějšími nájezdy či záběry snímanými často i z pohledu hlavní postavy okamžitě vtáhla do dění a vytvářela ve mě od počátku jistý neklid, který se pocitově dokázal přiblížit neklidu prožívaného Svěrákovou postavou uprostřed dvojité krizy vlastního života a v pozadí pomalu upadajícího socialismu. Ani nechci vědět, jak na mě bude tenhle film působit, až za nějaký ten čas trochu zestárnu, když už teď mě uměl zasáhnout tak, že jsem celý den ještě po zhlédnutí na něj pravidelně zpětně musel myslet. Nadčasový příběh ze života zoufalého padesátníka, který podlehne vášnivému vztahu k mladé dívce s velkým temperamentem, má sice víc úsměvných momentů či vtipných proslovů hlavní postavy, ale vnímal jsem ho daleko více jako silné (skoro až psychologické) drama, než vyloženě komedii. Mnohem víc, než smích a případný vtip, ke mě doléhal smutek, jenž slova titulní písně o posledním odjíždějícím vlaku silně podtrhují, a depresivní obraz šedivé každodenní rutiny a marasmu plného podlézajících pracovníků. Přesto mi ta deprese nepřipadá nijak přehnaná, také jí dokážou občas vyvážit i pocitově pozitivní momenty a to jiskrění mezi Svěrákem a Krajčovičovou je milé. Mimo to mě hodně potěšily i dobové záběry na nadráží v mých studijních Košicích. K mé spokojenosti jde o film skvěle napsaný, zahraný, s působivým vyzněním, navíc natočený (i sestříhaný) s výraznou dávkou invence a bez hluchých míst. [90%] (25.11.2021)

Nejen ženy, ale i muži mají své dny, tvrdí jedna z reklam na značku tuzemského alkoholu. Druhá míza nemusí být být druhou mízou, i když všechny vnější znaky našeho příběhu na to ukazují, dodal by spoluscénárista tohoto filmu Jiří Just. Podrobnější pohled do rutinního manželství, které se změnilo v stále rezivější chod viditelně opotřebovaného vztahu, v němž něžný muž nejenže nenosí kalhoty, ale je navíc tísněn spíše mužskou než ženskou rázností své až přespříliš energické ženy, nejen naznačuje, ale přímo vynucuje mužův odchod jako v podstatě sebezáchovné gesto. Podobenství vztahu se stává obrazem konzumisticky se materializující společnosti a vykořeňovaného křehkého romantismu. Energická žena Krajčovičové, která jako svěží vánek nahodile vtrhne do mužova života, v sobě v mužových očích soustřeďuje to, co od ženy svých snů očekává (energičnost), i to, co by rád postrádal (bezohlednost a technokratičnost jako princip života). Schopnost podstoupit pro tento ideál úplnou proměnu svého životního stylu, dospělost, převtělená do plného vanutí stříbrného větru, alternativa, která může a chce být práva skutečnosti. Oč je to neskutečnější, o to je to reálnější. Tu záruku reality dotvářejí další klíčoví oředstavitelé hlavních rolí: Svěrák a jako vždy skvělá Švormová. I ekologistická snivost může být tmelem života. Dokonce i v naší době. Poselství druhé mízy se mění v poselství lásky a naděje, Těch nikdy není dost. (23.09.2007)