Vracenky

Pro mne mnohem lepší než Obecná škola. Vracenky, ač širokou veřejností dosud neobjevené, jsou opravdu oním "zapadlým klenotem". Film má jasně danou strukturu, suverénní režii a scénář se neuchyluje ke zmatenému poskakování okolo ohně - stěžejního tématu, ale ví co chce říct a jak to chce říct. Je vtipný - ale nestylizuje se do sebeparodie, je posmutnělý - ale nehraje si na tragédii. Navíc je zde v dokonalé souhře Šustova krásná hudba a neméně dobrá černobílá kamera, kolem a kolem z toho vychází perfektně zvládnutý film, jakých v porevoluční kinematografii opravdu není mnoho. (17.11.2011)

Pozapomenutý klenot 90. let. Na hektickou dobu 50. let, na všechen ten idealismus, ideologie, náboženství, vykonstruované politické procesy a celkově na děsivě temné období našich dějin je zde nahlíženo skrze malého chlapce a jeho dětský pohled na svět. Trochu zvláštní kombinace, ale ono to funguje. Tíživá atmosféra je prokládána zábavnými zážitky hlavního hrdiny. Již dlouho jsem se takto nedojal a zároveň nezasmál... (14.08.2011)

Neprávem polozapomenutý film. Patálie se žákovskou knížkou a hrozba polepšovny - to je jen pár stínů, které visí nad malým Honzou Donosilem, jehož největším problémem ale je, že prožívá své dětství v padesátých letech v Československu. Vtipné, ale i dramaticky mrazivé. Prosba na všechny pedagogy - promítejte to při hodinách novodobého dějepisu. (07.04.2010)

I já bych v pomyslné anketě neprávem opomíjených českých filmů hlasoval pro Vracenky. Lepší vykreslení atmosféry 50. let s naivním budovatelským nadšením na jedné straně a krutým, mnohdy absurdně nelogickým terorem na straně druhé jsem v českém filmu neviděl. Jakoby si J. Schmidt vzal to nejlepší z podobně laděných filmů vyprávěných z hlediska dítěte. Od Truffauta (Nikdo mě nemá rád) má autenticitu a přesvědčivost popisu dětství z pohledu malého (ne právě vzorného chlapce a ze Svěrákovic Obecné školy humor vznikající ze setkání dítěte se světem dospělých. Vlastní příběh Honzíka Domnosila skvěle doplňují archivní vsuvky o stavbě Stalinova pomníku - největšího skupinového sousoší v Evropě. Jak typické pro české dějiny 20. století: slavně odhalen byl tento pomník jen třičtvrtě roku před tajným Chruščovovým projevem odhalujícím Stalinův kult osobnosti a o sedm let později neslavně odstřelen. (19.04.2009)

Pozoruhodný snímek o uličnickém klukovi natočený obrazovou technikou připomínající klasické černobílé filmy měl smůlu v silnější konkurenci. V té době diváky uhranul Jan Svěrák se svojí "Obecnou školou", která tenhle podobně spřízněný snímek sešrotovala do tenat zapomnění. Ve školní třídě začnou průšvihy desetiletého žáčka tím, že malý Honza Donosil kousnul omylem soudruha ředitele do nohy z čehož pan řídící následně dostal otravu krve. Jsme v padesátých letech, komunisté jsou u moci, a za stěnou kostela hrají kluci populární míčovou hru zvanou "vracenky". Je to dost možná jediné svobodné místo v celém hlavním městě. Honza události kolem sebe komentuje, vyvádí drobné roštárny mezi něž třeba patří dívání se pod ženské sukně za pomoci zrcátka a kolem něj plyne život s maminkou a malou sestrou v jednom pražském bytě na Starém městě. Za jeho vylomeniny ho dokonce jeho máma chce dát do polepšovny, ale na nápravu malého průšviháře není nikdy pozdě. Režisér Jan Schmidt svým režijním stylem připomíná nejlepší Kachynovy snímky a umí pracovat s herci, ale řemeslnou celistvost svému filmu přes všechno úsilí nedokázal dát i vlivem rozvrzaného scénáře Milana Ležáka. Na neúspěchu filmu se možná podepsalo také to, že herecké obsazení je méně známé. Dvojčata Morávkovi se údajně v roli Honzy během natáčení střídala. Snímek, který sice nezaleze hluboko pod diváckou kůži, ale náhled na události dávno minulé to byl z těch povedenějších a očima desetiletého chlapce vtipný a současně i na zamyšlení. Rušivě působily dokumentární vsuvky o postupném budování socialismu. Rovněž komunismus a náboženství nemají k sobě blízko a přesto je tady od obojího poměrně dost. Hru "vracenky" jsem nepochopil a film ji sice použil ve svém názvu, ale věnoval se jí jen velmi okrajově. A předabovaný Marek Vašut (podle mě ho namluvil Jan Kraus) v drobné roličce bylo vůbec to nejhorší. Tenhle film si až tak nezasloužil upadnout v zapomnění, protože i snímky vyloženě nepovedené se dostaly do diváckého povědomí o mnoho víc, než tenhle. Mé hodnocení: 60% (05.01.2014)