Ďáblova past

Frantysek Vlacil bol proste genialny reziser. Tuna rozprava pribeh o zrucnom mlynarovi, ktory skuma tajomstva prirody a dokaze ich vzdy spracovat nielen vo svoj prospech. To sa ale nepaci istemu biskupovi, ktory za tym vidi dabla. A tak je povolany do dediny, a spoji sily s regentom, aby schopneho mlynara znicili. Dialogy, herecke vykony, atmosfera, sikovna rezia : to vsetko je na vysokej urovni. Vlacil natocil vyborny film, ktory pravom patri medzi to najlepsie, co ceskoslovenska kynematografyja vyprodukovala v 60. rokoch. 89 % (08.04.2014)

Asi najlepší s trojice Vláčilových filmov, i keď aj tu má spracovanie ďaleko ku dokonalosti. Veľkým plusom je hlavne námet...sic jednoduchý, ale hľadať diabla tam, kde nie je, je pre film vždy vďačnou témou. Hlavne, keď sa jedná o historické zasadenie. Plusom je tiež herecké obsadenie, ktoré v ďalších dvoch Vláčilových filmoch podľa mňa celkom nevyšlo. Škoda miestami poetických vsuviek, ktorými sa narúšala dobrá atmosféra. (15.11.2015)

Oproti – současně přeestetizované i prvoplánově naturalistické – Marketě Lazarové mě Ďáblova past skutečně oslovila. A to vedle své úspornosti a smyslovosti, které vančurovská adaptace spíš persifluje, svou schopností neutralizovat svým zpracováním ideologii vtisknutou do předlohy. Zatímco povahou servilní Vávra uchoval ve své bezduché adaptaci Kaplického propagandistického Kladiva na čarodějnice v jeho nejšpinavějších výronech a vytvořil v inovovaném, tj. podbízivém, filmovém jazyce předloze odpovídající zrůdnost, Vláčil se nad tím, co může znamenat moc a jakou hrůzu může přinést (v příbuzných inkvisičních konstelacích), skutečně zamyslel. A to jak v rovině duchovní, tak světské. Film nekritizuje ani církev ani se neposmívá víře, naopak úctu k duchovním a touhu dostát svému přesvědčení zdůrazňuje. Víceznačná postava Macháčkova, sugestivní svým démonismem, který odpovídá spíš nevědomosti než vědomě páchanému zlu, nadto dokonale kontrastuje s mocí světskou, se světem zbohatlické pobělohorské šlechty a jejích slouhů, takže svůj soud Vláčil nevyřkl ani tak nad církevně-aristokratickým propletencem jako spíše nad netázavostí, nevidomostí a neláskou. (24.01.2020)

Vláčil do své Ďáblovi pasti vložil opět kus sebe. Tak jako tomu bylo i u Údolí včel, tak i zde je cítit jeho osobitost a vize. Film je jeho další historickou freskou, ve které je divákovi nastíněno chápání lidí v tehdejších časech. Kdy pověrčivost a síla Církve drtí obyčejný selský rozum. Podmanivá svou atmosférou, věrohodná svou surovostí a hypnotická Vláčilovým démonickým podtrhem, tak jako v každém jeho díle. (09.02.2016)

František Vláčil byl mistrem ve svém oboru. Jeho šerosvitná dramata nasnímaná výtvarnou kamerou a doprovázená Liškovou hudbou předkládají obrazy z dob dávno uplynulých, a přesto nadčasových. O církvi jsem si iluze nikdy nedělal a ani dělat nebudu, úplně mi stačí názory a postoje současných církevních hodnostářů, aby mi běhal mráz po zádech z toho, jak by nás řídili, kdyby byli u moci. Vytýkat tedy filmu, že zobrazuje církev ideologicky pokroucenou, je směšné. Naopak to vědomí moci, které měla, je vykresleno naprosto přesně. Samozřejmě lze chápat snímek i alegoricky - ano, obžaloba nejen pánů, ale i komunistů a vůbec všech, kteří povýšeně ostatním vládnou. Svoboda je totiž to, co se těžce získá, ale snadno ztratí. Zatímco regent je buranským mocipánem, tak duchovní je ukázkovým příkladem hada - slizký úsměv a v zubech jed. Scénář, herecké výkony, řemeslo - vše je naprosto bezchybné. A šťastný konec? Proč ne. Vždyť každý lidský život skončí blbě, tak alespoň ve filmu to může být občas jinak. Viděno 4x a opět s nadšením. (10.11.2018)