Strakonický dudák

Při vzpomínce na Steklého adaptaci Tylovy hry se každému, přes veškerou vlasteneckou snahu vybaví především hrůzostrašná scéna na šibeničním vrchu. Ještě hrůznější je však aspoň pro mne výkon Josefa Mixy v hlavní roli. Nicméně film má zajímavou atmosféru, skvělý obraz a kolorit, pompézní scény s vílami a o svátcích si vydobyl své místo na obrazovce. Zcela nadčasový je Vocílka, který nakuká Švandovi, že je muzikant světového významu a skrze jeho kumšt si nacpe vlastní kapsy. Podobně jako dnes Karel Peterka (a spol), který něco podobného nakukal Evě a Vaškovi. (18.07.2008)

Opět jedna z těch prvních filmových pohádek, která se zase tak moc často nevysílá. Na můj vkus se toho v pohádce moc neděje a má to skoro dvě hodiny. Hrdina jde do světa, chytne se špatnýho člověka. Jeho dívka ho jde ještě s kamarádem hledat, on je odežene. Pak se vrací domů opět potká špatného rádce Vocílku a zase se od něj nechá balamutit. Jeho dívka ho opět nedokáže přesvědčit ,aby se změnil. Naštěstí je tu Švandova máma , zakletá lesní panna, která jí prosí o pomoc. Za zmínku stojí hlavně konec na šibeničním kopci, ten je slušně děsivý a na svou dobu velmi dobře udělaný. Jinak je to docela o ničem a celé by to mohlo zabrat tak 70 minut. Nejlepší postava je jednoznačně Vocílka v podání Rudolfa Hrušínského ten toho záporáka zahrál dokonale. (20.12.2009)

Ak by som mal porovnávať s ktoroukoľvek dnešnou rozprávkovou (s)hitovkou Made In Czechoslovakia ( kde už len čakám, kedy kto vytasí z gatí mobil ), tak táto snímka z toho vychádza víťazoslávne. Poetické hranie ( dnešné herecké výkony naozaj nemajú rozprávkového ducha ) a vizuálne poňatie ( štúdiová výprava má v tomto prípade veľký podiel na atmosfére filmu ), robia z tohto priemerného diela predsa len niečo viac. (29.06.2017)

Kdo by neznal Švandu dudáka a jeho cestovatelskou etudu. hrdina příběhu ´Strakonický dudák aneb hody divých žen´ od Josefa Kajetána Tyla. Divadelní hra na základě literární předlohy se hraje dodnes a jak známo, těsně před druhou světovou válkou byla také zfilmována pod názvem ´Švanda dudák´ (1937). V roce 1955 došlo, jak se dnes říká, na remake a tvůrci k dílu byli dokonce tak přívětiví, že dokonce použili barevný film. Po technické stránce je jinak takový, jaký byl v padesátých letech nejlépe možný. Karel Steklý snímek nejen režíroval, ale napsal si i scénář, ve kterém se držel předlohy, takže se v tomto směru do dneška jedná o nejvěrnější filmové zpracování. Na to, že jsou filmy pouze dva to zní divně, ale vzhledem k tomu, že si na novou verzi od té doby nikdo netroufl, je tomu prostě tak. Snímek ´Hvězda padá vzhůru´ (1974) do toho nelze počítat. Film je tady krásně lidově hudební, cestopisný a romantický. A co je nejdůležitější, myšlenkově vlastenecký. Zkrátka jak se říká: Všude dobře, doma nejlépe. Námět byl v pohádkách nesčíslněkrát použit, takže o tom, kterak jde mládenec do světa na zkušenou, aby otec jeho dívky svolil k sňatku, je provařený více, než je zdrávo. Film má své opodstatnění nejen co se týče literárního autora, ale i co se týče české klasické tvorby vůbec. Co si budeme povídat, něco takového se již léta letoucí netočí. Takže tu máme Švandu, jeho milovanou Dorotku a příběh, který ne a ne zestárnout. K tomu není víc co dodat. (22.11.2020)

Kdo zná originál divadelní hru, musí uznat, že film je vyprávěn téměř doslovně, bez odchýlení v ději a s častou doslovnou citací. Jenže jako film to moc nefunguje. Vypadá to, že tvůrci si zcela neujasnili koncepci, a proto nevím, zda sleduji filmovou interpretaci hry jakožto národní báchorky nebo sociálněrealistický obraz českého venkova s výrazným folkloristickým podtextem. Kouzlo českého venkova poloviny 19. století se ztratilo s rozoráním mezí, takže exteriéry s lány v pozadí dojem trochu kazí, zvlášť, když je všude přítomná režisérova snaha o zachycení poetiky venkova. Jestli je lepší film nebo hra, to si musí rozhodnout každý sám; rozhodně ale není špatný nápad kouknout spíš na film - zvládnete to doma, za kratší dobu a klidně v pyžamu s pivem na břichu. Josef Mixa (Švanda) je herecky zastíněn jak Peškem (Kalafuna), tak i Hrušínským (Vocilka). Ho(r)dy divých žen až tak divé nejsou, zkrátka jediný důvod, proč se na to podívat, je spíš kulturní a historicko-literární hodnota předlohy. (24.08.2012)