Marigold

Kromobyčejně poetický a laskavý portrét jednoho osudového léta, jedné rodiny, jednoho dospívání a jednoho tragického období evropských dějin. Paskaljevič nevytváří žádnou metaforu zrcadlení osudu velkého světa ve světě malém, naopak, osudy rodiny okresního soudce Cvetkoviče stojí úmyslně stranou a studentské bouře z Paříže, Bělehradu, i politický neklid Pražského jara do ní doléhají pouze prostřednictvím televize, politicky aktivní dcerky a vousatého studenta-buřiče Cileho. Sled milostných vzplanutí syna Petara je plný amarcordovské laskavosti, nadhledu a skvěle vymodelovaných postav, kterým védoví typický jugoslávský "dědek" Miji Aleksiče a kategorický generál rodiny Veselin Cvetkovič ve výtečném podání Danilo Stojkoviče. Petarovo hledání pravé lásky symbolicky vrcholí 20. srpna 1968 nocí s českou dívkou Růženkou. Ve chvíli, kdy mladý muž konečně nalezne velkou lásku, zasahuje velký svět do malého a zamíchá osudy bezvýznamných figurek na šachovnici evropských dějin. Přesto je Klamné léto chválou svým způsobem harmonické a v zásadě poklidné maloměšťácké rodinky, která žije svým tempem a před hlukem dějinných událostí se schová třeba tak, že otec odnese televizi. Goran Paskaljevič prodchnul svůj film poklidným rytmem, který více než divoké jízdy balkánské dechovky připomíná romanci pro křídlovku s pokojným humorem. Budu se opakovat – jugosloslávská kinematografie konvenuje mé duši a Klamné léta ´68 není výjimkou. Svým způsobem jugoslávské Pelíšky.

Vidět to poprvé v letech pubertálních, kdy jsem podobné skazky hltal otesánkovským stylem, asi by to bylo jasných pět hvězdiček. Bohužel jsem se k Zemeckisově legendární sci-fi dohrabal až minulý týden, což na nadšení poněkud ubírá. Příběh je velice zábavný, některé gagy i situace velice fajn, ale trochu mě opruzuje ten "teenage spirit" a nezaměnitelná estetika let 80., kterou věru nemusím. Opravdu dobří jsou oba titulní představitelé, zábavná je i hra s vlivem minulých činů na věci budoucí. Prostě hodně povedený hybrid s fajn nápadem a kvalitním scénářem. Ale stárnoucí... marná sláva.

Geniální eskamotérství na hranici trapna. Jedno z nejlepších ztvárnění lidské debility a ubohosti. Óda na fotbalové i jiné vidláctví. Naprosto adekvátní výkon Čtvrtníčka, který svou přesvědčivostí předčí i samotného Horníka. Trochu slabší Lábus, ale nevadí, Ivánek je stejně tahoun. Zeptejte se Starky. Je z něj Mokrej.

Nepřijde mi to vůbec hloupé a nefunkční. Detaily do sebe zapadají, dílčí scény jsou natočené velmi dobře, atmosféra deštivého města a nazelenalý filtr kamery výborně evokují depresivní genius loci. Zaujala mě přesvědčivá Jennifer Conelly i maličká Ariel Gade. Brazilec Salles se pustil do shyalamanovsky laděného prolínáku thrilleru, horroru a sociálního dramatu, bohužel by se mi Temné vody zamlouvaly mnohem více jako psychologický film než jako tento podivuhodný potvor. Importovaná duchařská historka s mrtvou dívkou ze sousedství je průhledná až hrůza a úplně zbytečně ředí potenciál filmu do čehosi průměrného a stokrát viděného. Snaha přetavit pouťový nádech bubáckých lekaček do hlubšího poselství o mateřské lásce je neohrabaná a závěr filmu doznívá ve falešných tónech. Obrovská škoda, atmosférou se mi Temné vody náramně zamlouvají a v konkurenci podobně laděných snímků stojí rozhodně výše nad průměrem.

Michael se rozhodně ve svém debutu zastřeloval, brousil svůj jedinečný sarkastický styl. Existuje-li cosi jako hraný dokument, pak Moore tvoří jakousi dokumentární hru. Zárodky jeho neodolatelné demagogie lze vidět ve volbě typů zpovídaných... zejména buržuj smetánka tvoří neskutečný vzorek lidské debility a pokrytectví, na níž se tvůrce doslova pase a kterou podněcuje. Hraní si se sympatiemi diváka mu jde báječně, ale Roger a já obsahuje pouze několik míst, kde jde veškerý ven cynismus plynule, bez křeče a zasáhne naplno. Pojmenování paradoxu se Moorovi daří nejlépe v závěru. Přesto po celou dobu z neutěšeného portrétu Michaelova "hometown", rozdrceného železnou logikou kapitalismu, mrazí a nic na tom nemění ani občasná rozevlátost a usilovné dobývání lehkosti z proudu vyprávění. Právě tady se zřejmě projevuje Moorova nezkušenost, která však neústí v nějakou rozpačitost, ale spíše v upřímnost... Upřímnost, kterou třeba u 9/11 postrádám... Roger a já je dosti neotesaný dokument, jenže právě díky tomu, že tvůrce hájí své město a své lidi vyznívá tahle přidrzlá žaloba kapitálu velmi horoucně a naléhavě. Není proto zapotřebí vlezlých patetických gest, které mě osobně na pozdějším Moorovi dost vadí. Když přijde o práci jeden, je to tragédie. Když přijde o práci 30000, je to statistika. Ideologie se mění, paradoxy zůstávají?

Nezvládnuté, nemá to smysl ani jako psychologicko-duchařské bláznění, ani jako akční thriller. Snad ještě ta "mystičtější" polovice zásluhou Jodie Fosterové ke koukání je, ale při velkém twistu se zbláznil scénárista a společně s příběhem jde do kopru celý film. To, že v závěru troubí tuš sborově všechna blbost Hollywoodu už ani nebolí, protože Letovému plánu daly beztak mé sympatie v polovině valé, a tak nezbylo než se bavit křečí všech zúčastněných. Na tom nic nezmění ani fakt, že Robert Schwenke zvládá udržet režii přinejmenším na lehce nadprůměrné úrovni.

Ono je to sice samoúčelné až hrůza, ale přinejmenším díky výkonu Billyho Boba Thorntona to prostě na mou maličkost naprosto fungovalo. Ať už scéna příjezdu opilého Santy na eskalátoru a posléze i brutální masakr vánočního soba, ať už ty lyričtější polohy v závěru... prostě jsem se skvěle bavil a hlavní postavě zobal z ruky. V případě režijníé taktovky Larryho Zwigoffa už bych zas tak žroutský nebyl. Připadalo mi, že spousta gagů vyznívá do ztracena, pokusy o silné charakterní miniatury (zcela ve stylu bratří Coenů, kteří to produkovali) končí se třemi tečkami a ne s vykřičníkem a film je vmáčknutý pouze do postavy Santy a kluka s tváří blba. Jenže oni ten náklad dárečků prostě uvezou. Navzdory tomu, že pokusy o slovní humor jsou občas až příliš přeostřené vulgaritou, navzdory tomu, že originálních gagů zase není tolik. Ale atmosféra i nápad tu prostě jsou a já se análně-alkoholickou "poetikou" filmu o napravení jednoho ztraceného osudu pobavil. Možná škoda, že to nevzali do rukou Ethan a Joel jinak než finančně.

Kam na Johna Woo s nějakou scénáristickou kvalitou? Je pravda, že při poslechu dialogů vážně hrozí, že povahy subtilnější a náchylnější k estetické kráse jazyka dostanou psotník, ale co si budeme namlouvat, ono stejně jde jen o to propojit další a další fenomenální akční scény "jeden / dva proti třiceti a více". Odmyslím-li si dialogy, tak všechno ostatní šlape na 100% a i charaktery se poměrně dost povedly. Killer má typickou atmosféru hrdinského krveprolití, takovou tu sladkobolnou, melancholickou, přislazenou "casio-soundtrackem", který jakoby se chtěl inspirovat naléhavostí Ennia Morriconeho. Samozřejmě to dopadne, jak to dopadnout musí, čili neslavně z hlediska rejpala a naprosto adekvátně z hlediska spokojeného diváka. Ujetá muzika sedne k turbo tempu vyprávění i naivnímu ventilování emocí. Killer dokonale šlape, vše je v dobrém poměru, ta naivita a sladkobolnost. Choreografie přestřelek během 111 minut ukáží všechno, z čeho dodnes žije akční hollywoodská provenience, pomře několik desítek bastardů, hrdinové z obou stran zákona se pobaví o přátelství a nakonec bok po boku předvedou, zač je toho krveprolití i z vlastních žil. Máte rádi Hong-Kong? Potom musíte mít rádi Killera.

Řečeno koncentrovaně: Paul Greengrass a jediná logická reakce na donedávna tabuizované téma – zachovat si odstup, nesoudit, nehodnotit a předkládat pokud možno ověřená fakta. Je-li filmař silný v kramflecích a disponuje-li skvěle zvládnutými zbraněmi jako je ruční kamera a civilně hrající ansámbl bez hvězd, pak výsledek nemůže být jiný než naprosto sugestivní, mrazivý, strhující. Přesně takový je i United 93. Nijak diváka nešetří redukcemi, vtahuje ho všemi technickými prostředky do středu dění, prezentuje události s mrazivou autenticitou a vypravěčským odstupem. Jenže samo podání je doslova požírající a zaujetí dějem, neodbytný pocit nevykonstruovanosti, absence klasických dějových schémat, to všechno vytváří podhoubí pro silný až otřesný divácký zážitek. Na jeho konci není moralizování, neotřesitelné ujištění, že dobro lze vymezit od zla, že hranice je pevná a její překročení bude potrestáno. Na konci je zjištění, že oběti i vrazi jsou stále a jen lidmi. Nejmrazivějším momentem celého filmu tak pro mě byla modlitba těsně před neodvratnou katastrofou. Na palubě Greengrassova letu 93 se v té chvíli zhmotnila veškerá bizarnost a absurdita současného světa. Hodnota takového snímku milionkrát přesahuje prefabrikovaná poselství o skutečných hrdinech, protože divákovi nabízí intenzivní prožitek bez našeptávání. Je jen na vás, jak jej vyhodnotíte.

Netroufám s soudit, ale možná právě odsud rostou kořeny poetiky Emira Kusturicy či Danise Tanoviče. "Kdo to tam zpívá" má všechny atributy sebereflektující balkanské metafory – dokonalou typizaci postav bez zbytečné redukce jejich individuality, neuvěřitelně lehkonohé střídání tragických a komických poloh (a samozřejmě jejich prolínání), hudebními vsuvkami báječně zrytmizovaný filmový narativ a úzký kontakt vypravěče na diváka. Podobenství Jugoslávie před 2. světovou válkou vmáčknuté do minimalistického prostoru autobusu a malé stopáže roadmovie směr Bělehrad. Výtečná volba hereckých typů i jejich výkony. Specifický soundtrack, který dodává filmu nezaměnitelnou tvář. Balkánský sarkasmus s přechody do černého cynismu a s ním sousedící tragiky. A zároveň všudypřítomný soucit s osudem svého národa. Všechno to, co dělá balkánskou kinematografii neodolatelnou pro mou maličkost.