• Matty
    **

    Satirický potenciál byl umrtven hned v zárodku, neboť film se nezaobírá žádným existujícím problémem – výchozí nápad slouží výhradně ke generování rádoby humorných situací, nikoli ke kritice zarážejících jevů. Obyvatelé smyšlené titulní vísky žijí ve vakuu a jejich jednání nijak nereflektuje vnější svět, dobovou realitu, k níž se (po vzoru Havlova zelináře) křečovitě hlásí jenom dokola omílanými stranickými frázemi. Ono jednání má přitom podobu nekonečného a neplodného schůzování s předem známými výsledky (proti si samozřejmě nikdo hlasovat nedovolí), takže jsou pro oživení alespoň uměle vyvolávány nesmyslné hádky (a právě jejich zjevná umělost mi brání přirovnat film k Hoří má, panenko, jakkoli si Papoušek z Formanova mistrovského díla několik nápadů vypůjčil). U několika konkrétních narážek tak jako tak není patrné, jestli jsou míněny ironicky, nebo vážně, jestli se Papoušek uvědomělosti bublických venkovanů vysmívá, nebo ji vyzdvihuje jako vzorové chování. Následky organizace volného času nejsou nikterak tragické a k posouzení příčetnosti Bublických schází výraznější konfrontace s lidmi, kteří mají míru normalizovanosti jejich vsi posoudit. Pro inspiraci, jak točit komunální satiru s podobným námětem, se tvůrci mohli podívat na Vítáme vás, pane Marshalle od Berlangy, na film, který není ani roztahaný, ani nezacílený ani bezzubý. 45%(3.10.2012)

  • Adam Bernau
    **

    Marně si lámu hlavu, co to tady tvůrce Homolků a Nejkrásnějšího věku vlastně spáchal. Potřeboval bych dva čsfd účty na dva zcela protikladné komentáře. Jsa však pouze jeden, pokusím se to sjednotit. Vyjdu z toho, co se mi jeví na první pohled: Pokleslý třetí díl homolkovské ságy se ještě dal akceptovat, ale Bublice jakoby definitivně potvrzovaly, že někdy mezi roky 1970 a 72 se s Papouškem muselo stát něco hrozného. Předtitulkový úvod (obzvláště v samém počátku, umožňujícím vzpomenout si na Nejkrásnější věk) ještě dával naději, že většina čsfd hodnotielů a komentátorů prostě jen „nepochopila“, avšak co se rozpoutalo potom (resp. až po ještě docela dobré školní epizodě se slohem o rodné vsi, ředitelem Libíčkem a sexy flegmatickými učitelkami), dává zdejšímu hodnocení za pravdu. Haničincovo „Tak za prvé, starosto, přijede k nám televize“ odstartovává ostudnou šarádu normalizačního jezeďáckého humoru, která nejenže divákovi podsouvá zcela imaginární husákovskou „venkovskou problematiku“, nejenže tím, jak se na oko vysmívá bublické patlanici, de facto propaguje „organizovaný volný čas“ (o mores, hokejisti nechtějí hrát zadarmo), ale navíc má charakter soft verze pozdější Troškovy sluncesenné trilogie – až na to, že v Troškových vidlárnách ta sranda je (a navíc se v nich – alespoň v druhém díle - odráží lidové pohrdání husákovským statem quo). Na druhé straně sice místy připomíná Formanovo Hoří (a příslušný druh novovlnařské komiky vůbec), ale jen šmírácky, bez oné esence. Nutkání ke zvracení vyvolávající titulková píseň je ještě strašlivější než ta při úvodu Homolky a tobolky. (Zpívá ji opět Černoch nebo jiné střevo? V titulcích není uveden ani interpret ani pachatel textu. Mimochodem: Černoch zpívá i ještě strašlivější, podobně uvědomělou závěrečnou píseň posledního dílu Troškovy trilogie – tradice je tradice.) Ne, že by onu píseň nebylo možno chápat jako záměrnou ironii – na její zoufalosti to však nic nemění. Celou tu komédii nezachrání ani provokativní anachronismus „starosta“, ani podařené schůzařské hlášky „po týdle linii“ nebo „kdyby bejvali přijeli vo žních“, ani legendární Libíček, ani výrazný Haničinec, pohybující se zde těsně pod hranicí geniálnosti sui generis. Ale jaký to divný pocit se vkrádá při sledování schůze, stěhování kulisy, ochotnického nacvičování, hokejistického tréninku, kýženého natáčení i tv vysílání? Vidím opravdu to, co vidím? Jakoby mě film dostával do jiné dimenze, v němž zní Papouškův ďábelský výsměch normalizačním poměrům. Sladká pomsta, kterou cenzoři a kultůrní referenti nemohli rozpoznat, protože celé to dílko je tak dokonale jejich, tak rozkošnicky ukájí jejich úchylnou posedlost „komunální satirou“. Potom bych ovšem musel Bublice prohlásit za naprosto geniální. Přece jen nelze zapomenout, kdo je jejich tvůrcem a pro prvoplánovou interpretaci je nutno počítat s Papouškovou lobotomií. Podvratnou interpretaci se zdá podporovat režisérova „bezelstná“ odpověď při úvodním interview i nepochopitelný vlčák poslouchající při schůzi pod stolem a nahánějící hokejisty při tréninku. Nebo co to wtf ulovení myši? Bezprostředně po úvodních titulcích slyšíme při hudební výchově "Pionýři pionýři malované děti", o chvilku později podezřelé „Ach synku synku“. Potom ta nenápadná zmínka o mladých kytaristech, na něž se nelze spoléhat. Ochotnické nacvičování až příliš roztomile připomíná obludnost spartakiád, televizní hlasatelka je až příliš socialisticky nasládlá. Pak se ovšem i titulková píseň jeví jako šaškovská zpráva o katastrofální totalizaci společnosti a její "jak ustelem si, tak si lehnem" jako vykřičník. Bohužel nemám představu o tom, jak to vše mohl vnímat tehdejší divák. Řeklo by se, že pouhých šest let po invazi věděl svoje. Uvědomím-li si však na druhé straně popularitu vinařské trilogie (Bouřlivé víno atd.) v mé rodné obci nebo upřímnou oblibu, jíž se těšil a dosud těší takový Major Zeman, vidím, že paměť lidu nestojí za nic a ani na svědomí umělcovo spoléhat nelze. Také některé zcela bezelstně hloupé motivy z Bublic, jakož i závěrečná reflexe, podporují spíše prvotní dojem. Ale finální příjezd režisérův mě opět vrhá do víru pochybností, nehledě na to, že se možná vysmívá i divákům. Bublice nicméně umožňují vystoupit z těchto ideových sporů a sledovat je jako jedno velké dada (díky Ondříčkovou kamerou snímaným scénickým komposicím nikoli bez estetického požitku) nebo jako nostalgickou trachtu po pohřbu krátké, leč velké epochy. Je v tom cosi extatického. V otázce, kolik uštědřit hvězdiček, jsem zcela bezradný. Dávám dvě, stejně jako dva výklady, dvě hvězdy zářivé jako tisíc sluncí. Dvě Papouškovy supernovy.(26.1.2012)

  • mchnk
    ***

    Dnes vaříme s Jaroslavem Papouškem. Vezmeme poslední zbylou konzervu ze šedesátých let. Otevřeme a vhodíme do vroucího kotle s předem připravenými těstovinami značky normalizace s chutí. Máme tu ovšem koření, jedno z nejlepších, staré i mladší, takže přidáváme dle vlastní chuti. Vše řádně promícháme a bude-li to potom možné, servírujeme a konzumujeme. Zoufalý humor v tuctové námětu, jenž by jinak neměl šanci na schválení. Přece jen se nakonec Papouškovi alespoň trochu podaří československého divák nasytit. Nezvyklou směsicí herců z různých období, hrajících tak nějak uvolněněji, než v jiných filmech ze sedmdesátých let.(19.4.2014)

  • dopitak
    ***

    Libíček, Řehoř, Haničinec. To nemůžete jít nízko. A rváč Vladimír Hrubý :-) Přesto je to příliš televizní, nedotažené, a málo vtipné. Z Bublic ale cítíte jednak Hoří má panenko a jednak Homolky.(22.6.2016)

  • Snorlax
    odpad!

    Jaký je rozdíl mezi Podskalským a Troškou? Je to přechod od lidové zábavy k té primitivní. Papoušek našel zkratku a ukázal Troškovi, kudy má jít. Když si člověk uvědomí, jaká plejáda skvělých herců marnila pro tuhle hloupost svým časem, je mu do pláče.(27.12.2014)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace