Spy Game

Pěkné, má to celkem drive, někdo někým náramně vyběhne, na to se kouká hezky, ale když tak nad tím přemýšlím, nevim, ono tam to vyprávění, co bylo kdysi je vlastně tak trošku vata na vyplnění filmu. Né, že by to nebylo o ničem, ale v tí historii se mohlo stát prakticky cokoli, a bylo by to úplně jedno. Z tohohle filmu mohly být v podstatě filmy 2, když by se to ještě dopucovalo. (11.01.2009)

Ne, v Americe se o budoucnost loutkařského řemesla nemusejí bát. Jejich vláda tímhle stylem vychová mnoho dalších generací a Hollywood zcela jistě najde další slavné tváře, kteří statečně skočí do kalné vody. Jen si tak pro sebe říkám; co nového mně asi tak mohou tyhle příběhy přinést? Ráčej odpustit, pane velkotovárníku Scotte, ale větší duši má i moje trekové kolo... (27.09.2012)

Kancelářské diskutérství za záchranu jednoho zamilovaného špióna a s ním spojené velké množství flashbacků odhalující mnohé z dřívějšího soužití a konání hlavních protagonistů je kupodivu dostatečně silný dějový skelet, který diváka bez potíží udrží v napětí po celou dvouhodinouvou stopáž. Zázrak? Ne, jen dobře vystavěný scénář, solidní herecké výkony a výtečná (toho času ještě audiovizuálně poměrně umírněná) režie Tonyho Scotta. (05.07.2008)

Agent Nathan Muir odchází do důchodu, ale poslední den práce, který chtěl spojit s vyklízením šuplíků, mu výrazně zamotá čínské zatčení jeho žáka Toma. Muir si rychle uvědomí, že agentura nikoho zachraňovat nebude a Tomovo zatčení je důsledkem Muirova podcenění jeho citu. Zkušený agent začíná pod tíhou odpovědnosti rozehrávat kolem sebe hru, v níž ze sebe před nadřízenými dělá zlehka nechápavého, ale jeho kontakty po světě již pod obchodní značkou CIA rozjíždějí soukromou akci na Tomovu záchranu. (10.12.2008)

Přiléhavý název. Špiónské hry se zatajováním pravdivých a sdílením zavádějících informací hrají postavy mezi sebou i film s divákem. Pozornější vyhrává. Cokoli se dozvíme, sehraje dříve či později svou roli. Tři mise, které Muir ve flashbacích rekapituluje, zachycují vývoj komplikovaného vztahu obou mužů, kteří se k sobě mají jako otec k synovi, ale zároveň hájí neslučitelné světonázory. Náznaky, jak se Muir vůči Bishopovi na základě svých dřívějších rozhodnutí zachová, nás drží v nejistotě, nakolik se veterán CIA idealismem svého učně ve skutečnosti nakazil a zda jej v kritické situaci podpoří. Kromě nutnosti vyhodnocovat ve vícero časových rovinách velké množství informací a sledovat, jaký cíl která postava momentálně sleduje, jsme do hry zapojováni záměrně diskontinuitním střihem. Záběry na sebe vždy přímo nenavazují, něco mezi nimi chybí nebo přebývá, opakovaně dochází ke skokům v čase tam a zpět. Některé scény tak připomínají skládačku s rozhozenými dílky, které si sami musíme poskládat do souvislého obrazce. Spy Game je sice převážně interiérová konverzačka s brilantně napsanými dialogy, ale nebyl by to Tony Scott, kdyby nevytěžil každé příležitosti nakopnout vyprávění kromě dynamiky mezi postavami také nějakým audiovizuálním ozvláštněním. Tradičně střídá různé objektivy a barevné ladění jednotlivých sekvencí (každý z flashbacků má vlastní vizuální i hudební styl), občas použije expresivně vychýleného úhlu kamery a v jednu chvíli si neodpustí ani poctu Čelistem v podobě velmi podobného použití vertigo efektu. Přes rychlý střih a vizuální rozmanitost je Spy Game slastně kompaktní podívanou, na níž by se dramaturgové mohli učit, jak neztrácet čas s jinými než kompozičně motivovanými vyprávěcími prvky. A kromě toho jde o nádherně stylovou (byť ne poslední) Redfordovu rozlučku s rolemi mužů, kteří i ve světě s rozostřenými hranicemi mezi dobrem a zlem bezpečně vědí, co je správné. 90% Zajímavé komentáře: Gemini, Pohrobek, zputnik, Hal_Moore (09.01.2009)