Ďáblova past

Mám rád Vláčilove filmy a tešil som sa aj na Ďáblovu past, ktorú som doteraz nevidel. Nebol som sklamaný. Ďáblova past, ako aj iné Vláčilove filmy, má úžasnú atmosféru, ku ktorej nemalou mierou prispieva Liškova hudba a Miličova kamera. Herci boli vybraní starostlivo, ale rozdiel v autentickosti medzi nimi a komparzom bol neprehliadnuteľný. Príbehovo je film jednoduchý, v určitých partiách aj napriek krátkej stopáži pôsobí zdĺhavo. Moravský kras je nadužívaný rovnako, ako Tatry v niektorých slovenských filmoch. V niektorom komentári som čítal, že Ďáblova past bola prípravou na Markétu Lazarovú. Myslím, že to vystihuje celkový pocit, ktorý som z tohto filmu mal. (10.11.2011)

Pěkný pohádkově baladický příběh zasazený do malebné krajiny Moravského krasu. Miličovo kouzlení s kamerou z něho dělá přímo pastvu pro oči. Démonický představitel církve, ztělesněný Miroslavem Macháčkem, tak to je přesně ta postava, které divák nefandí, ale zároveň ho přitahuje nejvíc. Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. (03.04.2015)

Ne příliš známé Vláčilovo dílo je svým způsobem rafinované. Jak použitým tvaroslovím, tak vnější podobou hlavně z počátku připomíná obvyklou agitku své doby. Teprve s dalším postupem děje se začíná ukazovat, že průzračnost je vícelomná, přímočarost ne snadná a postavy-schémata vlastně živí lidé. Už nevadí, že kněz a vrchnost nejsou dobří (jejich nelidskost je skutečná, ne papírová), svět lidu přitažlivý (je opravdu živý se svým vlastním paralelním duchovým světem). Agitka se mění ve skutečně napínavý a strhující příběh, jehož vyprávění řadou náznaků vypovídá o budoucím Vláčilovi největších projektů a děl zejména přelomu šedesátých a sedmdesátých let. I takhle začínala cesta k Pražskému jaru. Cesta k naději, seberealizaci, potřebě plného a svobodného života. Nikomu neuškodí, když si ji čas od času zopakuje. Například zhlédnutím této "protiagitační neagitky". (27.08.2007)

Tak tohle opravdu ne. Sice nemůžu filmu upřít zdatnou dobovou atmosféru, postavenou na velmi minimalistických základech (tj. žádná opulentnost, zato výborně zvolená prostředí, komorní pojetí a stísňující hudba Zdeňka Lišky), a typově celkem dobře obsazené herce (Macháček má sakra charisma), ale to, že jsem pořádně vlastně ani nepochopil, o co tam šlo (ještě v půlce jsem se cítil zcela nezúčastněný) a že jsem u toho navzdory krátké stopáži v druhé půli neustále usínal (a to určitě nejen proto, že to v TV běželo tak pozdě), je pro mě jasná známka toho, že někde musí být chyba (s největší pravděpodobností bude u mě, ale já se za svoje názory a filmové vnímání stydět nehodlám). Vláčil je jistě režisérská extra třída, ale jeho Ďáblova past mi tedy hrubě nesedla. Mám rád syrová historická dramata (viz Kladivo na čarodějnice), ale tady jsem se zkrátka neměl o co pořádně opřít. Baladická nuda. 40 - 50 % (12.12.2008)

„Lidé sami vytrhnou jedovaté býlí z kvetoucí zahrady Hospodinovy.“ V mnoha ohledech opravdu hodně působivý film. A zrovna u tohohle československého snímku mě moc mrzí, že jsem ho neviděl v kině. To, co na člověka začne působit prakticky hned v úvodu, je neuvěřitelně mrazivá a hypnotická atmosféra. Je plná skrytého tajemství, sugesce a něčeho zlověstného. Dík za to, že se podařilo tvůrcům něco takového vytvořit, patří nejen (jako vždy) výborné Liškově hudbě, ale snad ještě víc Fabiánově zvuku a Miličově kameře. Poslední 2 jmenované složky jsou více než zdařilé a dokážou diváka přikovat k sedačce. Nechybí tu i velmi dobře napsané a zahrané postavy, ale těm všem s jistotou sobě vlastní vládne děsivě umírněný Macháček, ze kterého jsem nemohl spustit oči, tomu říkám záporák! A dostávám se k důvodu, proč zůstanu „jen“ u silných 4*. Zatímco příběh jako takový mě dlouhou dobu moc bavil, konec (a s ním související rozhodnutí lidu) mě zklamal, k filmu se nehodil a vlastně i po emoční stránce ze mě nedostal to, co mohl. (30.03.2017)