Parohy

Když jsem si tento poměrně málo známý film pustila prvně, zařadila jsem ho tak do třicátých let. Připomínal mi éru němých grotesek. Zjištění, že se jedná o film poválečný bylo pro mne rozčarováním, protože Oldřich Nový natočil už o deset let dříve mnohem vtipnější a svižnější komedie, nehovoře o tom, že v té době mu chyběly jen dva roky do padesátky, takže na žárlivého novomanžela byl trochu v letech. Při druhém shlédnutí jsem si víc začala všímat vtipných dialogů, krásných kostýmů, výpravy a dobových dekorací. Ať je to jak chce, herecké výkony by sice nebyly na Českého lva, ale nešlo ani o ztracený čas. (22.11.2011)

Poválečný filmový návrat Oldřicha Nového na sebe nutně váže konfrontaci s jeho předchozími rolemi. Tříletá herecká pauza, během které Nový absolvoval muka koncentračního tábora i změnu koncepce státní kinematografie, jej jakoby vzdálila jeho prvorepublikovým a protektorátním hrdinům, jež zdobil situační humor. Postava žárlivého Viktorina pak nikdy nemohla obsáhnout specifický rejstřík hlavního představitele, který se zoufale pokoušel přizpůsobit době a požadavkům. Stejnojmenná divadelní hra Mirko Paška, který se pohyboval spíše ve sférách dobrodružných románů pro mládež, vzdává skromnou poctu oblíbeným clairovským filmům, hýřících secesní náladou a situačním humorem, ale jen stěží tím vytváří organický celek. Zásluhu na tom, že film si dodnes udržel jakousi stylovou čistotu a jasnozřivost, mají nesporně jména Jiřho Brdečky a Alfreda Radoka, mužů, kteří se nedlouho poté zařadí mezi nejvýznamnější osobnosti české kinematografie. Sympatickým rozptýlením se zdá být mmj. herecká účast Sylvy Langové, prchající krátce po dokončení do londýnské emigrace, mimořádně úspěšné v jejím dalším uměleckém životě. Na Oldřicha Nového v následujícím období bohužel čekají jen samé nepříjemnosti. Fata regum homines. (06.10.2008)

Režisérskému duu se podařilo dobře vystihnout secesní atmosféru příběhu, vtipné jsou i některé dialogy. Minusem filmu je ale to, že ačkoliv má jen hodinu a čtvrt, poměrně dost se vleče a navzdory relativně krátké stopáži. Možná je na vině velmi primitivní zápletka, kde divák od začátku tuší rozřešení. Také Oldřich Nový v hlavní roli není ve své typické kůži, úloha žárlivého manžela mu moc nesedí. (20.12.2005)

Parohy jsou především divadelní fraškou. Kompaktnost celku není nejstabilnější, Nového ironie je často ve svém výsledku nevhodná k navození potřebného stavu nálady daného okamžiku a vyzdvihovanou výtvarnou stránku filmu ocení pouze labužníci. Ale stále jde o komediální dílo, které svou absurditou a propletencem vztahů pobaví i dnes. Občasná škobrtnutí lze bez uzardění přehlédnout a energické nadšení protagonistů nás vtáhne do reje vnitřního pnutí žárlivosti a hledání skutkové podstaty. Hravý nadhled je dominující a nechává všechny své hrdiny dojít až k hraničnímu stavu počátku nepříčetnosti. Závěrečná symfonie destrukce má symbolický význam a nemusíme se s ním ztotožnit. Hlavní postavou rozverné partnerské veselohry je Viktorin (příjemný Oldřich Nový), veselý muž s poklidným rodinným životem. Jeho rozpustilá duše, nesprávně pochopená slovní hříčka a touha po senzaci v očích maloměšťácké morálky spouští nejbizarnější etapu jeho života. Honba za přeludem vede do několika stran, a přesto se všechny cestičky sbíhají na jediném místě. Kupuje se střelná zbraň, slídí se odhodlaně a zarputile se číhá na vlastní cíl. Hlavní ženskou postavou je Zuzana (půvabná Sylva Langová), Viktorinova důvěřivá manželka. I prostoduchá duše umí znejistit svou rafinovanou dráždivostí, která nepřipravené mate a dráždí. Hledá se viník, ale opakovaně se naráží jen do klubka změti všech možných vášní a obav. Důležitou postavou je věštkyně Sybila (zajímavá Nelly Gaierová), sebevědomě povýšená osůbka. Těží z tápání osob v nejrozličnějších partnerských svazcích a každé vlastní zaváhání ostentativně zahlazuje dalším úderem sužované duši. Osud je chronický cynik a věštkyni vysílá do stejně bludných kruhů usilovného hledání poklesků svého vlastního partnera. Z dalších rolí: Sybilin opomíjený a chybující manžel Alfred (velmi příjemný Stanislav Neumann), Zuzanina rázně zakročující matka (sympatická Zdeňka Baldová), Zuzanin bezstarostný a bavící se otec Václav (velmi zajímavý Jára Kohout), Sybilina naivní dcera Elsa (Hana Šolcová), Elsin vytrvalý a osobitý milenec Edmond (dobrý Jiří Plachý st.), nešikovný tajný detektiv (zajímavý Vladimír Řepa), svědomitý reportér Hugo Peterka (František Filipovský), snaživá Sybilina panská Cecílie (Jana Mikulová), Sybilin nešťastný soused Emil Koks (zajímavý Jiří Pravda), náhodou sužovaná dáma u Kokse (půvabná Taťána Vavřincová), nevrlý malíř Rudolf Tatrmák (Jiří Joran), či Viktorinův rozverný přítel Eman (Bohuš Záhorský). Škoda nevyrovnanosti a částečné kontraproduktivity! Ale i s tímto nedostatkem si lze humornou nadsázku a rej bláznů vychutnat. Jde o vztahy a důvěřivost, přípustné je téměř vše. Rozverností proti zatemnělým hlavám? Inu, proč ne. (29.10.2017)

Hodně potřeštěná secesní komedie se pravděpodobně hlásila k René Clairovi. Bohužel český "slaměný klobouk" z toho nebyl. Tomuto stylu slušel mnohem víc němý film využívající pravidel grotesky. Jasně to dokazují také Clairovy filmy z padesátých let (Francouzský kankán, Velké manévry), ale pokud budu srovnávat Parohy právě s nimi, vycházejí z toho celkem dobře. Tento snímek postupně dozrává a ačkoliv se na mnoha místech vleče, dá se mu přijít na chuť. Secesní atmosféra má svůj půvab, bohužel zde se ji podařilo navodit spíše dekoracemi a kostýmy, než hereckými výkony. Oldřich Nový byl zvyklý na trochu jiný styl a sem se opravdu moc nehodí. Ale jsou zde některé zajímavé figurky a pár vtipných narážek v dialozích. Nejvíc v tomto filmu zaujme paní Sylva Langová-Williams, která si po několika žabcích z třicátých let zahrála v českém filmu pouze jednu hlavní roli, právě tuto. A pak na scénu vystupují pánové Alfréd Radok a Jiří Brdečka, zatím celkem nenápadně. Jednou za čas se na tento film rád podívám. (18.01.2004)