La caduta degli dei
The Damned
Súmrak bohov
Režie:
Luchino ViscontiHudba:
Maurice JarreHrají:
Dirk Bogarde, Ingrid Thulin, Helmut Griem, Helmut Berger, Umberto Orsini, Reinhard Kolldehoff, Florinda Bolkan, Nora Ricci, Charlotte Rampling (více)Obsahy(1)
Vše začíná v noci při požáru Reichstagu v únoru 1933 a končí krátce po nechvalně známé „Noci dlouhých nožů“ v červnu 1934. To, co se děje mezitím je jedna z nejúžasnějších studií lidského pádu. Film Luchina Viscontiho Soumrak Bohů je film plný hypnotických záběrů a ohromující vizuální nádhery. Dílo mapuje úpadek německé rodiny na pozadí vzestupu nacistické strany. Dirk Bogarde jako macbethovský intrikář, který podniká kroky k převzetí ocelářského a muničního impéria v předvečer Hitlerova tažení k odstranění opozičních nepřátel. Ingrid Thulin, Helmut Griem a Charlotte Rampling hrají členy rodiny lapené v politických zmatcích. Helmut Berger debutuje jako rodinný dědic a pohledný švihák, ze kterého se stane ztělesněné zlo. (Magic Box)
(více)Videa (1)
Recenze (81)
Jedným slovom - sklamanie; na to aký kredit v Európe má Súmrak bohov. Takto nejak to skrátka dopadne, keď sa babylon jazykov stretne pred kľúčovým rozhodnutím, ktorý z nich si jednotne do filmu vziať a výsledkom je nechutný dabingový zlepenec pošramotenej angličtiny (vari porovnateľný lapsus ako Jakubisková Bátorička). Visconti je mimoriadne skúseným harcovníkom a preto ma udivuje, ako lacne svoju tému rozpráva čoby stvoriteľ deja a ako umelo zaobchádza s postavami nepostavami. Aj fanatizmus a jeho vyobrazenie musí mať hlboké režijné korene, lebo často som sa pristihol, ako vyložene nasilu a na efekt akože umeleckej krásy sú namontované rôzne neduhy nedodržiavania všeobecnej etikety správania. Samotný obsah je samostatnou kapitolou, pretože sa v ňom nič závratné neudeje. Ani chronologický historický vývin, ktorý by dodal filmu potrebnú bezprostrednosť deja v tom či onom období, ani hlboká sonda do mentality nacistického vzostupu (v tomto ohľade ho Herz strčí do kapsy) a napokon ani konvenčná dramatická varianta. Jediné čo stojí za zmienku, sú dlhé zábery, "približovačky", výprava a možno odvaha pracovať len so "zápornými postavami". Predsa, to si každý zas nedovolí. ()
,,My můžeme vše!" Stále aktuální nadčasová alegorie o touze po moci, vládnutí a ovládání. Feudalismus, kapitalismus, fašismus, komunismus. Princip je stále stejný - dostat se až na vrchol a neomezeně vládnout, rozhodovat o životech druhých, topit se v majetku. Snad ještě více než před lety mě zasáhl film, který dokonale ukazuje společnost, ve které žijeme. Jak se našim politikům zalíbily nacistické průpovídky (Es kommt der Tag), jak by si rychle osvojili Noc dlouhých nožů. Visconti mistrně zobrazil nejtemnější stránku člověka, který obětuje cokoliv, svou rodinu i přátele, jen aby dosáhl osobních cílů. Pedofilie a incest jsou jen drobnými berličkami podpírajícími lidskou zrůdnost, jež jakoby neměla hranice... ()
Opět Viscontiho opojení přepichem, tentokrát se na to ale podíval kritičtějším okem. Ona dekadentnost mi tam moc neseděla, nebo abych byl přesnější, nedokázal ji Visconti až tak dobře kriticky podat jako to uměl ve svých filmech Buñuel, který k tomu nepotřeboval "závratné" stopáže a často dost rozvleklé scény. Nicméně i tak patří tento film k mým oblíbeným. ()
Další výpravný Viscontiho návrat do minulosti, kde asistuje u úpadku starých elit - tentokrát zaznamenává rozklad bohaté rodiny Essenbecků, německých průmyslníků, která v průběhu let 1933-34 podlehne temné síle vítězného fašismu. Po ostranění nestora rodu a útěku jeho antifašisticky smýšlejícího nástupce do exilu jsou zbylí rodinní příslušníci ovládáni touhou po moci a majetku a stávají se snadnou kořistí manipulátora a našeptávače, esesáka Aschenbacha coby symbolu nových pořádků. Bohužel tak jako i jinde se Visconti nechává strhnout k zobrazování dekadence a oblíbených sexuálních úchylek na úkor přesvědčivosti jeho postav a příběhu. Tam, kde jsou slavné československé snímky na totožné téma Spalovač mrtvol a Obchod na korze znepokojivé a mimořádně silné, protože vycházejí z hluboké znalosti tehdejších poměrů a chápání historických procesů, se Viscontimu daří vytvořit maximálně křiklavě barevný plakát, který působí uměle a nuceně. Rozvratná démonická Aschenbachova snaha vážně nedává smysl, bez problémů by si ochočil i starého pána, navíc německý kancléř měl k velkoprůmyslníkům mimořádně vstřícný vztah, obě strany se potřebovaly a vhodně doplňovaly. Ano, Röhm byl homosexuál, ale to jeho mocenskou pozici výrazně oslabovalo a rozhodně to neznamená, že by se setkání velení SA měnilo v homosexuální orgie. Atmosféru, kterou chce Visconti spojovat s Hitlerovým režimem, by mnohem spíš nalezl v kabaretech a luxusních bordelech Výmarské republiky. Pro nacismus bylo naopak typické volání po návratu ke starým cnostem a až na výjimky, jako bylo Göringovo požitkářství a Goebblesovo sukničkářství, působili nacističtí pohlaváři jako příkladní maloměšťáci a podobně vypadala i nacistická ideologie. Viscontiho přehlídka úpadku, animálních instinktů a pokřivených charakterů ve mně sice sympatie nevyvolala, na druhou stranu měl ale režisér řemeslo v malíčku, využíval kvalitní herce a nenudil. Nenaštval mě tak, abych musel jít pod tři hvězdičky, jakkoliv bez prvků teatrálnosti, patosu a barvotiskovosti by se mně nadělovaly o poznání líp. Celkový dojem: 55 %. ()
Galerie (28)
Photo © Warner Bros. Pictures
Zajímavosti (4)
- Natáčelo se od 1. července do 1. září 1968 v Rakousku (Attersee am Attersee a Unterach am Attersee), západním Německu (Düsseldorf, Essen a Severní Porýní-Vestfálsko) a Itálii (Cinecittà a Terni). (classic)
Film sugestivně líčí to, o co by se z podstaty věci měl snažit každý autoritářský režim, tedy rozklad rodiny. Ta je tou základní jednotkou státu, a pokud je rozbita, je stát lehce přístupný manipulaci s ním. Rodinné vztahy je pak třeba nahradit vazbou na politickou reprezentaci; láskou k ideologii a jejím představitelům. Za tímto účelem je nejlépe použít slabších jedinců. Ve filmu Soumrak bohů byl takovou figurkou mateřským deficitem trpící Martin. Stačilo pak pouze pobídnout nenávist, která se v jeho nitru vůči matce, po většinu filmu faktické hlavě klanu (skrze vazby na jejího bratrance - straníka), skrývala. Režim takto ovládl ocelárnu (zdánlivě) ideálním způsobem. Tedy ne dosazením vlastních lidí, znárodněním, ale indoktrinací původních vlastníků vlastní ideologií, takže ti pak dobrovolně a s nadšením podporovali proválečnou politiku zbrojení. Je bez pochyby, že pokud vůdce dokáže vlastníky kapitálu ve své zemi získat pro svou myšlenku, je pak využití potenciálu jejich kapitálu mnohem efektivnější, než kdyby tento kapitál uzmul silou. Zmenšuje se tím pravděpodobnost sabotérských snah ze strany továrníků, případně jejich dělníků. Než však bylo možno zasadit tuto finální ránu, kterou bylo straně umožněno ovládnout ocelárnu, bylo potřeba uskutečnit onen rozvrat rodiny. A právě to lze v Soumraku bohů skvěle vidět – jak takový režim dokáže využít slabých, ušlápnutých jedinců. Ti jsou v jiné době, třeba v době demokracie, odstrčeni na okraj společnosti. Ať už z jakýchkoliv důvodů. Nyní ale mají možnost všechno společnosti vrátit, i s úroky. Nechat konečně průchod té nenávisti, zlobě, závisti vůči všemu „normálnímu“ a nechat v sobě probudit toho sadistického tyrana. Toto samozřejmě neplatí paušálně. Stejně tak normálnost života za „normální“ doby nezaručuje, že zůstane jedinec vůči propagandě režimu imunní, viz Stanfordský vězeňský experiment. Pouhý fakt, že máme k dispozici moc, v nás dokáže vzbudit tyrana. Toto souvisí s tím, že člověk sice je volní bytost, což nás odlišuje od zbylého tvorstva, ovšem budeme-li následovat evoluční teorii (ale i teorii stvoření), pak (desítky) tisíc generací, které lidstvo ušlo od života v jeskyni přes společnosti prvopospolné, až k dnešnímu stavu světa, nelze tak jednoduše popřít. Ten pud, který nám v nejzazší chvíli umožnil přežít i za cenu nejvyšší (sebe)oběti, nelze jednoduše zapudit. Tedy sobeckost je základním stavebním kamenem každého z nás. A jsou to právě tyto pudy, které je potřeba v lidech probudit. Skrze tyto nejzákladnější emoce pak může režim člověka směřovat tam, kam chce. Ale samozřejmě čím kdo zachází, tím také schází. To jsme viděli na příkladu Fredericka. Prahnul po moci. Skvělý předpoklad k tomu se skrze něj zmocnit továrny. Nejprve odstranit starého pána. Nasadit vlastní lidi, kteří budou oplátkou za tuto příležitost režimu loajální, ale stále to budou lidé s daným podnikem silně spjati, tedy zde máme integritu řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se, opojeni propůjčenou mocí, začnou domnívat, že jí skutečně vládnou, nelze jinak, než je odstranit a dosadit loutky nové. Viděli jsme, že přirozeně schopní, silní, ambiciózní jedinci jsou právě v tomto ohledu nespolehliví. Oni by nejspíše mnoho dokázali i sami. Proto se domnívají, že mohou své pány přelstít, obejít jejich příkazy a přání (tedy případ Konstantina a jeho dodávek zbraní jednotkám SA, co se Fredericka týká pak svatba, aneb snaha o legalizaci jeho postavení). Ultimátní prostředník režimu je pak ve finále objeven v osobě Martina, a také je na toto místo dosazen. Rodina jest úspěšně rozvrácena, zevnitř. Martin už nemá vůbec nikoho, ani tu malou dívenku, která se zdála být od toho všeho tak vzdálená... Už zbývá pouze ďábel, kterému se upsal. () (méně) (více)