Pasáček z doliny

Ladislav Fuks přispěl do dějin československé kinematografie nejen fenomenální románovou předlohou k Herzově strhující adaptaci jeho Spalovače mrtvol, ale i právě třeba touto stejnojmennou baladickou prózou z valašských hor reflektující poválečné proměny chudého venkova. Není to jistě Fuksova kniha z nejzásadnějších, Františka Vláčila však zcela nepochybně zaujal především její lyrický rozměr, neboť právě lyrické vidění světa je i jemu vlastní a umělecky neobyčejně působivé lyrické pasáže najdeme snad ve všech jeho filmech. Také jeden z našich největších režisérů měl nástupem normalizace problémy se znovuetablovaným režimem a tak tlakem moci přizpůsobil počátkem 70. let svoji uměleckou metodu normalizačnímu klimatu a výsledkem byla díla zbavená vláčilovské naléhavosti a duchovní hloubky. Přesto stále vznikaly mimořádná díla a jedním z nich byl právě Pasáček z doliny. Svět nahlížený dětskýma očima, plný melancholie a poetizace jinak velmi pohnutého životního údělu, konec války a přechody banderovců vyprávěné jako pohádkový příběh, drsná a syrová všednodennost zapomenutého světa, kam dějinné události doléhají se značným zpožděním a kde rytmus života určuje jen koloběh ročních období proplétající se s naračními světy hlavního dětského hrdiny, pomalu plynoucí komorní film, který se, stejně jako jeho Stíny horkého léta, točí kol pro Františka Vláčila zřejmě zásadního tématu... (05.01.2012)

Bylo by fatální chybou hovořit o Vláčilovi pouze jako o fenomenálním tvůrci velkoformátových historických pláten, neboť jeho tvorba sestává i z komorním a zdánlivě méně vyznamných obrazů lidského života. Jedním z nich je i PASÁČEK, téměř dokumentárně pojatá valašská balada, odehrávající se v nanejvýš tragické době poválečné obnovy a výstavby československého státu, na nějž stále citelněji doléhala vlna socializace. Děj je odvyprávěn pohledem malého chlapce, bezvýznamného otroka všech, který jediného spojence nachází v dědečkovi, jehož prášilovským historkám o kouzelných skřítcích podléhá s dětskou naivitou a touhou vrátit sobě a udřené matce ztracenou radost ze života. Snová fantasie se prolíná se syrově naturalistickým přístupem, jež dokresluje pečlivě zachovaný půdorys oblastního nářečí. Pozoruhodný a jakoby spontánní výkon předvedl v titulní juniorské roli malý Vlastimil Drbal, vysokou laťku hereckého umění zde ovšem nasazuje silně nedoceněný, vynikající Ilja Prachař a Josef Kemr v další variantě lidového mudrlanta s otevřeným srdcem. Nepodceňoval bych ani výraznou Libuši Geprtovou, ačkoli se u ní do jisté míry počala nebezpečně vytvářet škatulka "viktorkového" typu. Celkově bych tento Vláčilův lyrický film nepodceňoval a už vůbec nepřirovnával k nezdařeným výtvorům jeho rozpolcené osobnosti, protože se v mnoha ohledech jedná o jeden z vůbec nejlepších celovečerních počinů dramaturgicky mdlých osmdesátých let. (25.07.2010)

Silný baladický príbeh prostredím a dobou pripomínajúci Stíny horkého léta, je charakteristický kontrapunktom medzi poetickou atmosférou dedových rozprávok a surovou realitou útlaku a využívania bezmocných. Precízne vykresľovaný osud malého pastierika mi trochu kalila malá zrozumiteľnosť jeho prejavu, ktorej príčinou nebolo nárečie, ale možno zvukári, prípadne artikulačné nedostatky malého, inak skvelého, herca. (17.06.2020)

„Tož tak na světě.“ Vláčilův s citem vyprávěný příběh malého chlapce v těžké poválečné době mě chytil za srdce a nepustil… Skvělý výkon podal představitel malého pasáčka Vlasta Drbal a psát, že pánové Prachař, Kemr či Schmitzer nepodali také špatný výkon je zcela zbytečné. Tento film si rozhodně zaslouží Vaši pozornost! (09.09.2014)

Předposlední film Františka Vláčila a je vidět, že mistrovi dochází bohužel dech. Jeho lyrické a poetické vidění už nemá takové souznění s obrazem a celistvost detailů a záběrů nevyniká, tak jak jsme u předešlých Vláčilových filmů zvyklí. Spíše připomíná Kachyňovu poetiku (zejména ty animace svítících očí ve snopech a keřích). Taky zásadně chybí Liškova hudba s propojením jednotlivých filmových částí, bez které to prostě nefunguje. Naštěstí herecké obsazení je výborné a Josef Kemr v roli staříčka, Ilja Prachař jako starosta, Jiří Němeček jako Potocký, Libuše Geprtová coby matička nebo samotný pasáček Vlastimil Drbal film pevně drží ve svých kvalitních hereckých okovech. Docela mě překvapilo, že námět pochází z pera temného Ladislava Fukse, podle nějž scénář napsal Jiří Křižan a i zde použil svou nesmrtelnou větu "Tož tak na světě..." Občas jsem měl problém porozumět slovům, ani ne však kvůli nářečí, jako spíš kvůli ozvučení. Prostředí statku starosty a některé další lokace připomenou Vláčilův starší snímek Stíny horkého léta, odehrávající se ve stejné časové rovině a se stejným motivem banderovců jako Pasáček z doliny. Když srovnáme oba dva snímky, Stíny horkého léta jsou o dvě třídy lepší. Pořád je však Pasáček z doliny nesrovnatelně zdařilejší v porovnání s dnešní filmovou tvorbou. (17.06.2020)