ScreamJay

Zombie ujíždí na osmdesátkovým pop rocku, jezdí bavorákem a trpí permanentní samomluvou?! Víc jak devadesát minut, devadesát minut přemýšlím, kdy je ta emo-zombie varianta střihorukýho Edwarda v podání Nicholase Houlta ještě nemrtvá a kdy už je to dement?! Ale vážně, jakákoliv očekávání dopředu zabíjejí dílčí otevřenost a po shlédnutí prvního traileru Warm Bodies jsem tady tu hodnotu asi vážně najít chtěl. Fajn námět, spousta prostoru vytvořit něco překvapivě nadčasovýho, jenže to by Jonathan Levine musel ubrat patost a přitlačit na ironii, cynismus. Je děsně fajn šermovat zombíkovi před ksichtem blůrej diskem Fulciho klasiky Zombi 2, ale jinak se nemůžu zbavit dojmu, že to kolem, to kolem je jen tuctová fráze. Je mi jedno, když zombie vypadá, jako by si poplet gel na vlasy s lubrikantem, že se sjíždí mozkomíšním mokem, ale vítězství pravdy a lásky nad rozpadem tkání, tohle šlo podat mnohem líp. Jasně, cílovka obdobných filmů je schopna odpustit cokoliv, pokud to bude dost cool a pěkný, ale i za jistou povrchnost lze ukrýt hlubší rozměr, víc detailů. Hořkosladký Stmívání mrtvých, pár milých odkazů, drobky z fidorky a sprcha s Midnight City u mě stačí na slabších [final rate: 60%]

Teprva když uvěříte v démony, budete připraveni začít s nimi bojovat... Mama je výkřik v tichu a ticho ve výkřiku, pohádka s del Torovsky výtvarnou démonologií, psychologická i fyzická. Andres Muschietti hraje od počátku riskantní partii, novošpanelská hororová vlna už má natolik charakteristický rukopis, že se pomalu začíná, stejně jako asijské duchařiny, opakovat ve výrazu. Máma má vždycky pravdu a je tak trochu lapená v temnotě, pomalu odkrývá svůj příběh, aby se minutu po minutě zdála být nepřemožitelným zlem. A za oponou toho všeho, nutně empatický příběh o síle pouta mezi dítětem a matkou, mezi sestrami. Jo, konfrontovat dítě s temnotou je sázka na jistotu, která vyjde tehdy, pokud je dítě autentické, pokud příliš nehraje, nepřehrává. Megan Charpentier, ale především nepochopitelně uvěřitelná Isabelle Nélisse , jsou samy sobě příběhem. Vizuálně působivý obal, nápaditá hra s dlouhým, ikonově poskládaným záběrem, kdy si váš zrak najde přesně to, co chtějí, aby našel, skvěle padnoucí hudba Fernanda Velázqueze. Ne, Mama není dokonalá, atmosféra je v závěru možná až příliš artová, přesto je lidská, svrchovaně somatická. A to je u moderního hororu, teda aspoň pro mě, sakra dobře! Mateřsky nekonzumních [final rate: 75%]

Defektní lesní puch zas nemá svůj den aneb postmoderní lekce v sebepožkozování... Nesnáším, když mi krev z nebe chčije do ksichtu a já zrovna nemám deštník (!!!) Tohle prostě nejde srovnávat, z celé té série soudobých remakeů, tady speciálně nelze myslet na originál. Proč? Před víc jak třiceti lety, Sam Raimi si s démonem hrál, bral ho s nadsázkou, ironií a on pak dokázal být skutečně děsivý, nadčasový. Fede Alvarez oproti tomu bere démona smrtelně vážně a ta mrcha se mu pak vysmívá. I když se topí ve všech těch sračkách, odřezcích a nečekaně obrazným gore, přesto zůstává pouze zlem konzumním, povrchním, s okamžitým datem spotřeby. Přitom vizuálně Evil Dead šlape, skvělá kamera, výrazem skoro cítím zatuchlý analog a ta atmosféra dobrou polovinu filmu příjemně graduje. Jenže druhá půlka, samotný závěr, jakoby se v tom vizuálu začal utápět, jakoby to všechno šlo okatě na efekt, jakoby lesní duch neměl ducha (!!!) To samý muzika, Roque Baños nejprve exceluje, má to náboj, sílu a přesto vše zařízne vykrádačkou Goldsmithova legendárního Ave Satani. Kdyby byl Evil Dead vol. 2013 samostatným filmem, bez odkazů, šel bych z prožitku mnohem dál, protože v kontextu moderních hororů, tohle mělo chvílema víc než jen formu. Jenže tady je až příliš cítit ta snaha převést atmosferickou klasiku do soudobý šablony, samospásná brutalita, obřezaný potenciál. Klidně si skřehotej v suterénu šmejde, revize zahradního nářadí na uruguayský způsob u mě funguje na [final rate: 65%]

Poprava svépomocí aneb oko za oko a zub za zuby (!!!) I Spit on Your Grave je jednou z těch moderních předělávek, ze který je už od první minuty cítit, že vás bude chtít ojebat. Chci říct, stačí pár záběrů, úvod děje a vy už tušíte, že s vámi zajdou až do krajností, že to bude sakra bolet a že se u toho budou tvářit jakoby nic. Jenomže stejně jako u The Last House on the Left na to nemají koule. Nebo možná jen o trošku větší. Průšvih většiny moderních exploitation je, že se příliš nechávají unést obraznou brutalitou a zapomínají, jak tenká je hranice autenticity, na které balancují. Jo, alespoň v první půlce se Steven R. Monroe docela držel, šovinistický burani, jeden tuplovaný kokot a kočka v upnutým svršku, která skutečně jela do chaty jen pracovat. Pěkná kamera, obraz, slušná hudba. Jenže samotný očekávaný finále, vlastně jsem jen skřípal zubama a sledoval, kdy tomu ratingu dojde dech. Nakonec z toho byla taková zálesácká homemade skládačka zakončená veršem: "Kdo má moc a chtěl by více, toho čeká brokovnice!" Technicky to nebylo špatný, ale co do uvěřitelnosti šlo I Spit on Your Grave posunout dál, mnohem dál. [final rate: 65%]

Burritos, fajitas a děsně svraštělá kůže mezi Dieselovo obočím (!!!) Já se klidně vsadim, že svýho času pařil Justin Lin legendární Need for Speed II a určitě jezdil s Lotusem. Ten měl sice nahovno výkon, ale vypadal dobře a s McLarenem stejně jezdili jen srabi. Ať je to jak chce, tak čtvrtí Fast & Furious letmo resuscitují celou sérii, kterou už sám Lin a jeho kolega John Singleton úspěšně domrdali. Chci říct, Cohenova původní The Fast and the Furious byla naivně nadupaná záležitost, která se už za pár let stačila stát (světe div se) žánrovou klasikou a ty dva rozvary po tom, tam už se vlastně jen těžilo z názvu. Možná i proto se čtverka vrací časově před trojku, ze který mam ještě teď zauzlovanej dvanácterník. Rychlí a zběsilí mají pitomý příběh, oblíbený postavičky, hip-hop v kufru ale taky slušný drive, takže minimálně jako předzvěst věcí budoucích fungují obstojně, svižně. Něco jako předkrm k chilli con carne - po kterým buď taky zrychlíte nebo z toho bude docela pikantní zážitek. Vaya con dios [final rate: 55%]

Nuda v Albertě aneb nesnáším, když mi zlo chrchlá z autorádia (!!!) Ale ono by to celý nevypadalo vysloveně lacině, kdyby The Haunting in Connecticut 2: Ghosts of Georgia už od první minuty (opět) tak netlačilo na pilu, kupa vidin a ty studpidní "průblesky". Nějak nechápu, proč se Tom Elkins snaží sesypat toliko pilin na jednu hromadu, jakoby se snažil vyložit hned všechny karty na stůl, atmosféra ať z toho vznikne nějak sama a divák, ten se v tom snad zkusí zorientovat. Nijaký postavy bez historie, charakteru, nezajímavě zahraný, místy až nepříjemně otravná Abigail Spencer. Nevím, jestli ji víc proháněla schíza z duchů nebo menstruace?! A pak ten ksindl, co vypadá jako Kane z Poltergeista. Když by se tahle Hrůza neodkazovala na původní Haunting in Connecticut, se kterým nemá (až na ten vynucenej název) vůbec nic společnýho, byl by to průměrně nudný horor, slušně nasnímaný, s předvidatelným koncem. Takhle se ale vystavuje zcela zbytečnýmu srovnání neporovnatelnýho a jednoznačně prohrává. S tímhle se jdětě vycpat ;-) Pro mě jen velmi slabých [final rate: 35%]

Vizuálně funkční gymnastika aneb drcení kloubů hrací skříňkou (!!!) Tak hele, co bychom ještě chtěli, když už démona prohnali xeroxem na XY způsobů. U The Possession se sešlo scénáristů jak ordodoxních židů při obřízce a všichni, včetne Ole Bornedala dávali dobrej pozor na to, co v posedlostních filmech už několik desetiletí funguje. Těla se musí kroutit, hajzlík v bedně musí skřehotat a navíc je ten polskej démon vegan a nesnáší magnetickou rezonanci. Popravdě, sám sem nečekal víc originality než řemeslný tradice a ono to kupodivu funguje 3/4 filmu. Velmi slušně zahrané charaktery, až moc (roz)vážný Jeffrey Dean Morgan, překvapivě autentická Natasha Calis a vkusně klasická hudební kulisa od Antona Sanka. Paradoxně jediný, co takhle příjemně rozehranou partii sráží je až to, co ji mělo pouze stvrdit - závěr. Tohle sakra není exorcismus, ale šábes se zakalenýma očima (!!!) Dobrých sedmdesát minut sem si říkal, že vzniknout The Possession v dobách Exorcisty, včetně jeho tehdejší konkurencí, mohla být dnes nadčasová. Jenže teď už to chce víc, než jen uctivý tradice. [final rate: 70%]

Terminátor, artróza, mokasíny a dioptrický brejle aneb jak jsem čekal větší bordel na hranicích Mexika (!!!) Né že bych si musel mazat klouby opodeldokem, ale jako pamětník zlatý éry videopůjčoven jsem si skutečně ještě jednou chtěl říct: "Hej, už si viděl ten novej film se Schwarzeneggerem?!" Arnold, to je něco jako Clint Eastwood, kůže už na něm plandá jak pysky utahanýmu blodhoundovi, jeden univerzální výraz, ale přesto je to pořád TEN Arnold, osmdesátková nostalgie ověšená municí. The Last Stand ale zas tak nostalgicky nevnímám, spíš jako scénáristicky odfláklou jízdu, která ve stěžejních momentech šlape sotva na půl plynu. Jak se dneska některý akčárny ženou do antigravitační absurdity, tady je to naopak všechno neskutečně pomalé, vláčné, bez energie. Takže sem v závěru nevěděl, jestli Arnolda víc sere nijaký Eduardo Noriega nebo blížící se důchodová reforma. Moderní western? Ani zdání! Od režiséra s takovou pověstí, jako má Ji-un Kim, bych čekal mnohem víc, než jen řemeslnou legrácku bez pořádně intenzivní akce. Díky bohu za ten kulomet wehrmachtu a slepě naivní radost z toho, že HE IS BACK, AGAIN. [final rate: 65%]

A to se teď jako bude víc hulit, aby nám cenobiti nenakopali prdel?! Ono je to asi takhle, The Cabin in the Woods není ničím a zároveň je vším, co od prvních minut filmu očekáváte. Souběh všech příběhových linek je tak neurvalý, až to celý působí jako sprej proti rýmě - rychlý nástup účinku, ale za pár desítek minut toho máte zas plnou hlavu. Postavy a postavičky, charaktery, o ty tu vlastně vůbec nejde, Kristen Connolly má fakt pěkný oči, plus mínus nějaký prsa a zombies, to už dneska nikoho nerozhodí. Přesto zašel Drew Goddard za všechny předepsaný hranice vetšiny hororových subžánrů a v bláznivým dějovým slepenci, který funguje na principu Rubikovy kostky, dal divákovi do ruky otevřenou možnost složit si z předhozený šablony individuální celek. A když vám z toho nakonec nelupne v bedně, možná zjistíte, že Hellraiser pouští lesního ducha až za krajní meze. V době, kdy už je skorem nemožné přijít s naprosto neokoukaným příběhem, se míra originality měží odvahou překročiit vlastní stín (a nebrat se při tom smrtelně vážně). To se The Cabin in the Woods daří na slušných [final rate: 75%]

Druhý nebo prvý, je třeba vymalovat kvartýr krví. Ať je to jak chce, Profondo rosso je neuvěřiteně rozvleklé giallo, kterému se nepokoušejte přijít na kloub, protože jakmile to uděláte, stane se z děje ještě stupidnější fraška, než jakou doopravdy je. Psychiologie postav prakticky neexistuje, vše je p(r)odáváno s naprostou samozřejmostí (někde znepokojivou, jinde komickou) a to i v případě, kdy si už po několikátý opakujete "No co ten se do toho sakra plete?". Jenže proti tomu stojí skvělá kamera, vedení záběru tak, jak by to dneska už téměř nikdo neudělal, nadhledy, pohledy, průhledy, dotažené kompozice, důraz na detail. A hlavně muzika od Goblin, hysterická sedmdesátková psychedelie, kapela, bez které by kouzlo nezaměnitelnosti těchhle filmů nebylo úplné. Dario Argento pracuje s obrazy, ke kterým postrádáte vodítko a samotná pointa (kterou téměř není možné odpozorovat předčasně) není samospasná. Přesto je tu něco, co chybí spoustě dnešních, scénáristicky mnohem propracovanějších produkcí - těkavá atmosféra. O 40 minut míň a dýchalo by se líp (!!!) [final rate: 75%]