Pasáček z doliny

Knihy Ladislava Fuchse jsou jsou dosud nevyčerpaným zdrojem filmařské inspirace. Soudobému trendu byl odpovídal jak Pan Theodor Mundstock, tak Myši Natálie Mooshabrové. Jenom Vláčilové už tu nejsou. V "dolinách" to takhle chodilo, žádná sociálka. Alespoň - jak film napovídá - vyrostl z pasáčka řádn člověk, tak jako z jeho předchůdce. Už nemohoucí (Kemr) a dosud nemohoucí (Drbal) tu vytvořili prostředí skutečně živé. - Filmy z těchto let jsou hrozně zahuhlané; pomohly sluchátka. (29.11.2021)

Vláčilovsky posmutnělá atmosféra mých milovaných Beskyd. Vynikající dětský výkon a spousta výborných herců v dalších rolích ( třeba Prachař tady opravdu válel ). V rámci Vláčilových měřítek je to skutečně spíše průměrný kus ( asi nejvíc mi scházela výraznější hudební složka ), v kontextu ostatních českých tvůrců - neřku-li současných českých tvůrců - těžkej nadprůměr. (25.07.2010)

Tak tohle je Vláčil ve své nejlepší formě. Dobrodružství malého chlapce těsně po válce, průchod banderovců přes Beskydy jeho dětskýma očima. Poezie a politika. Famózní Vlastimil Drbal je "pastéřem", jak by řekl on. Poctivě udělaný film, kde téměř nezazní "pražština" a mluví se místně. Zážitek z obrazu, jednotlivých postav (Kemr, Prachař, Schmitzer). Kdo umí, ten umí, klobouk dolů pane režisére! 100% (10.06.2012)

Ladislav Fuks přispěl do dějin československé kinematografie nejen fenomenální románovou předlohou k Herzově strhující adaptaci jeho Spalovače mrtvol, ale i právě třeba touto stejnojmennou baladickou prózou z valašských hor reflektující poválečné proměny chudého venkova. Není to jistě Fuksova kniha z nejzásadnějších, Františka Vláčila však zcela nepochybně zaujal především její lyrický rozměr, neboť právě lyrické vidění světa je i jemu vlastní a umělecky neobyčejně působivé lyrické pasáže najdeme snad ve všech jeho filmech. Také jeden z našich největších režisérů měl nástupem normalizace problémy se znovuetablovaným režimem a tak tlakem moci přizpůsobil počátkem 70. let svoji uměleckou metodu normalizačnímu klimatu a výsledkem byla díla zbavená vláčilovské naléhavosti a duchovní hloubky. Přesto stále vznikaly mimořádná díla a jedním z nich byl právě Pasáček z doliny. Svět nahlížený dětskýma očima, plný melancholie a poetizace jinak velmi pohnutého životního údělu, konec války a přechody banderovců vyprávěné jako pohádkový příběh, drsná a syrová všednodennost zapomenutého světa, kam dějinné události doléhají se značným zpožděním a kde rytmus života určuje jen koloběh ročních období proplétající se s naračními světy hlavního dětského hrdiny, pomalu plynoucí komorní film, který se, stejně jako jeho Stíny horkého léta, točí kol pro Františka Vláčila zřejmě zásadního tématu... (05.01.2012)

"Já sú pastýř, musím pást..." Roztomilý venkovský klučina věřící na skřítky na jedné straně, drsná realita života v poválečné době s Banderovci v zádech na straně druhé. Tuhle vcelku kontrastní mozaiku sestavil mistr Vláčil vcelku zajímavě. Kouzlo tohoto melancholicky laděného snímku tkví v první řadě ve zcela spontánním Vlastimilu Drbalovi v hlavní dětské roli. Onu posmutnělou poetiku podtrhuje kamera Františka Uldricha, která dokáže někdy doslova kouzlit (viz zejména záběr s odrazem na vodní hladině při dialogu pasáčka s jeho maminkou u potoku) či upoutat detailem. Pěkná je i závěrečná písnička v podání Karla Černocha za doprovodu houslí a cimbálu, jejíž ráz koresponduje s charakterem celého filmu (plného moravského nářečí). Některé postavy nejsou zrovna moc sympatické. Zatímco u starosty Ilji Prachaře to moc nevadí, u maminky pasáčka v podání Libuše Geprtové je to už trošku na pováženou. Ta její role je taková nejednoznačná. Chápu, že má o to více asi vyznít charakter pasáčkova dědečka, ovšem Josef Kemr zde působí přeci jen spíš nepřekvapivým dojmem (trošku jako jiný jeho děda v Na samotě u lesa). (08.12.2020)