Režie:
Jiří WeissScénář:
Jan OtčenášekKamera:
Václav HanušHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Ivan Mistrík, Dana Smutná, Jiřina Šejbalová, František Smolík, Blanka Bohdanová, Eva Mrázová, Karla Chadimová, Vladimír Ráž, Miloš Nedbal, Anna Melíšková (více)Obsahy(1)
Filmový přepis stejnojmenné novely spisovatele Jana Otčenáška realizoval režisér Jiří Weiss v roce 1959. Jde o příběh krátké a tragické lásky dvou mladých lidí, kteří se setkali v těžkých dnech heydrichiády. Hanka, která byla pro svůj „neárijský původ“ odsouzena k živoření v terezínském ghettu, se vzepřela a utekla před transportem. Pavel se jí ujal a přes všechna výstražná hlášení, přes všechny trpké zkušenosti ze svého okolí a přes ustavičná varování své matky ji ukryl v malé komůrce na půdě domu. Denně ji navštěvoval, bratrsky se s ní dělil o příděly, učili se spolu a snili o tom, až bude po válce. Pomalu poznali, že se jejich přátelství změnilo v lásku. Ale sousedka Kubiasová, kolaborantka, Hanku vyslídila a prozradila… (Česká televize)
(více)Recenze (115)
Temné love story o zakázaném páru uprostřed válečních hrůz. Kdyby nebylo války, neměli by se tak rádi, možná by se neznali vůbec a zároveň by nedopadli tak tragicky... V tomto filmu ale nejde pouze o válku, ale také o lidské charaktery a statečnost, přičemž za tragickým závěrem osudu se zde nakonec překvapivě neskrývá jenom nacistický "zákon", ale především zbabělá zrada z domácí strany. Jiří Weiss vytvořil v snímku atmosféru plnou neklidu, hrůzy, strachu, která vtáhne diváka do pozornosti od prvních minut v podobě strašidelné samootvárací skříně. Skvěle vykřeslené postavy stvárnili Jiřina Šejbalová, František Smolík i dva ústřední herci ze začínající generace. Krásně lyricky laděné setkávání se zamilovaného páru jsou tu jediným, bohužel ne věčným útěkem z té hrůzné atmosféry. ,,Jsou vůbec ještě řeky?" 95% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) ()
Chtěl bych vidět některá videa z natáčení z podobně starých filmů, protože mě zajímá, jak k nim tvůrci přistupovali... Tento snímek na mě silně zapůsobil svou upřímností, naléhavostí, spěním ke konečné tragédii a snaha zachovat se, co nejlépe podle vlastního mínění, i když je to v daných situacích neskutečně obtížné, to všechno dokázali předvést herci bez vyjímky, což jim umožnil beze sporu kvalitní scénář. (Netvrdím však, že je to u dnešních počinů horší nebo dokonce se to neobjevuje vůbec...) ()
"Podívej, támhle je Proxima Centauri. Je to dvojhvězda. Otáčejí se kolem jediného gravitačního pole. Jedna kolem druhé." "Jako ty a já?" ____ Bravurní adaptace dnes již klasické novely české poválečné literatury Jana Otčenáška, která se zaslouženě zapsala do zlatého fondu československé kinematografie. Jde v podstatě o alternativní přepis ikonické divadelní hry Romeo a Julie od majstra Viléma Šejkspýra - akorát narativ, klauzule a ústřední aktéři jsou obměněni. Jiří Weiss pojal dané leitmotivy a dílčí periferie velmi specifickou interpretací, která z určitých hledisek, jmenovitě v rámci dobové výpovědi, emocionální sugesce, konotací neorealismu, dílčích aspektů a řemeslných složek fakticky bere dech. Skrze temporální drobnokresbu jednotlivých charakterů zkoumá až sisyfovskou beznaděj nejtemnější etapy v dějinách Československa, ale paradoxně i jistý optimismus okurkové sezóny, leč je minimální. Ivan Mistrík a Daniela Smutná tvoří milostný pár jak z řecké tragédie či z Rollandovy baladické novely 'Petr a Lucie', a divák s nimi sdílí až intimní empatie. Tím vzniká nesmírně autentická replika atmosféry protektorátní doby, respektive období heydrichiády, a v neposlední řadě určitě jedna z nejpůsobivějších kritik antisemitismu a nacistické ideologie - zcela nepřikrášlená, nekompromisní, neberoucí si jakýkoliv servítky.... Negací snímku je tak krom příliš dlouhé expozice - která spíš slouží jako naturalistická sociologická sonda a reflexe rozpoložení tehdejší společnosti, která se vztahem zaobírá sporadicky, k čemuž tedy slouží polovina druhá - absence určité narativní komplexnosti, páč samotný přepis předlohy na filmové plátno je velice zkratkovitý a striktně modifikovaný - ovšem závěr samotný závěr je tak emocionálně senzitivní, že odpustíte takřka všechny nedostatky. Pokud ale nevíte, jakou knihu z našeho domácího revíru vylosovat k matuřitní zkoušce, krom Čapka, Hrabala a Vančury si určitě vyberte tento ikonický příběh, a dejte všanc jeho neméně kvalitní filmové adaptaci.... VERDIKT: 8,8 judaistických morčat z 10 ____ "Víš, co bych chtěl? Vidět tě, když se směješ." "To už jsem asi zapomněla." [#46.LFŠ] ()
KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY. Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné novely J. Otčenáška, který spolu s J. Weissem napsal k tomuto filmu i scénář. Otčenáškův text je čítanková klasika s prostinkým dějem: maturant Pavel se v parku setká s židovskou dívkou Ester, která nenastoupila na transport, a poskytne ji azyl, riskujíce tak vlastní život. Oba se do sebe zamilují, aby se jejich životy v závěru opět rozdělily. Novela má silně lyrizující charakter a text postihuje v první řadě tísnivou atmosféru období heydrichiády a jemnou psychologii ústřední milenecké dvojice. Weissův snímek pracuje s předlohou velmi volně a drží se jen hlavního motivu s nelegálním ukrýváním židovky. Ta se oproti literární předloze jmenuje Hanka a herecky ji obdivuhodným způsobem ztvárnila Dana Smutná, typologicky pro tuto roli jako stavěná. Její vztah s Pavlem, v obsazení vynikajícího Ivana Mistríka, je ve filmu oproti novele pozoruhodně prost jakékoli erotiky - zatímco v novele dojde i na jejich sexuální sblížení (které je pro oba první milostnou zkušeností), ve filmu vyjma pár polibků k ničemu jinému nedojde a Pavel s Hankou si po celou stopáž vykají (!). Film se od literární předlohy dále liší přítomností řady epizodních postav (za zmínku určitě stojí postava železničáře v geniálním podání Václava Lohniského, či Pavlova spolužáka, kterého si zahrál mladičký Jiří Kodet; nejvíc mě překvapilo a pobavilo morče, které si herci v pár scénách přehazují jak horký brambor, a které v novele nebylo) a rozšířením děje o různé vedlejší linie, včetně rozdílu v samotném závěru. Zatímco konec novely je v podstatě otevřený - Ester opouští úkryt, vzápětí je chycena německými vojáky, a čtenář se o jejích dalších osudech nic nedozví (ač lze domýšlet, že s velkou pravděpodobností neušla tragickému osudu), ve filmu umírá pod kulkami na ulici, byť kamera zabírá jiný obraz a divák si pouze na základě zvuku výstřelů domyslí neviděný děj. Pavel, v obou případech zlomený žalem, zůstává osamocen. Otčenášek se tak odchýlil od závěru Shakespearovy nejslavnější tragédie (k jejímuž titulu přidal slůvko "tma" odkazující na povinné protektorátní zatemnění) a ponechal mužskou postavu naživu, což přispívá ke katarznímu účinku novely i filmu - závěr konfrontuje mladický idealismus se zbabělostí dospělých a evokuje lítost nad zmařenou láskou árijce a židovky, která si nezadá s osudy dvou Shakespearových milenců z Verony. Výtečný film, který ani po letech neztrácí na své působivosti. ()
Fantazie. Weiss Otčenáškovu předlohu zrežíroval naprosto dokonale, v tom filmu není v tomto ohledu jediná chybička. Přesně zvolená délka jednotlivých scén, stupňované napětí, výtečný střih a Hanušova kamera. Herecké výkony, které snad nemohly být lepší. Exceluje zde zejména nesmrtelný slovenský sympaťák Ivan Mistrík, ale i vedlejší role jsou obsazeny naprosto přesně a i taková malá rolička, kterou zde měl Venca Lohniský nebo František Smolík se svým "mechanickým pomníkem", se podílí na konečném velmi silném emocionálním účinku. Kolik jsem už viděl podobných válečných příběhů ve filmech, ale jenom málo z nich bylo tak působivých. Holt se to musí umět. Podle mého soudu je Romeo, Julie a tma přinejmenším stejně tak skvělým filmem, jako mnohem známější Vyšší princip. ()
Galerie (7)
Photo © Slovenský filmový ústav
Reklama