MilesTeg

Ve čtvrtek jsme si vyměňovali s E.Kocourkem emaily a já se mu zmínil, že se my Brňáci chystáme v pátek na Slepičí úlet do Ster Century a že nejspíš scifi server nemine hromadná recenze jako v případě Titanu A.E.. Zeptal se mne, jak souvisí Slepičí úlet se scifi nebo s fantasy a já jsem mu odpověděl, že podle ukázek usuzuji na FANTASTICKÝ humor, takže není o čem diskutovat. A měl jsem pravdu, ten humor takový je – kdo kdy viděl Wallace a Gromita, nemohl čekat nic jiného. /--------/ Ale není to jen humor, co je fantastické, samotný nápad není ve světě SF neznámý. Mluvící zvířata jsou sice původu bajkového, ale Animal Farm George Orwella podobnou touhu po Utopii předkládá také, ovšem z odvrácené strany. A třeba takový MravenecZ je podobný úlet, jen navíc s častými vnitřními monology hlavního hrdiny. Oproti tomu tato farma neoplývá vládychtivými prasaty ani mravenci, ale čistě slepicemi s výjimkou starého kohouta, bývalého příslušníka RAF. Za ostnatým drátem vysokého plotu kolem vězeňského tábora nucených snášení hlídají dva černí psi a frickové tedy pardon, pan a paní Tweedyovi. Jednoznačně zde vládne matriarchát, takže skuhrání pana Tweedyho ohledně organizovaných pokusů o útěk má za následek jen jeho seřvání manželkou: „Jsou to jen slepice, ta nejblbější stvoření na světě, když nepočítám Vás, pane Tweedy!“ Tyhle slepice ale nejsou spokojeny se svým osudem, hlavně pak Ginger, hlavní organizátorka všech útěků a stálý návštěvník bedny na uhlí; čili samovazby. Snad každou noc zkouší všechny možné způsoby, ale pokud mají utéct i ostatní, pořád to nestačí. Až jednou v noci doletí do jejich vězení kohout Rocky (v originále výborný Mel Gibson) a spásný nápad je tu – on naučí slepice létat a všechny uniknou krutému osudu. Času je málo, ve stodole Tweedyovi sestavují vražedný stroj, z něhož slepice vyjede úhledně zabalená v papírové krabici a létání pořád nejde a nejde /-------/ A ještě jednu SF inspiraci jsem objevil – je z mé oblíbené Duny. Jakmile zhlédnete závěrečný útěk, pochopíte, co jsem měl na mysli.

Kdysi jsem dostal emailem takovou zvláštní hříčku, kde spolu soutěží dívky vyřazovacím způsobem jako v tenisu a vy jste rozhodčí. Bylo tam 64 dívek a když jsem si dělal přehled po deseti kolech, s přehledem zvítězila Elizabeth Shue i přesto, že soutěžila jen s černobílou fotografií. Proto prvním impulsem k návštěvě filmového představení Muž bez stínu (Hollow Man) nebyl režisér Paul Verhoeven ani můj zájem o scifi, ale ona. Kaji se, sypu popel na hlavu a slibuji, že už to víckrát neudělám. /---------/ Ať už byly moje pohnutky jakékoliv, stálo by to za to i bez ní. Stručně – je to nářez jako v Útoku z hlubin (Deep Blue Sea). Rychlá kamera, krátké svižné dialogy a přehršel akce. Přitom to není bezmyšlenkovitá přehlídka ohně a krve, protože hlavní antihrdina (Kevin Bacon – dobře, že hraje šíleného vědce, nikdy mi nebyl sympatický) prochází postupnou proměnou od zapáleného génia po zapálené monstrum. Jeho kolegové se to chvíli snaží omlouvat účinky preparátu neviditelnosti, ale když jim zablokuje hesla pro opuštění podzemních laboratoří, mění názor. Není to ale tak jednoduché – monstrem se člověk nestane přes noc, musí to v něm být skryté. A příležitost dělá zloděje. Pár potlačených tužeb a najednou nabytá beztrestnost přináší obrovský pocit moci. Mladý génius však manipuloval lidmi už předtím, teď má navíc jen možnost zabíjet. Jednu věc však nemůže udělat ani neviditelný – získat zpět ztracenou lásku. Jenže to by nebyl Verhoeven, abychom si erotiky neužili. Takže uvidíte pár samorozepínacích blůzek, odhalených ňader a masáží ve spánku. A uslyšíte fakt ujetej vtip: „Letí takhle Superman nad městem a je strašně nadrženej.“ – zbytek uslyšíte ve filmu. /--------/ Vyzdvihnout musím práci trikařů, bez kterých se dnes neobejde žádný film, obzvlášť tato hororová scifi. Skvělé záběry detailní anatomie člověka a gorily od krevních vlásečnic až po kostru a srst či kůži by měli promítat medikům jako učební pomůcku. Je sice pravda, že preparát neviditelnosti by potřeboval hezkých pár dní, než by se vstřebal do kostí, ale ve filmu tu rychlost vysvětlili jako spuštění buněčné reakce pomocí katalyzátoru – fakt úplná řetězová reakce :-) Škoda jenom, že se pracovníci laboratoře v ohrožení života většinou chovají jako idioti nebo vyplašené slepice (takové Ginger nesahají ani po pařáty) a strašně ulehčují neviditelnému práci. Závěrečná scéna s kabinou výtahu je zase příliš fantastická, než aby se jí dalo věřit. /--------/ A jedno varování milovníkům psů, kteří se půjdou podívat – ne každý člověk, který bere psa do náruče, ho chce pochovat. Nebo vlastně ano.

Tak dlouho jsem na tuhle šanci čekal, celých tisíc let, a když by stačila jedna mizerná soulož s dvacítkou, které se o mně beztak každou noc zdává, abych převzal žezlo po tom starým páprdovi, co šest dní makal a zbytek času si jenom válí šunky a za to ho všichni uctívaj, přijde si nějakej přestárlej kulturista s rakouským přízvukem a udělá mi z toho ráj na zemi. Jedním slovem hnus. Takovejch příprav a nervů, na všechno jsem myslel, sektu jsem kvůli tomu založil, holku mi vybrali už v porodnici, aby ji dobře vychovali, a ono ne, ono stačí jedno blbý jabko s klubkem červů, který on vidí taky a všechno je v prdeli. Kdyby to byl aspoň náboženskej fanatik, ti sice všechno vědí, ale nic nedodělaj do konce, protože Bůh, tfuj, jim věčně pomáhá, takže když dojde na věc, jsou neschopní. Ale tenhle parchant ne, von nevěří ani v něj, ani ve mě a proto mu nic nesvazuje ruce a nemá sakra žádnou úctu před andělem. Je mu jedno, že mě kulky nezabijou, když to nejde olovem, vezme na to výbušný střely nebo co, což mě pekelně zdržuje od práce. Tak dlouho jsem spolíhal na to, že ti mí poskoci ho zvládnou sami, až se schoval do kostela a musel jsem si to zase vodřít osobně. Vlezu do něj, ženskou mám na lopatkách, takovou pěknou kůstku a von si místo sexu vzpomene na svou starou a toho spratka, který stejně umřeli kvůli tomu nahoře a probuděj se v něm ty zapomenutý sebevražedný choutky. Taková práce s tím byla a všechno na hovno. Ale čekat dalších tisíc let? Ani náhodou. Počítám tak padesát šedesát špatnejch let, nějaká ta neúroda, oteplení, přelidněnost, hladomor, epidemie, ozónová díra a jsem zpátky v plný parádě. A nebo počkám, jak to půjde na prodej a vrátím se ve dvojce už příští rok. Koneckonců, nejsem žádný béčko. Nebo jo?

Kilrathi vypověděli válku Zemi. Tedy ne že by lidé klidně seděli doma na zadku a napadli je zlí emzáci - jako ve Dni nezávislosti - lidé prostě obsazovali jednu hvězdnou soustavu za druhou a vymysleli bohužel i jakýsi navigační přístroj zvaný NAVCOM, pomocí kterého mohli skákat podprostorem hooodně daleko. A tak se stalo, co se stát muselo - narazili na civilizaci, která si nenechala líbit to věčné lidské čmuchání a vnucování se a rozhodla se dát pozemšťanům přes čumák. Při jedné obzvlášť nudné směně si odskočila obsluha radaru na záchod a vojenská základna na asteroidu poblíž kilrathského území byla rozstřílena na kousíčky. Ovšem ne úplně celá - Kilrathi, taková milá kočkovitá stvoření se svítícími zelenými kukadly (tvůrce Kilrathi musel přejet hodně koček v noci) a mluvou Klingonů, se konečně zmocnili NAVCOMu a v tu ránu byla ohrožená přímo Země, protože v tom krámu nějaký pitomec (asi scénárista) nechal ty správné souřadnice. Velitel základny poslal před smrtí o tom všem zprávu vrchnímu veliteli a ten chudák zjistil, že se mu jeho loďstvo toulá bůhvíkde a nestihne se vrátit bránit Zemi dřív, než dorazí nepřítel. Takže tvůrci někde objevili aspoň jeden křižník se stíhači, dva úplné nováčky piloty, z nichž jeden má Dar po předcích a starého Tcheky Karya, ošuntělého velitele nákladní lodi (nepřipomíná vám to trochu Hvězdné války?), všechno to zamíchali, přisypali osvědčené staré koření z Top Gunu a hodili to na krk ubohým Kilrathanům, vlastnícím všehovšudy obrovskou, po zuby ozbrojenou flotilu. A pak bum bum pfííůů prásk a zdržovací hra na schovávanou se prostřílela ke zdárnému konci. Bohužel už vidím ty protestní pochody ochránců zvířat, protože kromě jedné sympatické černošky, kapitána křižníku a ducha poručíka Chena už pochcípaly jenom ty kočičky. /-----------/ Ale proč ne Wing Commander? Já jsem tu počítačovou hru nikdy nehrál a mohl jsem se bavit vesmírnou střílečkou kategorie B bez očekávání nadpozemského zážitku. A taky proto můj osobní dojem nebyl až tak špatný. Příjemná oddychovka - pokud vás nerozčiluje zvuk(!) letících stíhaček ve vesmírném vakuu. /---------/ POZN: Safra, ta Saffron, ta je, hmm...

Když jsem se při závěrečných titulcích zeptal kolektivu, se kterým jsem film viděl, jestli jim to nepřišlo jako parodie, zareagoval PeS+: „Může být nějaké scifi po GalaxyQuestu něco jiného než parodie?“ Nesouhlasím s tím, že už by se nedal natočit vážný vědeckofantastický film, ale kvůli úspěšnosti se bez vtipných míst žádný film neobejde. A tady najdete spoustu výborných obecně srozumitelných hlášek jako „Zdržte je, opravím to za okamžik!“ „A jak dlouhý okamžik potřebuješ?“ „Tak pár hodin.“ Jsou bohužel nadabované česky, jako celý film, a ačkoliv nejsem v angličtině dost dobrý, troufám si odhadnout, že očekávané obhroublosti v napjatých situacích prostě v originále nejsou. Mohli je ovšem udělat u nás, jenže tohle měl být rodinný film a většina diváků se měla rekrutovat z dětí. Možná byly na jiných představeních, na tom našem v 18 hodin v pátek nebylo jediné. Objevilo se i pár titulků – časové a místní údaje, v originále zelené – ale ty působily jako nepovedený vtip, například „Planet Bob“ = „planeta Bob“. Proč film považuji za parodii? Protože si vypůjčil množství stěžejních nápadů z jiných scifi filmů a jednoduše je překreslil či „přetrikoval“ – třeba z jednoho klasického StarTreku nebo ze Dne nezávislosti. /---------/ Tento film je také zvláštním pokusem spojit počítačově kosmické triky a klasický kreslený film. Většina postav je nakreslena americkým standardem – jako Lví král, Anastázie nebo Legenda o Mulan – s občas protivně disneyovskými figurkami, takže působí přes veškerou snahu stále dvourozměrným dojmem, ale pohybuje se v počítačovém přiblížení vesmíru, které se hodně podobá realitě a většinou ji vylepšuje. Dalo by se to přirovnat ke skvělému spojení hraného a kresleného filmu – Kdo se bojí králíka Rogera, kdyby Ano, je zde kdyby. /--------/ Kdyby celý Titan A.E. nebyl prošpikován nejen převzatými scifi nápady, ale i snad všemi americkými filmovými klišé. Hlavní hrdina je vychován emzáky různého stupně roztomilosti a nevraživosti a jinými lidmi pohrdá, i když ho okolní rasy za jeho původ šikanují, ale vše se náhle změní, když pozná JI. Hlavní záporák je nakreslen jako typický drsňák se skrytou zlobou a je namluven hlasem, který ho ihned prozrazuje. Otec hlavního hrdiny je jak vystřižen z portrétu „Francouzské letecké eso první světové války“ (ale na Snoopyho nemá), i když se děj odehrává kolem třetího milénia. ONA ho nemůže ani cítit, ale za pět minut ohrožení, které je od sebe oddělí, by ho láskou sežrala. Je to rodinný film, takže sex nebude, ale kdybych měl brát vážně závěr, tak pošlu JEHO i JI do mateřské školky, aby se něco přiučili. Ono je toho ještě víc, ale to by snad stačilo. /-----------/ Jestli potřebujete zabít čas, zajděte se na to podívat, ale nic než rozptýlení od toho nečekejte. Není to film, o kterém budete přemýšlet ještě druhý den – na to je příliš komický. A není to ani film, po kterém se budete smát ještě druhý den – na to je příliš vážně míněný.

Žena středního věku brnká na piáno a moc jí to nejde, o patro výš se její pubertální dcera Marie baví se spolužákem o tom, jak jednou pocestuje až na Aljašku. Plácáním pouze oddaluje nevyhnutelnou chvíli, kdy se poprvé políbí s chlapcem. A polibek je to věru elektrizující – chlapec začne vibrovat, jeho obličej protnou vrásky jako stopy po nárazu na králičí pletivo a z vibrací se stanou fibrilace. Marie ječí o pomoc, ale nechce, aby se jí kdokoliv dotkl a utěšil ji /----------/ Aljaška, noc a zima plná větru a sněhu. Marie, která si nyní říká Rogue (výborná Anna Paquinová), vstupuje do zakouřené putyky, kde v centru spočívá oplocená aréna. V ní zarostlý muž kouří doutník a dva pomocníci vynášejí jeho polomrtvého poraženého protivníka. Ale promotér nemá ještě dost vyděláno a tak hecuje dav, aby to tak nenechal. Do ringu vstupuje holohlavý pořízek, dvakrát svalnatější než muž s doutníkem. Promotér ho varuje, aby nekopal na rozkrok, ale on neposlechne a dostane nářez. Rogue se na muže s doutníkem dívá a vy tušíte, že se stane jejím osudem. Ten muž je také mutant, jako Rogue, a říká si Wolverine (sympatický Hugh Jackman). /-------------/ Nastává blízká budoucnost a mutanti jsou již obvyklou věcí. Jejich schopnosti se probouzejí v pubertě a většinou je čeká vyhnání z domova. Každým teenagerem cloumají hormony a každý má chuť utíkat, ale ne každý dokáže číst myšlenky, tvořit oheň nebo být rychlejší než Jackie Chan. Senátor Kelly, obhájce lidských práv – nikdy mi slovo „lidský“ neznělo tak hnusně, jako právě tady – proti mutantům, iniciuje zákon o povinné registraci mutantů. V Senátu mu oponuje doktorka Jean Greyová (přitažlivá Famke Janssenová), ale senátorovu demagogii ostatní senátoři poslouchají – jsou přece taky lidé. Máme tady opět starou známou věc – většina rozhoduje o osudu menšiny a jedná s pozice strachu a nedorozumění. Na tento boj se shora dívají dva vůdcové mutantů – profesor Charles Xavier (Patrick Stewart) a zatrpklý Magneto (další shakespearovský herec Ian McKellan), který jako židovské dítě prošel peklem jiného boje většiny proti menšině. Profesor X chce zbourat hradbu nepochopení mezi lidmi a mutanty, Magneto už lidem nevěří a já se mu ani nedivím. Ghetto, koncentrák a potom naděje v poválečné Americe, kterou zhatil další zaslepený senátor s honbou na levičáky. Magneto nemá důvod věřit lidem, věří jen mutantům. A proto vymyslí plán, jak vládnoucí vrstvy „zaangažovat“ natolik, aby nemohli couvnout. Bohužel neví nebo nechce vědět, že jeho stroj má malou vadu a proto se musí utkat jedna skupina mutantů s druhou v zápase o osud jejich i celého lidstva. Profesor X, Jane Greyová, Wolverine, Storm a Cyclops proti Magnetovi, Sabretoothovi, Mystique a Toadovi a mezi nimi zmatená a vyděšená oběť Rogue. /----------/ Chci také vyzdvihnout některá herecká obsazení. Moje oblíbená Famke Janssenová, známá jako protivnice Jamese Bonda ve Zlatém oku, se mi zalíbila jako zakřiknutá a sexy učitelka v hororu Fakulta. K Patricku Stewartovi netřeba nic dodávat – kdo by neznal jeho geniální ztvárnění padoucha Seiana v seriálu Já, Claudius? A žabák Raye Parka se hodně podobá Darth Maulovi, jen tu laserovou tyč zaměnil za hbitý jazyk. Halle Berryovou bych málem nepoznal, ale jako blýskavé blondýnce jí to sluší stejně dobře, jako sekretářce ve Flinstounech. /------------/ Zajímavé je rozložení schopností v obou skupinách. U Bratrstva ovládá fyzikální jevy jen Magneto, u ostatních tří se v podstatě jedná o schopnosti těla, které z nich dělají zrůdy povětšinou slizkého charakteru. Naopak X-meni všichni vládnou čistými schopnostmi, takže navenek pořád vypadají jako lidé. Tomu pak odpovídají jejich osudy. Kde jinde by nalezly zrůdy ochranu, než u myšlenkově zrůdného Magneta, který se schovává někde v nepřístupných horách? Wolverine, který sám vypadá méně lidsky než ostatní u X-menů, se ocitl párkrát na hranici zla a zřejmě jen jeho amnézie mu pomohla zůstat sice samotářem, ale dobrým. Takže za to, na které straně mutanti bojují, nemůžou oni sami, ale lidé, kteří je tam či onam dohnali. Proto byli scénáristé milosrdní a nenechali žádného mutanta jednoznačně zemřít. A nebo že by to bylo proto, aby se v pokračování mohli mlátit znovu pro větší slávu a peníze? Nejspíš ano.

Jen tak dál, scientologové, bude vás ubývat, nikdo soudný po tomhle paskvilu k vám prostě nemůže vstoupit. Ale jako parodie je to naprosto skvělý :-)

Clint Eastwood, Tommy Lee Jones, James Gardner a Donald Sutherland. Staří zkušení harcovníci stříbrného plátna, bývalé hvězdy akčních filmů a westernů, si zahráli vlastně sami sebe v novém filmu jednoho z nich, Clinta Eastwooda, s názvem Vesmírní kovbojové (Space Cowboys). Všichni čtyři se už nejspíš musí potýkat se stejnými problémy jako jejich postavy, zasloužilí piloti týmu Daedalus, kteří v kosmu nikdy nebyli, když nepočítáme sebevražedné lety v experimentálních letadlech X-2 za překonáváním výškových rekordů. Stáří se hlásí u každého jinak – jednomu zemřela žena, druhý se stal knězem, třetímu slábne zrak a čtvrtý nenávidí šimpanzy stále víc. Proto dlouho neváhají, když se jim naskytne jediná šance dostat se nahoru. Ruský komunikační satelit Ikon za pár týdnů spadne na zem a z nejasných důvodů je jeho řídící systém kopií jiného, vymyšleného a sestrojeného jedním z týmu Daedalus. Původně měl letět jimi vycvičený tým, ale křepcí důchodci to dají všem pořádně sežrat – buďte si jistí, že tahle cesta se bez nich konat nebude. Jenže vesmír má pro ně nejedno překvapení a nejde ani o meteory ani emzáky, jen opět o politiku a něčí ohrožený zadek v teplém křesle. /---------/ Film patří ke snímkům s vesmírnou tématikou jako Armageddon nebo Apollo 13, stojí někde mezi nimi. Technika je veskrze současná, zápletka je vymyšlená, ale mohlo by se to docela dobře stát. Co by ovšem nešlo, je samotné vyslání týmu důchodců na záchrannou misi. Jejich příprava je sledem komických situací, testy by ale nikdy neprošli. Chování mladého astronauta, slepě se řídícího rozkazy, je prosté sebemenšího náznaku pudu sebezáchovy. Když si kreslený kojot sedne na raketové sáně, dává to větší smysl, než konec jednoho z hrdinů. Odhazování „zátěže“ před přistáním na Zemi se rovná dobře promyšlené vraždě. Když se ale na všechna tato pochybení díváte jako na parodii nebo komedii, bavíte se téměř celý film. Takže 70 % pro komedii, 40 % pro drama. Pořád je to lepší než Mise na Mars a mnohem lepší než Battlefield Earth.

Když je člověk býložravý dinosaurus, nemá na růžích ustláno. Pořád aby se staral, kde se napást, jestli je dost vody, jsou-li vejce dobře posazená, neblíží se odněkud masožravec a v ten moment prásk a nenažraný Carnatosaurus mi jde po krku. V rozšlápnutém hnízdě zůstane jen jedno vejce, kterého se zmocní pár obludek, zaplave si v řece, zalítá si ve spárech pterodaktyla a dopadne na malý ostrov, plný rozbujelé džungle a malých roztomilých stromových opiček. Opičky jsou jak známo velmi zvědavé a otřásající se vejce je objekt hodný prozkoumání. A narodí se opičí Spasitel, autobus a rádobypredátor, vlastním jménem Aladar. Má svou adoptivní opičí rodinku a jejich čas na ostrově je idylický a plný her a vtipných dialogů. Jenže všechno má svůj konec – velkolepý nebeský ohňostroj se změní v meteorické bombardování a záchrana je jen v moři a na blízké pevnině. Aladar narazí na migrující stádo býložravých dinosaurů různých druhů a velikostí, stihne se zamilovat a zachránit všechny před jistou smrtí. Všechno dobře dopadne aspoň zatím. /-----------/ Další animovaný produkt studií Walta Disneye má své úspěšné starší bratříčky, vzpomeňme například excelentní Život brouka. Film Dinosaurus se veze na vlně, vyvolané Jurským parkem a v současnosti vysílanými pseudodokumenty o životě v druhohorách, vyrobené stylem National Geographic. Od Života brouka se liší svým realističtějším pojetím přírody, ale i zde zvířata mluví a všechna si rozumějí, dokonce půlmetrové polopice s takovým Brachiosaurem. I tento film je okořeněný slovním humorem a je ho zde třeba, většinu filmu jde hrdinům o život a vážnost situace se snaží – ve stylu soudobých akčních hrdinů typu Bruce Willise nebo Mela Gibsona – odlehčit vtípky. Posléze však humor mizí a kvůli gradaci jsou všichni vážní a nakonec dojemní, aby divák citlivka mohl odejít z filmu se slzou štěstí v oku. Film je víceméně dětsky naivní, zlí jsou masožraví dvounozí Carnatosauři a hodní jsou býložravci a opičky a není nic mezi tím (snad jen na vůdce stáda a jeho poskoka Bruta), navíc je to umocněno faktem, že Carnatosauři nemluví, jen řvou. Už aby někdo natočil „Veselé příhody Velociraptora Pepy“ nebo „T-Rex a jeho parta“, aby ukázal kladné stránky a inteligenci masožravců. Animace je výborná, nikde žádné zádrhely, Aladar a jeho druhové mají samozřejmě vylepšenou mimiku, podobně jako Drago v Dračím srdci. Celkově můžu doporučit, obzvlášť pro rodiny s dětmi, film nikoho neurazí a nejspíš ani nenadchne. Je tak na 60%.

Pro krásné rty Drew Barrymore, úsměv Cameron Diaz a pohled Lucy Liu jsem ochoten dívat se na daleko horší filmy. A tenhle tak špatný nebyl – přece tři dívky jsou lepší než jedna. Na plátně.