Ďáblové

Zpracování stejného námětu jako Kawalerowiczova Matka Johana od Andělů. Na rozdíl od střízlivého polského filmu (nebo Vávrova Kladiva na čarodějnice) autoři pracují s emočním a fantazijním uchopením tématu, proto se nevyhýbají spíše surrealistické poetice a vcítění se do doby v jejích snech a představách (Vávru daleko víc zajímalo pojetí práva a spravedlnosti, případně jeho zneužití, i když ani tato tematika v Russelově snímku nechybí). Nutno ještě zmínit hudbu Petera Maxwella Daviese, významného britského modernistického skladatele, který ví, co a jak se hrálo v 1. polovině 17. století (při dobových slavnostech) a zároveň ve vypjatých psychologických momentech slyšíme moderní vážnou hudbu nejlepšího kalibru. Jako výtvarník na snímku pracoval i Derek Jarman. (21.06.2010)

Kaplický na speedu aneb Kladivo na smažky. Takhle nějak by to vypadalo, kdyby Vávra čichal toluen! Banda prdelatých, ječících jeptišek s obřími bobry, inkvizitor jako vystřižený z Trainspottingu, všechny postavy blábolící z lysohlávkového tripu a na pozadí k tomu hrají Dead can dance Janáčka na fujary a triangly. K dokonalosti už chyběl jen ten Kemr v kožených slipech, vyťukávající jezdeckým bičíkem Nirvánu na palečnice děkana Lautnera. Hrozně rád bych teď zamachroval pojmy jako transcendentní, bizarní či dekadentní, ale nemůžu, protože je to prostě pomatená pičovina a kdo s tímhle použije v jednom komentáři Kladivo na čarodejnice, měl by zvážit metadon!! Uuuups... No nic, trocha sraní si na hlavu nikdy nezaškodí. (28.06.2012)

Syrový, krutý, obscénní, alegorický, nadčasový. Film sice ukazuje, jak si zvrhlá církev upevňuje svoji moc, ale ve skutečnosti jde o alegorii. Stejným způsobem si udržovala a udržuje moc jakákoliv vládnoucí síla na světě. Pro našince je aktualizace o to závažnější, že má možnost, podobně jako u Kladiva na čarodějnice, srovnávat příběh s komunistickou mašinerií. Russell skvěle využil svého výtvarného cítění a předkládá nám obrazy hrůzy, zkázy a utrpení. Zbytky mrtvol vpletené do kol, ze kterých se sypou červi, mor zuřící ve městě, zvrácená léčba pomocí pijavic a sršní, drastické vymítání ďábla i děsivá tortura s použitím španělské boty. Skutečnost se střídá se sny a halucinacemi (jak má Russell v oblibě). Obří stroj na bourání hradeb, jeptiška sestupující po schodech lemovaných černými prapory, orgie jeptišek jak vystřižené z levné pornografie. Svět ve své nahotě a hrůze. Svět, kde dav neví, na kterou stranu se přiklonit. Svět, kde se vládnoucí moc (zde zvrácená církev) neštítí ničeho. Skvělé herecké výkony, úžasný dvorní herec K.Russella - O.Reed. Jen slepý neodhalí poselství filmu, jen divák se zavřenýma očima nepochopí, o jak závažnou výpověď se jedná. Viděno 5x (z toho jednou v kině) a asi naposledy... (07.03.2014)

Jeden z těch filmů, u nichž nedokážu pochopit, že se nestaly celosvětovým kultem, ale naopak hodně zapadly (zdejších pouhých pár stovek hodnocení jako indikátor "neznámosti" je dostatečně výmluvných). Představte si Kladivo na čarodějnice v barvě, jehož hlavním "kladným" hrdinou není žádný ctihodný děkan Lautner, ale velmi náruživý (a pro většinu žen neodolatelný) kněz, a v němž se (na půdě kostela!) prohánějí nahé nadržené jeptišky, masturbující kněží apod. Je to také film, kde (údajný) ďábel je z lidí vymítán skrze pohlavní orgány, navíc inkvizitorem, jenž svým vzezřením ze všeho nejvíce připomíná rockovou hvězdu 70. let... Ano, Ďáblové jsou totální úchylárna, které není skoro nic svaté (opravdu moc by mě zajímalo stanovisko katolické církve vůči tomuto snímku). Zároveň je to ale řemeslně výborný film se skvělou výpravou, výtečnými hereckými výkony (rozhodně nevyniká jen náramně charismatický Oliver Reed!) a jasnou, smysluplnou vizí hlavního tvůrce, výjimečně osobitého Kena Russella. Přese všechny ty šílené a provokativní momenty, které mají mimo jiné poukazovat na odvrácenou stranu novověku, se totiž jedná především o silný a nadčasový příběh o značně nerovném boji inteligentního a umanutého jedince se zaslepenými fanatiky a žádné levárny se neštítícími zastánci represivního vládnoucího systému. Pekelná a nezapomenutelná pecka pro fajnšmekry se silným žaludkem. 90 % (03.10.2016)

,,HRIECHOM SA JE MOŽNÉ NAKAZIŤ AKO MOROM." __ Vo svojej dobe (nahotou a násilím v tom istom roku svet valcoval aj Orange od Kubricka) sa určite jednalo o mimoriadne kontroverzné a isto aj poburujúce dielo, ktoré u človeka nevyvolá pocit nepovšimnutia ani teraz. Ako to už býva, takéto ,,revolučné" filmy sa dosť ťažko hodnotia a tak aj s Diablami je to niekedy takmer na dne hviezdičkového ohodnotenia, inokedy zase vystreľuje k samotnému zenitu (predovšetkým záver). Hlavne zhruba 3/4 filmu je mimoriadne vyšinutá, až by sa dalo povedať, ako by bola myslená viacej ako fraška než seriózny počin. Asi za to môže aj fakt, že Michael Gothard mi ako exorcista veľmi nepripadal, naopak, svojim bujným három, brílkami a rečami vyznel skôr ako dáky ,,akčný sfajčený hipík". Výtvarná stránka síce častokrát nepôsobí úplne vierohodne (hlavne prekrásne vykachličkovaný kláštor), nejde jej však ubrať vysokú umeleckú úroveň, postavenú predovšetkým na kontraste bielej a čiernej, svetla a tmy, ako dvoch odveky zápasiacich protipólov. Hudbu veľmi pekne vystihol raroh. (91. hodnotenie, 12. komentár k filmu) (08.07.2010)