Subjektiv

Kevin Smith zjevně ujíždí na vyšinutých postavách, o kterých dokázal své diváky přesvědčit, že jsou tak nějak opravdovější než existence z filmů jiných, protože je zajímají pitomosti nejen popkulturní, napadají je "sprosťárny", které kolikrát i realizují, otevřeně se baví o sexu a dokonce mají chyby, např. jsou paranoidními, sobeckými, egoistickými idioty, žárlivými psími ocásky či k nalezení vlastní sexuality se prošukávajícími ženštinami. Subjektiv na takových postavách tolik neujíždí, ač uznává, že je s nimi větší legrace než s upravenými, vzdychajícími krasavci. +++++ Fascinuje ho, že lidé tu užívají slova "realistické" či "ze života". Snad si též nejeden vztah zhatili tím, že doufali srovnat se s bouřlivou sexuální minulostí své partnerky a odcizením kamaráda tak, že jim navrhnou společný sex, penis i konečník. Subjektiv nepojal podezření, že by Smith snad o nějakou realističnost, vyjma postavy Amy (snad?), usiloval. Prostě se jen baví vršením, přeháněním a nemístnou aplikací úvah všelijakých všude queer a útlak žen vidících intoušů, aby oživil tuctový vztah zničený nepravděpodobným finále. Psina? Či psinka?

Yamato zřejmě v srdcích Japonců zaujímá význačné místo. Snad jako poslední symbol jejich nepochybné válečné moci, která s potopením té přerostlé plovoucí baterie vzala zasvé. Ve sci-fi filmech bývá rekonstruována, vybavena paprskomety a kosmickými motory a vyráží vstříc mimozemským nepřátelům. Japonsko opět povstává... +++++ Yamato: loď smrti je ovšem prachobyčejná nostalgická vzpomínka na hrdinné vojáky, jejich kolektivního, nezlomného ducha, soudržnost, odhodlání, hrdost a hlasivky. Zkrátka vojáky i císařské poddané s vlastnostmi, které jim umožnily soužit sebe a znepřátelené národy o poznání déle ve zjevně prohrané válce. Film zoufale se snažící nalézt smysl v oběti tisíců lidí. Snad by v mysli Japonce utrpěla památka padlých, kdyby jejich boj označil za marný, zbytečný, bezdůvodný. Japonské mentalitě v tomto směru patrně nikdy neporozumím. Posedlost nalezením smyslu otravuje dialogy frázovitým, patetizujícím mudrováním, vzájemným, až hysterickým ujišťováním se, že stojí za to zemřit, pro Japonsko a budoucnost. Pravda, hovoří se i o nutnosti žít, ale je zjevné, že film nepředpokládá, že slušně žít by mohli i ti, kteří nejsou připraveni zemřít. +++++ Filmový štáb si sice dal práci se sestavením poměrně velkých kusů interiérů i exteriérů lodi, ale při jejím ničení je již nedokázal užít k ničemu lepčímu, než nabízejícímu se přeřvávání štěkajících protiletadlových kanónů, občasnému upadnutí, průletu letadla a stříkající krvi. Ve vší úctě k mrtvým, tenhle film je tak zbytečný jako jejich oběť a nepomáhá ani snaha nalézt linku k současnosti skrze dceru jednoho přeživšího. Naopak, ta všechno ještě zhoršuje.

Saloon sice nahradil klub gentlemanů, Ind Indiána, Gurkha modrokabátníka a kdovíjaká železniční společnost Union Pacific, ale každý hned pozná, kdo je Vinnetou, Nšoči a Olda Šetrnej, ač mu tentokrát scénář znemožňuje se sbratřit. Epické drama o tom, kterak neporozumění si mezi národy a snaha ovládat vedou ke zničení toho nejlepšího v obou. Patetické, velkolepé, se statečnými a moudrými muži, přestřelkami, koňmi, i těmi ocelovými, vášnivými ženami a padajícími provazovými mosty. Exotika pro exotiku. Kam příště? Do amazonských pralesů? Do pouště Kalahari? Do antarktických pustin? Na ječící šedesátky? Pro kluka snad dobré, pro muže už poněkud vyčpělé. Vždyť ten Ind je jako naše představa o něm. Ta klukovská představa. Proti dnešní představě je plošší, nereálnější, pohádkový. A jelikož to ten kluk v děství neviděl, muže, v kterého snad aspoň trochu dospěl, se nemůže zmocnit ani nostalgie.

Vyspala jsem se se svým zeťem. Masturbuji patnáctkrát denně, hlavně v práci. Líbí si mi přítel mé nejlepší kamarádky, já jemu taky. Chci zbičovat, ale manželovi se to nelíbí... Modelové situace pro sexuální poradnu různých deníků a magazínů. Čtenáři (případně fiktivní čtenáři, jak mě informoval jeden publicista) se svěřují se svými problémy, někdy se diskutuje, někdy se dostává odborné pomoci. Jonna z Láska je Láska je v podobné situaci - potřebuje souložit každou chvíli, v manželství to nestačí. Tak svého manžela podvádí, ač ho děsně miluje. Nemůže si pomoci. +++++ S těmi modelovými situacemi jsem nezačal náhodou, Jonnin problém je totiž učebnicový a s přehledností učebnice se nám podává. Je tu jediný rozdíl - v učebnicovém příkladu by Jonně nebyla strčena sexuoložka-terapeutka jako cesta z krize hned na začátku a tato osoba by zřejmě méně dala na východní nauky. Jinak tu ale máme naučené schema: 1/ No, trochu jsem si ultíla, 2/ No, tak jsem si ulítla víckrát, 3/ Můžu kdykoliv přestat, 4/ Narušuje to můj vztah, 5/ Narušuje to moji roli matky, 6/ Narušuje to výkon mého povolání, 7/ Profláklo se to, 8/ Léčba. +++++ Sdělení: "Svrbí-li vás v mezinoží tak, že přečasto nevěrníte, ač vlastně partnera milujete, volejte specialistu." Raději bych si to přečetl v té učebnici.

Každý vojenský konflikt je jiný, liší se v průběhu, příčinách, prostředí, zúčastněných stranách, "legendách", dohrách atd. Ale každý ozbrojený konflikt je zároveň stejný v tom, že jde o ozbrojený konflikt - bojuje se a umírá. Filmař, který si je vědom prvního, si zřejmě velmi dobře rozmyslí, jakou válku by měl zobrazit, co do filmu dát, jak ho odlišit, co zdůraznit, co potlačit. Tvůrce příliš "opilý" podobnostmi nám nakonec nejspíš ukáže, jaká je válka blbec. Svár si pak vybírá, protože si ho lidé pamatují, je to slavné vítězství jeho národa, všichni jej znají nebo naopak zavání exotikou či má dojem, že sekání mečem bude víc estetika. I ten druhý přístup, třebaže mám pocit, že mu něco schází, může pořád zrodit velmi dobrý film. +++++ Pominu-li Ramba III, je 9. rota po Afgánském zlomu druhým mnou viděným filmem o sovětské válce v zemi pod Hindukúšem. Afgánský zlom počítám k filmům první skupiny, která specifika války ctí, 9. rotu spíše ke druhé skupině, jež je ctí méně. Afgánský zlom je místy (koncepčně) únavný, jak válka v posledním roce, v 9.rotě si to postavy občas řeknou. V Afgánském zlomu se dušmani chovají... nu, snad jako dušmani... v 9.rotě o tom postavy mají přednášku. V Afgánském zlomu máte pocit, že polykáte prach vyprahlých hor, v 9. rotě je... vidíte. Při Afgánském zlomu vám dochází dech s pohasínajícím impériem (a to režisér Bortko nevěděl, že se blíží konec SSSR), v 9.rotě potřebujeme voice-overový epilog přeživšího vojáka, aby nám ta souvislost došla. Pozdě, emoce se s rozumem již spojit nestihnou. +++++ Vsadím se, že Bondarčuk mladší Afgánský zlom viděl. Chtěl do 9.roty dostat některé podobné scény (snad k této válce nějak patří?), ale musel je zpracovat jinak, aby ho nechytili při opisování. Mám takové nedokazatelné podezření, že i Bortko do svého filmu chtěl podobné scény dostat. A napadala ho Bondarčukova řešení, protože jsou na ráně. Zamítl je a hledal lepší, nečekanější, výmluvnější, nenápadnější, ale více odměňující pozorného diváka. Bondarčuk bral první nápady, protože je Bortko nepoužil. +++++ V obou filmech je likvidován kišlak (vesnice) - je likvidován v pozadí, v dálce. Bondarčuk tuto destrukci spojuje se záběrem na vojáka, jenž umírá v náruči plačícího přítele. Bortko se záběrem na vojáka, jenž pojídá s poměrně tupým výrazem utahaného člověka, který je rád, že teď zrovna se jej žádný boj a kišlak netýká, konzervu ze svého přídělu. Najde se i pár dalších podobností, buď si vede lépe Zlom nebo je to víceméně nastejno. +++++ 9. rota je bojovně intenzivnější, v "střílecích" scénách snad i věrnější, poměrně moderní, ale u mě zůstává na druhém místě, i přes několik překvapivých, intenzivních a dobře natočených scén, především to Marigoldem zmíněné "uctívání Sněhurky." Půjčuje si scény drsného výcviku z Full Metal Jacket, ale posouvá jejich význam - drsný výcvik zlepšuje naději na přežití, resp. splnění úkolu. +++++ Nu, trochu jsem si zasrovnával, ale nikoli nesmyslně. Teď bude zřejmější, proč dávám 9. rotě ***, když jsem Afgánskému zlomu přiřkl silné ****.

Druhý Derayův vidím a už na mě zase útočí chlapík, který v žádném případě nepřemýšlí o tom, zda by měl někoho ztlouci či zabít - prostě to dělá. Belmondo v Dobrodruhovi byl trochu více tlučhuba, více tloukl hubou svou a více tloukl huby cizí. Delon zde se chová chladněji, odtažitěji a vražedněji - však se na to také patřičně oblékl. +++++ Borsalino snad ještě více než Dobrodruh trpí dějem nedějem - akce střídá akci, přestřelka přestřelku, ovšem fabule je bídná: "Zabil jsi mi kámoše, je po tobě." "Zabil jsi mi bráchu, je po tvejch kámoších." "Zabil jsi mi další kámoše, zabiju všechny tvoje kámoše a tebe." Sama o sobě ještě nemusí taková prostinká zápletka zadělat na špatný film, ale šance se snižují tím,, že strana na tahu je aktivní a slaví úspěchy a druhá s tím není schopna nic dělat. Pak se role otočí. Přímočarost skoro zavání záměrem - jedna banda vždy vpadne na území druhé a tam všechny vystřílí. Nikdo zbytečně nekecá, nežadoní a nemachruje. +++++ Z režisérova umu mě zaujala jen tendence prostříhávat akční scény na místa, kde se dosud nic neděje. Náhle tam však vtrhávají komanda či prchající s násilím v patách. To rozhraní, teď se nic neděje- teď jde o vše či tady se nic neděje-tady jde o vše... jistý dojem i zájem o film to vyvolává. +++++ Chladným mě naopak nechala snaha vpašovat do filmu politiku. Vsadím se, že ono napojení hlavního záporáka Volponeho na nacistický Berlín, je ve filmu jenom proto, abychom si nemuseli uvědomit, že nejenom Volpone (Cucciolla), ale i Siffredi (Delon) je bezskrupolózní vrah, nebezpečný zločinec a kdovíco ještě. Případně takový sice je, ale náš, domací, lepší. Na mně to moc nefungovalo. Slabé ***.

Je to trapné, že ČSFD i distributor prezentuje Událost ve čtverci 36-80 jako akční film. Zdejší komentářová tvrzení, že je to houby akčňák a proto s tím do stoupy, trapnost jenom stupňují. Jde prostě o vcelku obyčejný vojenský film s velmi mírným nakročením směrem k thrilleru, jenž si pohrává s možností, že třetí světovou válku vyvolá porucha moderní techniky, přičemž ji vydatně napomáhá nedůvěra obou stran, jistěže hlavně té imperialistické (vzpomeňte na skutečnou událost, popsanou na wikipedii jako Norwegian rocket incident). Americké dobové filmy jsou však v této "nevyváženosti" obvykle ještě podstatně horší. +++++ Autentičnost a důvěryhodnost jsou pro tvůrce zjevně mnohem hodnotnější než emotivní dopad na diváka, nepravděpodobně zní pouze možnost, že počítač by sám mohl odpálit rakety s jadernými hlavicemi, aniž by mu v tom bylo možno zabránit. Filmové vyprávění je nesmírně strohé, děj přímočarý a jednoduchý (nikoliv pitomý), žel poněkud uměle prodloužený zobrazením domácího zázemí některých hrdinů. Chvílemi jakoby formou až přecházel k hranému dokumentu a čím blíže mu zrovna je, tím se na to lépe kouká. Jen s tím napětím kdyby Tumanišvili pracoval o něco lépe...

Průsmyk smrti se mi jeví jako politicky dosti problematické dílko a mám k tomu hned několik důvodů: 1/ Čečenský nepřítel je absolutně odosobněný, jde pouze z hor či lesů se vynořivšího se tvora s kvěrem, minometem či erpégéčkem, jenž buď zabije nebo bude zabit. 2/ Čečenské bojůvky (ne že bych byl jejich velký fanda, zvláště po Beslanu) se ve filmu jeví jako složené téměř a pouze z dovozových mudžahedínů, zatímco jediný zjevně přiznaný Čečenec bojuje na ruské straně. Pokud se nám tu nesděluje: "Čečenci ve skutečnosti chtějí zůstat v našem milém, medvědím státě," tak jsem vítejaký papež. 3/ Boje jsou drsné, velitelé vědomě posílají vojáky na smrt, válka nicméně má pro mladého muže smysl. Přeživší jsou iniciováni, řeší se jejich existenciální krize, bojem si vytvářejí pevné pouto ke svým spolubojovníkům a dostávají vyznamenání, z nichž mají upřímnou radost. Teprve válka dělá z chlapců muže a z nasraných fotrů hrdé otce. Ordál, boží soud války posvěcuje budoucí život hrdinů, dávám jim sílu jej správně nasměrovat. Postavy tedy v mladickém případě směřují od nesmyslného mládežnického flákání k dospělosti a dospěláci se překlápí z rozhádaných individualistů v důvěřující si, pro sebe vzájemně se obětující morální vzory. Abychom si mohli příslušné změny v psyché uvědomit, servírují nám v příležitostně zařazených, zkratkovitých flashbacích, autoři životní marasmus soldátů, z něhož nutno vybřednout. +++++ Jako přehlídka moderní vojenské techniky a jejích možností si ovšem Průsmyk smrti vede velice dobře, vrtulníky jsou vrtulníky, tanky tanky, transportéry transportéry a dělostřecká palba jakoby vážně byla dělostřeleckou palbou. Slabé ***.

Chamberlainovi sice role tajemného, mstivého hraběte velmi sedne, ani další herci nepředvádějí odsouzeníhodné výkony, leč tento Monte Christo je tak kratičký, že jisté eliptické kompromisy nevyhnutelně poněkud przní filmové vyprávění. Kde delší hrabata trpělivě shromažďují důkazy, spřádají intriky, užívají rozličných převleků, tam Chamberlain přichází k hotovému. Film neřeší, kde našel Haydée, prostě ji má, jak se dozvěděl o jistém pohřbeném dítěti, prostě to věděl, jak se etabloval v Paříži, prostě tam je s nějakým postavením. Že děj zcela pomíjí rejdaře lze ještě docela dobře akceptovat, že však uvádí do děje Valentine de Villefort a Noirtiera de Villefort lze vysvětlit obtížně - dramaturgu, dramaturgu. Monte christí msta nakonec sdílí podobnosti s mraženou pizzou z mikrovlnky - rychle a snadno hotová, jenže chuť nic moc.

Bejvalo na Rusi často zle a ještě hůře v časech takzvané Smuty, která dle moudrých knih a webů byla obdobím bezvládí či mnohovládí, jak se komu zrovna jeví, odehrávající se na počátku 17. století. Jak se dá tušit, dopracuje se film 1612 svým opileckým krokem ke konci této dějinné epizody a Rusko se dočká cara velikého, mocného, s ještě mocnějšími potomky. Pro Rusko je prostě důležité, aby bylo zjevné, který pán či paní mu zrovna vládne a aby to všem bylo jasné, že mu vládne. Třeba Michail Fjodorovič, Petr Veliký, Kateřina Veliká nebo Putin Veliký. Ale kdo ví, třebas je mé politické čtení šestnáctsetdvanáctky příliš přísné. +++++ Konečně, politika špiček té temné doby vstupuje do děje jen zřidkakdy a vzhledem k velmi tupému pojetí příslušných scén (primitivní dialogy, extrémní zkratkovitost) dobře tomu tak. Namísto toho nám film vnucuje nezajímavého skoroholobrádka, jenž je k ochraně ruské země motivován především pubertální vzpomínkou na nahou carevnu a schizofrenií (diagnostikoval Subjektiv), jež mu posílá do mozku vize jednorožce, ochránce carského domu a mrtvého žoldáka, šermu jeho učitele. +++++ Lyricko kýčovité jednorožčí vize nefunkčně kontrastují s naturálností středověkého bitvení, které, zdá se, má být jednou z nejdůležitějších diváckých atrakcí. Film zřejmě doufá, že mu zohavená lidská těla dodají na věrohodnosti, emotivnosti i chytrosti. Nic proti radosti z možnosti ukázat poletující dělové koule, kterak páchají paseku v řadách vojáků i na hradbách, ale je mým soukromým pocitem, že by neměly rozstřílet na cimpr campr děj s osobností hlavního hrdiny. Ale co "Muž z lidu - Nikdo" "saved the day" a teď už bude pod spravedlivým vládcem, jehož vynesl k moci, zase dobře.