Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Drama muže, který propadl jediné vášni. Americký film oceněný čtyřmi Oscary (1945). Klasik amerického filmu režisér Billy Wilder natočil řadu nezapomenutelných děl, jakými jsou klasické komedie Ninočka, Někdo to rád horké, Nebožtíci přejí lásce či Byt, kriminální drama Pojistka smrti, drama z prostředí hollywoodské továrny na sny Sunset Boulevard nebo strhující drama z druhé světové války Stalag 17. Mezi jeho nejlepší filmy patří také příběh o zničující síle závislosti, nazvaný Ztracený víkend. Hlavní hrdina, neúspěšný spisovatel a dlouholetý alkoholik Don Birnam, prožívá delší dobu hluboké rozčarování ze života. Cítí, že okolí ho má v lásce. Stejně dobře ví, že nedokáže ovládnout své slabosti a zlozvyky, vše utápí v láhvi alkoholu. Láska, přátelství a další hodnoty jsou pro něj zbytečnou přítěží. Právě pro skleničku oblíbeného pití se Don obratně vyhne společné cestě, kterou naplánovali jeho bratr Wick a přítelkyně Helena. Místo toho na něj čeká třídenní sebezničující flám…
Již v době vzniku měl film problémy s uvedením do kin, především pro svou neobyčejně realistickou působivost, ostatně také dodnes při sledování herecké kreace Raye Millanda v úloze Dona Birnama doslova zamrazí v zádech. Snímek, který je řazen mezi nejlepší tituly světové historie filmu, byl v roce 1945 nominován na Oscara v sedmi kategoriích, nakonec získal čtyři sošky jako nejlepší film, za režii, nejlepšího herce v hlavní roli (Ray Milland) a scénář (Charles Brackett a Billy Wilder). (Česká televize)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (162)

betelgeuse 

všechny recenze uživatele

Nejzajímavější na ZTRACENÉM VÍKENDU je jeho stylizace [film je “realistický”, co se týče jeho tematické otevřenosti, nikoliv stylu] někde na pomezí filmu noir a německého expresionismu. Nicméně, pokud bych měl vybrat nejlepší film klasického Hollywoodu na téma závislosti, volil bych spíš sinatrovku THE MAN WITH THE GOLDEN ARM. Preminger byl jednak lepší režisér a navíc do svých postav vkládal víc víry v jejich dobré vlastnosti, čímž získávaly na plasticitě – to ve srovnání s Wilderovým “osvědčeným” mixem cynismu, špatných vlastností a sebevražedných tendencí. ()

Krissty 

všechny recenze uživatele

Možná jsem očekávala až příliš, i když si myslím, že i to příliš by se z takového námětu dalo vytřískat docela bez problémů, protože je to dost citlivé téma. A některé scény mi skutečně na city zahrály, bohužel ale skončily dřív, než jsem se do toho stihla pořádně ponořit a než mi stačila ukápnout slza. Nedokázala jsem se prostě s hlavním hrdinou sžít, nevytvořila jsem si k němu žádné pouto a to není dobře. Takže jsem u toho jen seděla se sklenkou vína a nakonec mě to vážně neodradilo od pití alkoholu. Navíc za ten závěr musím hvězdu ubrat, takhle to nemělo skončit... ()

Reklama

Orlau32 

všechny recenze uživatele

Film z roku 1945. Zde si zahrál RAY MILLAND opilce tak věrně, že se mi chtělo tehdy z kinosálu utéci. Nikdy jsem něco takového neviděla, u nás se nepilo. O škodlivosti alkoholu jsem samozřejmě věděla, ale vědět a vidět je velký rozdíl. Když jsem včera po 65 letech film znovu viděla, uvědomila jsem si tu hrůzu ještě silněji. Nejsou to opilci... jsou to velmi těžce nemocní lidé, do tohoto stavu se však přivedou VLASTNÍ VINOU a velmi slabou vůli vůči své osobě. ()

Šakal 

všechny recenze uživatele

„Jedna sklenka je málo a sto jich nestačí“. S. Kubrick má svojí (vesmírnou) odyseu, B. Wilder (anti)pijáckou. S trochou nadsázky by se dalo (v mém případě) napsat následující: „k té Billyho bych si (zřejmě) panáka nenalil, tu Stanleyho bych naopak dobrovolně (napodruhé) bez panáka resp.lahve (rozhodně) neabsolvoval“. Teď vážně. Alkohol(ismus) není nikdy řešením problému, max tak hodně krátkozrakým, tj., do prvního (nikoliv však posledního) (vy)střízlivění. Je pouhou záminkou k chabé omluvě resp. výmluvě, tj. aktem slabošství.... Je mi jasný, že tohle by se zřejmě i B. Wilderovi (v době vzniku) těžko protlačovalo skrz americká studia, ale věčná to škoda.... kdyby hlavního hrdinu, potom co ho nechal vykoupat v těch nejhorších sračkách, nechal dopít ten pověstný kalich hořkosti až do úplného dna (to doslova), nebylo by takřka co vytýkat. (Tady má Requiem za sen D. Aronofsky(ho) jasně navrch). Přesto, nutno jedním dechem dodat, (životní) pravda (byť přikrášlená) v tom i tak je a mluvit o happy endu není také tak úplně na místě. Přestat pít (chlastat) musí člověk skutečně chtít sám. Nikoliv nejbližší okolí, rodina, přátelé, ale pouze a jenom ON sám. Oni můžou být pouze (jeho) oporou, byť kolikrát trpí víc než dotyčný, což snímek také více než výmluvně ukazuje. V nejednom případě se potom (bohužel) spolu s dotyčným svezou na šikmou plochu i oni. Zejména je to potom teprve začátek, byť ten prvotní impuls není nedůležitý. Následný návrat do života je však o poznání těžší. Ne nadarmo se říká, že neexistuje něco jako vyléčený alkholik-abstinent, ale lékařská věda zná pouze termín abstinující alkoholik. Wilder tohle všechno (byť poněkud nešťastně) v samotném otevřeném (nedořčeném) závěru také naznačuje. Vše ostatní je ovšem bez výraznějších námitek. Počínaje (černobílou) kamerou se smyslem pro detail Johna F.Seitze, přes nezaměnitelnou osobitou Wilderovu režii a hlavním představitelem R. Millandem, coby neúspěšným spisovatelem resp. (ne)napravitelným alkoholikem Donem Birnamem, konče. Ten pohled, ty lesknoucí se oči, vždy, když před ním postavili dalšího panáka, novou (plnou) láhev a v kontrastu s tím ten (polo)šílený resp. zoufalý výraz před prázdnou láhví.... nejeden se neubrání rouhající se myšlence, že dotyčný (tak jako původce literární předlohy Charles R. Jackson) musel nutně čerpat z vlastní trpké zkušenosti. Nechci (a nebudu) si hrát na odborníka na rok 1945 (to 1946 „už by byla jiná“ :-), tudíž se vystříhám vzletných frází typu: „oscar nemohl skončit v lepších (povolanějších) rukou, ale snad si můžu dovolit napsat, že v (daleko) horších zcela jistě. Hlavní postava může divákovi ze samé podstaty přijít krajně nesympatická (žádný div), nic to však nemůže změnit na holém (nezpochybnitelném) faktu, tj., nepopiratelné kvalitě snímku jako takového resp. (viz výše zmiňované) velikosti B. Wildera a R. Millanda. I přes jisté (opodstatněné) výhrady musí divák chtě nechtě nakonec uznat, že tohle drama nesklouzlo k laciné moralitce, protialkoholní agitce popř. sentimentálnímu melodramatu. Samotný závěr může sice (z dnešního pohledu) připadat spoustě z nás poněkud změkčilý, v době svého vzniku byl však trnem v oku nejednomu majiteli baru, hospody... Ostatně pádným důkazem (argumentem) budiž samotný fakt, jak na snímek nahlíželi a co vše pro(ti) jeho (ne)distribuci do kin dělali samotní výrobci alkoholu. Jisté je jedno. Právě tímto snímkem skončili zromantizované (filmové) představy tehdejšího Hollywoodu o alkoholu jako nedílné, zcela bezpečné součásti (bohémského) života tehdejší smetánky. Za to náleží Billymu (můj) velký dík. 90% () (méně) (více)

Cimr 

všechny recenze uživatele

Napadat tento film za naivitu a zjednodušení není úplně fér, protože co vím, byl to první snímek, který nepopisoval alkoholiky jako směšné figurky, ale jako nemocné lidi posedlé démonem. Je to tedy něco jako vytýkat Mélièsovi, že jeho filmy mají směšné, nerealistické efekty. Pokud víme, jak musel Wilder s Paramountem bojovat, aby snímek vůbec vznikl a prošel cenzurou, musíme mu tak nějak odpustit i slabý závěr (i když, ano, i já srážím hvězdičku jen kvůli němu). Čeho si opravdu cením jsou silné obrazy, nadmíru působivé scény, které se vryjí do paměti a zde jich najdeme hned několik - ,,ďábelské kruhy" na barovém pultu, flaška schovaná v lustru vrhající ohromný stín přes půlku stropu, netopýr trhající myš... Některé motivy se sice poněkud opakují, ale zevšednět nestačí, už proto, že sledovat Raye Millanda v hlavní roli je samo o sobě zážitek. Jediným (ale podstatným) nešvarem zůstává tedy ten proklatý konec. ()

Galerie (37)

Zajímavosti (19)

  • Po úspěchu filmu u kritiků a diváků Billy Wilder poznamenal: "Teprve po tomhle filmu mě lidi začali brát vážně." (Witta)
  • V byte Raya Millanda je možné vidieť na stene obraz "Slnečnice", od známeho impresionistického maliara, Vincenta van Gogha. (fefee)
  • Earle Hyman zde začal svou více než padesátiletou kariéru, a to jako sedmnáctiletý komparsista. (Kulmon)

Související novinky

Noir Film Festival 2014 startuje již 21. 8.!

Noir Film Festival 2014 startuje již 21. 8.!

16.08.2014

4 dny, 4 místa, 40 projekcí... Unikátní přehlídka noirových filmů, kterou letos hostí královský hrad Křivoklát, se nezadržitelně blíží! Druhý ročník festivalu, který se zaměřuje na inspirativní… (více)

Reklama

Reklama