Na titulní straně

Tak poté, co jsem viděl konečně viděl všechny filmy s dvojkou Lemmon - Matthau, prohlašuji, že Na titulní straně je přeci jen nejlepší. Wilder totiž udělal pravý opak toho, co předchozí dvě filmové verze stejnojmenné divadelní hry. V nich se totiž Hildy Johnson proměnil v Hildy Johnsonovou a bylo zaděláno na milostný románek s šéfredaktorem Walterem Burnsem. Wilder si ovšem uvědomil, že původní hra je přesně látka právě pro jeho oblíbence Jacka a Waltera (i když Jack Lemmon tu poněkud omezil své neurotické manýry), scénář naplnili s Diamondem precizními dialogy a satirický tón byl v době, kdy lži politiků vycházely na veřejnost, opět aktuální. Geniální. 100% (21.06.2007)

Když jsem si tak procházela příběh Na titulní straně, měla jsem dojem, že kdyby Jacka Lemmona a Waltera Matthau vystřídali třeba Pierre Richard nebo Louis de Funés, jednalo by se o klasickou bláznivou francouzskou komedii. Takový jsem měla z filmu dojem. Nějak jsem tam neviděla tu "ameriku", ale cítila tu francouzskou spontánnost a bláznivost. Možná jen můj dojem. Jedná se o totální humorný nášup, kde všichni okolo sypou téměř v každé scéně hlášky z rukávu. A každá scéna nabízí bláznivější gag, než ta předešlá. "Nemohli byste tu popravu posunout ze sedmi na pět, aby se stihlo ranní vydání?", "Šerif tvrdí, že bude zadržen každým okamžikem, což znamená, že nemá ponětí, kde se nachází." :) (01.06.2013)

Úsměvný příběh novinářské dvojice, kdy jeden se chce oženit a konečně vypadnout ze zmateného koloběhu životního zaměstnání, zatímco ten druhý, jeho šéf, dělá vše pro to, aby ho jeho nejlepší novinář neopustil. Čekal jsem to více konverzační a více Matthaua, od druhé třetiny to tak trochu naplnilo očekávání, do té doby slaboučké. Zápletka také nic moc, lepší průměr. Music Adaptation: Billy May (04.09.2018)

Ze samého začátku, jsem si začal čárkovat, kolikrát a zdali vůbec, se u tohoto snímku zasměji. Asi po pěti čárkách během pár minut, jsem toho samozřejmě nechal. Již před zhlédnutím jsem věděl, že Billy Wilder je naprostý borec. Svědek obžaloby je svojí kvalitou ještě malinko jinde, ale tento film řadím hrdě hned za něj. Celé to bylo skvěle zahráno. Minimálně pánové Lemmon a Matthau byli prostě super. Film je velice intenzivně cítit divadlem, což určitě nevidím jako chybu. Dialogy rovněž neměly nejmenší chybičku. Dlouho jsem neviděl film, který by sypal hlášky s takovou ďábelskou kadencí. Celou stopáží jsem se prakticky prosmál. Jsem nucen jich sem střelit všech 5. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka Mireldis. (03.04.2016)

Zatím ojediněle jsem tu zachytil poznání, že TITULNÍ STRÁNKA je zdařilým remakem Hawksova filmu JEHO DÍVKA PÁTEK. Pochopit Wilderův film tedy znamená oživit si feministického ducha originálu z pozdních třicátých let, který vznikl v době, kdy v Evropě již naplno zuřila druhá světová válka, jenž ale ještě hluboko tkví v iluzích amerického předpearlharborovského izolacionismu. Zatímco originál je viditelně poznamenán sladkým snovým oparem tehdejšího Hollywoodu, remake se plně soustředí na důslednější prokreslení prostředí, viditelně naráží na maccarthyovské třeštění padesátých let, které originál nezná, a Matthauův Burns postrádá šarm a boj o srdce milované ženy, které naopak charakterizuje Grantovo pojetí. Zřejmě fiktivní jsou životopisné dodatky, které provázejí závěr STRÁNKY; myšlenka, že v roce 1940 by se hlavním hrdinou filmu mohly stát živé chicagské noviny, je krajně nepravděpodobná, i když zcela vyloučit ji nelze. Je jen pochopitelné, že za těchto okolností důsledné dodržení zřejmě výchozího divadelního tvaru-předlohy dnes ruší stejně tak jako důsledně divadelně pojaté Mathauovy a Lemmonovy kreace. Ale i tak je nutno zdůraznit skutečnost, že TITULNÍ STRANA, začínající skvělým dynamickým motivem zrodu novinového čísla od prvního pohybu sazečovy ruky pracující na hlavním titulku titulní strany až po kontrolu lavinovitě přibývajících čerstvých hotových výtisků přímo z rotačky, je víc než důstojným a funkčním posunem svého originálu, který právě tak ční z tehdejší americké filmové produkce a rovněž patří do tehdejší soudobé špičky světového hraného filmu. Pieta, která je u Wildera patrná, mu nebrání v tvůrčím rozvíjení vlastních pohledů (akcenty tehdy počínající aféry Watergate tu rovněž nelze přehlédnout; v tomto ohledu je TITULNÍ STRÁNKA filmem žhavě aktuálním). Chuť, kterou tvůrci nabízejí svému divákovi, je sice navenek prostá, ale je to prostota, která nejenže má daleko do dilentatismu, ale naopak je výsledkem velkého, mimořádného filmového umění. Umění téměř nehollywoodského, které připomene svým rukopisem i pojetím o téměř dvě desetiletí starší geniální další retrokomedii NĚKDO TO RÁD HORKÉ. (20.09.2011)