Ikarie XB 1

Absurdní jsou srovnání s Kubrickovou Odyseou. Ikare XB1 se podobá spíš Star treku. Je přinejmenším stejně infantilní jako první příběhy s Kirkovou posádkou, a příběh taky obdobný (loď se řítí vesmírem, setkává se s tajemnou černou hvězdou). Jen snad s tím rozdílem, že na Enterprise většinou nelétají soudruzi. A je mnohem zábavnější. Bizardním detailem je účast Pavla Juráčka (scénář). Příjemnou nostalgii, narušuje nuda způsobená nedostatkem nápadů, a vlastně jakéhokoliv svižnějšího děje (což by z jistého pohledu dalo brát jako souvislost s Odyseou:-) (08.03.2006)

Opravdu bytelně kvalitní scifárna, která i po letech diváka velmi silně vtáhne do (často nepředvídatelného) děje a jen tak lehce ho nepustí. Za zmínku stojí především to, že když se nad tím zamyslíte, tak v časoprostoru Ikarie XB 1 se nic nepohybuje dopředu, ale vše se točí jakoby ve spirále. Ostatně není bez zajímavosti, že na podobném principu (kruh, který vede na počátek) funguje svým způsobem i spousta klasických děl žánru – v Lemově Solaris objevuje Kris neznámou planetu, jen aby v ní nakonec spatřil jádro své vlastní psyché (objektivní zákony vesmíru vstupují do přímého vztahu s nejhlubší subjektivitou), v knize 2001: Vesmírná odysea proběhne uzavření evolučního kruhu ve stvoření staré civilizace "novým" člověkem a tak dále (ostatně i novější odnože sci-fi žánru spojují protiklady – vezměte si cyberpunk s jeho high-tech - low-life krédem, nebo Blade Runnera s futuristickými dopravními prostředky v kontrastu s gotickou architekturou). Nejinak je tomu i zde – a zde bych také upozornil i na možné „spoilování“. Spirálovitá struktura je zdůrazněna jak v časové rovině - v cestě do budoucnosti se musí nová posádka dokonalých lidí navrátit k minulosti vlastního druhu a nějak se s ní vypořádat (důraz na agresivitu dvacátého století) – k vyřešení problémů s Černou hvězdou nestačí ultra moderní technologie, ale po jejich selhání se nečekaně nabízí pomoc od starého, téměř "prošlého" robota, který byl dříve považován za pouhý odpad, apod. Pak je zde rovina prostorová – cesta k objevení nové planety naráží pernamentně na touhu posádky navrátit se domů a také je zde neustálé očekávání, jak bude nový život vypadat ve srovnání s tím "starým". A poslední je spirálovitý pohyb v naznačené existenciální/filosofické rovině snímku – lidé chtějí objevit nový život, ale v zásadě to nejpodstatnější, co objevují, jsou oni sami. Své limity v případě psychologické zátěže, omezenost v oblastech vědění, ale důkladně prozkoušeny jsou třeba i víra a vůbec samo uvědomění si vysoké hodnoty života jako takového – i proto dovršuje snímek narození miminka, které je v přímém vztahu s objevením života na Bílé planetě – harmonie pak nastává nejen v příběhu (lidskost byla zachována, i přes značné překážky), ale i ve výborné Liškově hudbě, kdy se s posledními oslavnými tóny do soundtracku zapojuje i pláč právě zrozeného člověka. (28.02.2017)

Není to nejlepší film Jindřicha Poláka (tím jsou bezesporu Nebeští jezdci), není to ani nejlepší český sci-fi film (tím jsou podle mě Svěrákovi Ropáci, jestli je tedy můžu počítat do ranku sci-fi), ale rozhodně je to dodnes nenapodobený počin v dějinách českých sci-fi filmů. Na vážně míněný výpravný sci-fi snímek dnes nejsou finanční prostředky a před rokem 1989 zase nebyla ze zřejmých důvodů politická poptávka, a tak Ikarie XB1 ční v dějinách česko(slovenské) kinematografie jako ojedinělé torzo, torzo ale umělecky hodnotné a po těch dlouhých letech, které uplynuly od jeho vzniku, i stále divácky atraktivní, což je skoro s podivem. Není sice tak nadčasové jako třeba Kubrickova Vesmírná odysea (která mimochodem vznikla až pět let po Ikarii), ale kdyby tenhle film byl natočen v Hollywoodu, byl by dodnes citován ve všech filmových análech jako kultovní a přelomový film. V našem prostředí dal alespoň jméno vědecko-fantastickému časopisu a přispěl k rozšíření tohoto žánru. A to také není málo... (20.04.2007)

Jestliže depresivní vesmírný opus, potom tohle. ♥ Vesmírnou odyseu jsem nepochopila a Solaris nedocenila, ale tohle prostě můžu. Geniální předtitulkový začátek, poctivě udělaný, mrazivý zbytek. Jediné, co mi snad přijde trochu naivní nebo přežité, jsou elektronické zvuky. Radovana Lukavského mám ráda čím dál víc. František Smolík ve mně vzbuzoval jakési vyšší myšlenky, Lackovič zase ty nejnižší (nebo se má říkat nejzákladnější?). Lodní počítač má zdaleka nejlepší repliky ze všech lodních počítačů, jaké jsem kdy zatím ve filmu slyšela. Neodpovídající člověk... Když lodí bloudil opuštěný robot a volal Anthonyho, trnulo mi u srdce. Je nemožné nést odpovědnost za ty, co k sobě připoutáme. Co máme od takového světa čekat? Štěstí? Jen muška... Sebranka, která za sebou nechala Osvětim. Země není. Země nikdy nebyla. (03.09.2010)

Už jen za tu odvahu něco takového realizovat u nás si to zaslouží ovace. A ono to je navíc opravdu koukatelné. Vesmírná loď je udělaná hezky a nejvíc se mi líbil ten robůtek. Samotný příběh je taková ta sci-fi klasika, kdy při výzkumném letu nastanou neočekávané komplikace. Zde v podání uspávacího záření temné hvězdy. Dojde také na filosofování víra vs. věda a konec je správně otevřený avšak vyznívá spíše optimisticky s příslibem nadějí. (03.10.2009)