Katharine Hepburn

„Herectví je příjemně dětinská profese – předstíráte, že jste někdo jiný, a přitom se prodáváte.“
 
Rázná, nezávislá, neústupná, vysoká, nekonvenční, oslňující, zrzavá. Prostě legenda, která zasáhla do několika generací a poznamenala celé 20. století. Žila 96 let a přitom natočila pouhých třiapadesát filmů. Život ctižádostivé ženy s velkým já byl vyplněn prací jen proto, že z ní plynula sláva a uspokojení. Radost se však naučila nacházet i na mnoha dalších místech, a proto mohla být šťastná.

Její netradiční uvažování a životní názor měly kořeny v rodině, která byla po mnoho generací tvořena silnými osobnostmi. Už její babička prosazovala vysokoškolské vzdělání pro své dcery, ačkoli to v 19. století působilo dost nepatřičně. Katharine se tak 12. května roku 1907 narodila do rodiny hodně pokrokové, ale také snobské. Její otec, syn reverenda z tradičního jižanského rodu, byl lékařem. S Katharininou matkou se seznámil na šermu, jemuž se věnoval s kolegyní z medicíny – Katharininou tetou. Hrdá dcera pokrokových rodičů se brzy naučila usmívat na okolí, které jen koulelo očima nad matkou – předsedkyní spolku za hlasovací práva žen a otcem, který se věnoval osvětě rizik pohlavních chorob. Katharine tak nikdy příliš nezapadla mezi své vrstevníky na střední škole. Raději jezdila matčiným autem na soukromé hodiny. Nakonec, roku 1928 absolvovala historii a filosofii na elitní Bryn Mawr College v Pensylvánii. Ve škole hrávala divadlo. Dcera ženy, jíž vyvedli z kinosálu pro hlasitý, filmovým uměním pohrdající smích, se rozhodla stát se herečkou. Rodina z toho nebyla zrovna odvázaná, ale nakonec si zvykli. Nezávislost jejich dcery byla hlavní.

Celý život měla velice silný vztah se svojí rodinou, která ji ve všem podporovala. Účastnili se jejích premiér. Řadu let používala datum narození svého bratra, který v šestnácti spáchal sebevraždu. První ze silných zážitků, který formoval osobnost čtrnáctileté Katharine. U Hepburnových nikdy nemluvili o zemřelých a nechodili na hřbitov. Učila se, že zatímco smrtí život jedněch končí, pro druhé se nemá zastavit. Celá léta trávila už jako slavná herečka společné víkendy s rodiči na golfu, procházkami, na tenise. Díky velké rodině, kde se všichni vzájemně kladli na první místo, mohla vybudovat svoji obdivuhodnou individualitu. Nepotřebovala nic a nikoho. Milovala život a byla šťastná v jeho nejrůznějších epochách. Realizovala se v pokroku. Rodačka z Connecticutu byla zvyklá trávit školní prázdniny cestami po Evropě s kamarádkou. Bohužel, ze svých cest po Anglii a Francii si ještě ve stáří nejostřeji pamatovala jen na utrpení člověka bez vany horké vody.

Na konci 20. let se začínající divadelní herečka přestěhovala do New Yorku, kde ještě po  tehdejším Central Parku jezdila autem. V roce 1927 se setkala s Ludlowem Ogdenem Smithem, který se o rok později stal jejím prvním a jediným manželem. Katharine tak měla přítele pro oblíbené cesty do Evropy, spolubydlícího, a navenek vyhověla konvencím. Toužila však po svojí slávě, riskovala by pro ni život. Začala v jakémsi newyorském divadelním souboru a ani na okamžik nevěřila, že by mohla být špatná. Snad právě neoblomné sebevědomí ji uchránilo od myšlenek, že by se měla vzdát snů o herecké kariéře. Občasná vyhození brala se vztyčenou hlavou. O sobě nepochybovala. Většina jejích jevištních začátků měla optimističtější scénář. Roli dostala, dodala jí jiskru a žila jen pro radost z práce.

Málokdo tušil, že Katharine Hepburn je vůbec provdaná žena. S přáteli nafotila své akty, užívala si. Za všech okolností byla sama sebou. Svým nezávislým projevem si znepřátelila mnoho režisérů, ale navzdory tomu se dokázala prosadit. Na zkoušky chodila vytrvale ve starých hadrech a nenalíčená, jak se stalo hereckým zvykem až o mnoho let později. Pro řadu lidí byla na herečku naprosto nepřitažlivá. Ostatně svoji výraznou tvář celý život doplňovala nejraději jen rudou rtěnkou. Měla co překonávat, produkce byla značně nedůvěřivá k tolik netradiční hranaté tváři pihovaté rusovlásky, s hrubším hlasem a ráznými pohyby. Ale Katharine nikdy neustoupila. Zjistila, že se marně pokouší být milá, jemná a plná ženskosti. Nakonec si tedy celý svět musel zvyknout na temperamentní ženu, která se navzdory všemu a všem stala ikonu amerického filmu 20. století.

„Nelituji ničeho, co jsem kdy udělala.“

Hvězdu na divadle z ní udělala hra Manžel bojovnice a těsný kostým z kovových pásků. Na to odjela do Hollywoodu, ve společnosti přítelkyně Laury Harding. Říkalo se o nich, že jsou lesbičky, ale Katharine se neohrazovala. Raději se učila, jak být draze oblečená, jak být excentrickou hvězdou. První kousek vzniklý ve filmovém ráji byla Rozvodová záležitost (1932) v režii jejího dobrého přítele George Cukora. Tehdejší legenda, John Barrymore hrál jejího otce a film měl slušný úspěch. Svůj druhý film točila v režii ženy, se kterou ji spojovala láska ke kalhotám, s Dorothy Arzner (Christopher Strong, 1933). Za svůj třetí film, Morning Glory (1933), dostala svého prvního Oscara, tehdy ještě cenu bez dnešní tradice a váhy. Ve stejném roce stihla ještě stejně úspěšné Cukorovy Malé ženy. Pak přišel na řadu první propadák Spitfire, ale předpokládat, že by se z něj Katharine už nikdy nevzpamatovala, by byl základní omyl. Její výroky o pocitu studu z tohoto filmu se nedají brát moc vážně. Uvědomovala si svoji nesnesitelnost a přece zůstávala sama sebou. Pečlivě promýšlela svoji filmovou kariéru, uvažovala, kde bude vhodné její jméno na plakátech a jak získat popularitu. Někteří, znechucení jejím růstem navzdory faktu, že zřejmé předpoklady stát se filmovou veličinou neměla, se ji pokoušeli zastavit nebo alespoň zabrzdit. Ale neuspěli. Rozjela svoji hvězdnost, koupila dům na Manhattanu a rozvedla se s Ludlowem, který však byl i nadále vítaným víkendovým hostem u Hepburnových a Katharininým přítelem. Na konci života, když jeho druhá žena zemřela, starala se o něj.

Ve třicátých letech jí jméno vybudovaly role trochu nejistých, ale snobských dam v režii George Cukora. Měla dostat roli Scarlett v Jihu proti Severu, ale vytrvale ji odmítala, aby předešla svému smutku z předpokládaného nahrazení vhodnější Vivien Leigh. Tušila, že by nebyla ta pravá. Na začátku třicátých let byl součástí jejího života, potažmo tedy života celé hereččiny rodiny, Leland Hayward. Její agent byl ztělesněním světa Beverly Hills, o jehož bezvýhradném dobití Katharine snila. Jejích vztah nazvala „bezproblémovým přátelstvím,“ s pečlivou ironií popisovala míjení se dvou lidí, kteří milovali své kariéry, smích, sex a tím jejich zájmy končily. Tak moc se jí líbila myšlenka zůstat sama sebou a víckrát se neprovdat, že ji nemohl rozhodit ani přítelův telegram o jeho náhlé svatbě s jinou klientkou. V druhé polovině 30. let natáčela s Carym Grantem Cukorův propadák Sylvia Scarlett a setkala se s Howardem Hughesem. Vytrvalý a výstřední miliardář, režisér, producent a „letec“ Hughes měl mnoho společného s excentrickou Hepburn. Zdálo se jim logické být spolu, byli tak stejní, ve své touze po slávě. Ani si neuvědomovali, že takoví lidé by možná měli být osamělí. V jejich vzrušujícím příběhu se přesto míjeli, navíc zásadní prvek Katharininy osobnosti - Hepburnovi - jej rozhodně nepřijali tak jako Ludlowa. Po třech společných letech zvítězila ctižádost a z milenců se stali přátelé. V „zásadních“ detailech se Hughes a Katharine nikdy neshodli. Ona hrála golf pro legraci, on zlepšoval svoji techniku.

Z dnešního pohledu hit Leopardí žena (1938) byl ve své době jen průměrně přijatou komedií s Carym Grantem a „tou Katharine Hepburn.“ Lidé se s nekonvenční tváří vysoké, štíhlé a rázné ženy pořád ještě nesmířili. S Grantem natočila ještě Holiday (1938) a Příběh z Filadelfie (1940) a diváci si zvykali stále více. Možná doslova propadali iluzi krásy, kterou uměla dodat rolím, jež si to žádaly. Čtyřicátá léta ale přinesla hlavně její setkání s hercem s irskými kořeny, Spencerem Tracym, s nímž vytvořila devět společných filmů. Celá desetiletí se traduje, že Tracy na počátku pronesl „Jak bych mohl točit film se ženou, která má špínu za nehty, nevyhraněnou sexualitu a na sobě pořád kalhoty?“ V následujících sedmadvaceti společných letech nemluvili o tom, co cítí, nemluvili o manželství. Spencer Tracy už ženu a děti měl. Katharine poprvé poznala někoho, jehož zájmy kladla před své. Nechávala Tracyho s přáteli pořádat irské noci v jejím domě s promítacím sálem a sama odcházela. Malovala, psala, přestala točit, pouze dělala společnost muži, o němž nezávislá individualistka vášnivě teoretizovala „mít rád se opírá o rozum, je to snadnější, milovat, to je slepé místo, mezera v našich vědomostech.“ Jejich prvním společným filmem byla romantická komedie Nejprve stvořil ženu (1942), pak to byly neústupné ženy ve filmech Keeper of the Flame (1942), Without Love (1945), Moře trávy (1947) a Vládní prohlášení (1948). Velký úspěch mělo jejich duo právníků v Adamově žebru (1949) i Katharinina šampiónka v golfu a tenisu z romantické komedie ze sportovního prostředí Pat a Mike (1952). Na docela dlouhou dobu je završila postava Bunny (Žena, která všechno ví, 1957). O deset let později spolu naposledy stanuli před kamerou a vytvořili nezapomenutelný manželský pár v Hádej, kdo přijde na večeři. Byl to film, vzniklý v posledních týdnech Tracyho života.

„Práce je to nejsnazší, sama práce ještě nikoho nezničila, spíš její nedostatek.“

Zatímco ve čtyřicátých letech Katharine představovala sebevědomé, středostavovské manželky (nejčastěji v režii Cukora a po boku Tracyho), přesunula se v padesátých a šedesátých letech do rolí stárnoucích zahořklých žen, které v sobě dokáží najít nečekaný milostný cit. Tak vznikla Africká královna a kapitán lodi (Humphrey Bogart) byl nadobro ztracen, když se setkal s energickou slečnou v jejím podání. V jednoduchém a emocionálním příběhu Summertime poznávala téměř padesátiletá žena krásy Benátek a prožívala milostný vztah. Obchodník s deštěm byl romantickým westernovým dramatem o tom, že krásu lze vidět i tam, kde bychom ji nejméně čekali. Na začátku šedesátých let natáčela v jižní Francii Lva v zimě, ale ze ztvárnění snové role francouzské královny Eleanory si nejlépe pamatovala na dobré jídlo při natáčení. Zato dvě následující spolupráce s živými legendami si užila. S Johnem Waynem to byl Šerif Cogburn (1975) a s Henry Fondou rodinné drama Na Zlatém jezeře (1981). Při vzniku posledního zmiňovaném snímku se střetávaly a míjely silné, lehce podivínské osobnosti, Katharine Hepburn, Henry Fonda a jeho dcera Jane, která sama požádala Hepburn, aby zahrála její matku.

Jedním z jejích posledních filmů bylo Cukorovo The Corn Is Green. Během natáčení tohoto televizního filmu si začínala uvědomovat rozdíly v příležitostech na začátku třicátých let a o padesát let později. Nikdy se nezastavovala, chtěla vyhrát nad příležitostmi života a tak zůstávala stále aktivní. Nelhala si, považovala se za osobu sobeckou a od smrti Spencera Tracyho v roce 1967 žila jen ve společnosti své hospodyně, která si nikdy nebrala dovolenou.

„Jedině, když se žena rozhodne nemít děti, může žít jako muž. To jsem udělala.“

Dlouhé roky chodila ráno plavat, i když už byl první sníh na trávníku. Uměla vychutnávat procházky, sama i ve společnosti lidí. Vstávala brzy ráno a dopoledne pracovala, proto jí nikdy úplně nemohl vyhovovat život divadelní herečky. Milovala déšť, slunce, horko, zimu, hory, moře a chovala vztahy k domům, v nichž žila. Byla zvyklá vítězit. V dětství, kdy si přála být chlapcem, byla nejlepší ve skocích do vody, později byla nejlepší ve filmu. Chtěla vynikat dokonce i při zahradničení s přáteli. Skutečná ocenění jejích triumfů představuje i rekordní množství nasbíraných Oscarů. Osmkrát byla nominována a čtyři zlaté sošky získala.

V osmdesátých letech napsala svoji autobiografii „Me,“ vydanou v roce 1991. Naposledy stála před kamerou v roce 1994, když natočila rodinné, televizní drama One Christmas a  Love Affair vedle naprosto jiné generace starších hvězd, Warena Beattyho a Annette Bening. Zemřela v červnu 2003, ve svém domě v Connecticutu, kam celý život věrně patřila. Hollywood si podmanila, ale nemohla zapadnout do jeho každodenního života. Byla příliš nezávislá, než aby se přizpůsobila nějakému očekávanému formátu života krásky z továrny na sny. Rok po její smrti proběhla aukce rozmanité pozůstalosti, kde se po mnoha letech na světle znovu zablýskly platinové, diamantové a safírové šperky od Howarda Hughese nebo pečlivě uložené, netradiční šaty ze svatby s Ludlowem Ogdenem Smithem. Možná, že se za odměřenou tváří ostrých rysů skrývaly i sentimenty. Osud brala do vlastních rukou a kdyby nevytvořila řadu skvělých rolí, byla by přesto obdivuhodnou osobností. Žila především prací a sama pro sebe, ale nebála se zkusit postavit na první místo druhého člověka. Možná, že obstála ve všech způsobech života, právě proto, že v nich zůstávala sama sebou.

Byla si dobře vědoma své hvězdy a stárnula jako spokojená živá legenda. V rozhovorech se ráda vyjadřovala o smrti, kdy již nebude muset dávat interview. Měla ráda život, se vším, co přinášel, ale po téměř sto letech už nechtěla nic víc. Poslední slova její autobiografie zní „Ano, měla jsem štěstí.“

ČSFD.cz