Adelheid

Adelheid je další z Vláčilových skvostů, byť se obsahem nejedná o tak monumentální dílo jako je Lazarová nebo Údolí včel. Oproti těmto opusům je příběh spíše menší a komornější, defakto se v něm vyskytují jen 3 důležité postavy, ale zážitek je to stejně silný. Zejména kvůli Vláčilovu poetickému režijnímu stylu, konkrétně pak kameře, či organickému propojení obrazu a vážné hudby, jež umocňuje ponurou a sychravou atmosféru vylidněných Sudet. Adelheid sice nepopisuje celou dobu v celé její složitosti, jako výše uvedené filmy, ale o to více prostoru je zde věnováno běžným osudům obyčejných lidí, jež se možná o to více dostanou pod kůži. (06.03.2013)

V nejlepších svých filmech si Vláčil libuje v nemožné lásce končící zdánlivě zbytečnou, v podstatě však nutnou tragickou smrtí. Nosný námět se vždycky najde a nutno říci, že pokaždé vynikající. Pokaždé je tento motiv použit zcela odlišně, nikde přitom nejde o nějaké lacině romantické "romeoajulie". V Údolí včel to sice není ústředním motivem, zato však závěrečnou pointou. V Adelheid, krásném, pro nás Čechy nesmírně provokujícím filmu, je to láska válkou poznamenaného veterána k dceři nacistického zločince (která krev rozhodně nezapře), již jaksi získal nádavkem k zabranému domu. (Ostatně jakýsi kontrapunkt češství a němectví - byť by šlo jen o náhodnou národnost hlavních postav - je i v Markétě a v Údolí.) V tomto příběhu je až nesnesitelně pravdivé, že hlavní hrdina bez své podivné lásky "nemůže žít" - nikde jinde tomtuto klišé nelze věřit, tady ano. Trapný fakt, že výhledově potřebuje, aby o něj někdo pečoval, je jen nejpovrchnější rovinou jeho fatální potřeby Adelheid. On se do tohoto světa nemá jak vrátit, nemá kam, nemá proč. Má jenom ji - opět věta, která nikdy nezněla tak pravdivě. Vláčil to tady dovedl na hranu - je to láska nepatřičná, nerovnoměrná, nerozvinutá, vlastně oboustraně ne-tak-docela, vzniklá mimochodem, z nouze, nicméně ve výsledku fatální, jedinečná, opravdová. Ne proto, že oba hrdinové nemají lepší možnost, nýbrž proto, že ze světa zbylo jen jedno velké Nic - a náhle se objevuje Něco. A to Něco přišlo s poraženým (resp. vítězným) Nepřítelem. Až mi někdo bude něco říkat o "filmech o lásce", přikážu mu zhlédnout Adelheid. Ještě jedno společné s oběma nejslavnějšími Vláčilovými filmy (zde ovšem obzvlášť působivé): Vláčil se nepídí po tom, kteří jsou "ti dobří" a kteří "ti zlí", spíše se mnohostranně ptá "jak dobří a jak zlí" a s tímto neřešeným dilematem v pozadí velmi ostře ukazuje, co se děje v hloubce "mimo dobro a zlo". Vyzdvihl bych nezvykle nekomickou roli pana Vostrčila, kterou tento "profesionální neherec" vystřihl bravurně. Landovský tu má roli přímo na míru, Čepka miluji, jeho partnerka byla rovněž skvělá, takže není co řešit. (04.03.2011)

Tak já půjdu zase jednou proti proudu a tvrdím, že tenhle film až tak podařený není. Možná jsem ovlivněný nekvalitní kopií; má-li promlouvat hodně obrazem, moc se mu to nedaří, dobrá polovina filmu je ve tmě. Z filmu na mne nedýchla ona vlhká vlezlá zima, která na tom místě nutně musela být a která je pro příběh důležitá. --- Naivní hrdina uprostřed zdevastovaného lidství je ovšem velké téma. Vláčilův styl úsporných dialogů mám rád. Ale oproti starším, černobílým Vláčilovým filmům zde dost chybí ona síla obrazu, a konečně příběh samotný je dost přímočarý, od počátku beznadějný. (07.10.2015)

Baladický příběh ryze vláčilovského střetu z velkého epochálního zlomu, kdy nejen národy, ale i dva hlavní hrdiny rozdělilo propastné zmatení jazyků, životů i lidství samotného. Čepkův bytostný intelektuál zmítající se v existenciálních záchvěvech uprostřed ničeho, mravního i životního prázdna, a Němka čekající na odsun a očekávající osud svých nejbližších, příslušníků poražené nadrasy, se zdánlivě propojí ve vykloubeném řádu doby. Naprostá beznaděj prýštící dle mého z výroku Theodora Adorna ,,Po Osvětimi už nelze psát básně." - po válce už nelze normálně žít...a to ani na straně vítězů, ni poražených... (13.01.2012)

Körner, Vláčil, Čepek... perla české kinematografie. Komorní, ale přesto strhující film. Rozšířeno 6. 7. 08 - Rozhodně nejde o standardní konzumní film, takže to, jestli se Vám tenhle film bude nebo nebude líbit, je ovlivněno hned několika faktory. 1 - máte rádi tvorbu Vladimíra Körnera, která je téměř vždy temná, bezvýchodná. Zároveň také historicky výborně podložená a psaná bohatým jazykem. 2 - nevadí vám, když film nutně vše nevypráví jen dialogy postav, ale spíše obrazem a nedořečenými náznaky. Dost se tu spoléhá i na to, že divák určité historické reálie (odsun Němců, revoluční gardy, návrat zahraničních vojáků...) zná. 3 - máte rádi Petra Čepka, protože tady si ho užijete opravdu hodně. A poslední poznámka: je velmi s podivem, že komunisti tohle dílo v roce 69 pustili, protože doba poválečné obnovy a odsun Němců (nebo vyhnání, chcete-li) bylo pro ně téměř posvátné téma. Stejně tak bylo velkým tabu násilí českých polovojenských jednotek na civilistech a účast ČS vojáků v západním odboji. (12.04.2007)