Strašení

Pěkná starší duchařinka, která vlastně, narozdíl od remaku, duchařina až tak není. I přes hustnoucí atmosféru zde s ní Wise pracuje podle hesla "člověk se nejvíce bojí toho, co nevidí". Což se mu daří a dokáže strach nahnat. Trochu mi ale habruje děj. To, se že velkou část filmu mluví by mi ani nevadilo, kdyby se ale tím mluvením něco řešilo. Diskuze mezi Dr. Markwayem a Eleanor mi trochu připomínal druhý díl Twilight. Tady Eleanor chce zůstat v domě, ale Markway nechce aby zůstala. V Twilight Bella chce proměnit na upíra, ale Edward nechce. Kdyby to bylo v pár větách, ok, ale ta diskuze probíhá vlastně celou druhou půlku filmu. K tomu Eleanor je sice zajímavá postavička, která v první půlce zaujme, ale v druhé půlce začne diváka hrozně štvát a přeje si, aby jí něco zabilo nebo aspoň umlčelo. Průběh děje a Eleanor v druhé půlce snímek hrozně sráží. Což je škoda, jelikož jinak se jedná o bravurní dílko z fantastickými záběry kamery, skvělou atmosférou a skvělými dveřmi. (29.04.2013)

Všetkých Exorcistov, Omenov a pod. mám už dávno za sebou, a keďže voči starým filmom nemám absolútne nič (práve naopak, s viacerými sme si skvelo potykali na čele s Hitchcockom), tak som sa odhodlal zabrúsiť do ešte starších hororových vôd a okúsiť túto takmer-klasiku. Teda minimálne v našich končinách nemá The Haunting taký kultový status ako v USA, napriek tomu, že v roku 1999 vznikol aj jeho veľmi chabý remake (2*). Samozrejme, že v roku 1963 si ešte nemohli dovoliť také opulentné strašenie ako v novodobých Insidiousoch a Conjuringoch, takže nie je žiaduce čakať infarktové ľakačky, nebodaj akékoľvek brutálne výjavy, ale The Haunting aj napriek tomu dokáže slušne staromódne postrašiť. Spolieha sa na strach z neznámeho, čo niekedy dokáže zapôsobiť viac ako horda digitálnych bubákov zo Silent Hillu (teda narážam hlavne na jeho chabé pokračovanie). Máme tu tak jedno záhadne viktoriánske sídlo, pár znepokojivých zvukov, strašidelné dvere, a z tých ingrediencií režisér vytvoril slušne dusnú atmosféru. Stopáž 110 minút je však až zbytočne nadobjemná, keďže strašidelné scény sú asi len dve-tri, a ďalšie dianie predstavujú len nepodstatné dialógy. Wise, ale nie je Hitchcock a tak tieto siahodlhé rozpravy o hrdinkinom vzťahu k matke vôbec k ničomu nevedú, napriek tomu, že sú dejom pretkané každých 10 minút. Samotná hlavná hrdinka je napokon neskutočne vyšinutá až do takej miery, že pôsobí maximálne otravne. Jej neustále ufňukané monológy odohrávajúce sa v jej hlave, infantilné správanie a prchké úsudky ničia akékoľvek divácke empatie. Príjemné „retro“ pokiaľ na neho máte práve chuť, ale na viac ako tie tri hviezdy to u mňa za žiadnych okolností nebude. Šesťdesiate roky skrývajú aj podstatne lepšie hororové klenoty (napr. Rosemary's Baby od Polanského, The Birds od spomínaného Hitchcocka, prípadne z čiernobielej konkurencia také kultové Psycho alebo neprávnom zabudnutý Taste of Fear) (07.01.2014)

Byť se film honosí přízviskem klasika, notně nám zestárnul. Výborná je dynamická kamera, strašidelný dům s labyrinty chodeb, černobílé expresivní obrazy s často děsuplným nasvícením postav, předmětů, interiérů. Rovněž samotné strašení, spočívající ponejvíc v úděsných zvucích, je vydařené. Jedna z nejlepších scén - dvě ženy sedí na posteli a venku je něco, co se chce dostat dovnitř. Během významných záběrů na hlavy rozličných soch a andělů jsem čekal, kdy se tyto pohnou, otočí... Napětí filmu však sráží rozvleklé dialogy, jakési tlachání o ničem. Konec je vcelku očekávaný, jiný snad ani být nemohl. O rok starší Karneval duší je mnohem strašidelnější... (13.02.2012)

Strašenie je cvičenie. Technické cvičenie narábania s kamerou, s rôznymi uhlami, s tieňami, zoomovaním a deformovaním obrazu. Takže odporúčam začínajúcim kameramanom. Popri scenári si najviac na filmoch všímam ich atmosféru, ktorá je prostriedkom na vcítenie sa do príbehu a jeho prežívanie. V tomto filme je síce dokonalá, lenže onen scenár už po rokoch pôsobí mierne naivne a príbehu podľa mňa nepomáha nesympatická hlavná postava a obsah jej monológov, ktoré sme si mali radšej domyslieť, takto rušia. Strašenie je metafora výčitiek svedomia ohľadom smrti matky Eleanor a hľadania jej domova. Asi som nemal očakávať strašidelný horor, bol by som viac spokojný. Ono už dnes sa báť pri 50 rokov starom filme nie je jednoduché. Nejaký ten tieň ducha, alebo ľakačka by neboli na škodu. (27.07.2012)

Nejedná se o klasický horor, jak se každý bystrý divák (který si přečte Patriciu White a její Female spectator, lesbian specter) dovtípí, nýbrž o psychoanalytickou sondu nejen do homosexuálního světa. "Strašidelný dům" zde představuje neprozkoumanou oblast ženské homosexuality, které se hlavní hrdinka Nell víceméně bojí (přestože je sama možná lesbičkou). Druhá žena ve filmu Theo, pak je lesbou naprosto zřejmou. Ačkoli to mnohým hloupým divákům může uniknout, nachází se ve filmu jasné prvky, které teoreii o její orientaci podpořují. Vemme si například scénu, kde Theo povídá o tom, že není vdaná, ale že žije s partnerem a uvažme, zda bylo v 60. letech běžné/přípustné/normální mít (heterosexuálního) partnera a žít s ním i bez svatby. Ne nebylo. Žít s životním partnerem, aniž by proběhla svatba je záležitost posledních let. Z tohoto poznatku vyplývá, že Theo nemá partnera, nýbrž partnerku a s tou svatbu mít nemůže. Dále je dobré si všimnout chladného vztahu They k mužům. Toto však samozřejmě nejsou jediné určující faktory. Zmíním tedy alespoň ještě jednu zajímavost. V jedné scéně říká Nell Theo: "You are the monster of Hill house" - když vezmeme v úvahu, že celý dům značí nějakým způsobem ženskou homosexualitu, pak příšera z tohoto domu musí být jasně lesba. Ostatní postavy a události už řešit nebudu, protože mě to přestalo bavit a navíc tato interpretace jistě došla úplně každému, takže by to bylo i zbytečné. (09.10.2008)