Okara

Traffic jsem sledoval pod vlivem Sicaria s natěšeností na Torovo charizma. Ten ale zahodil masku mlčenlivýho zabijáka, v Sodeberghově mozaice příběhů hraje naopak roli Emily Blunt a tak trochu vyděšeně s naivitou zabředává do drogový břečky. Zatímco Sicario sází na jednoduchou linku s drtivou brutalitou, Traffic situaci na hranicích skládá z několika rovin. Samy o sobě jsou chytlavý i tíživý, ale mosty mezi nimi subjektivně nejsou dostatečně nosný natolik, aby film diváka smetl jako Villeneuveho nástupce. Pokud tvůrci nechtěli šokovat syrovostí, chybí mi tam nějaký znepokojivější vyznění, než zprofanovaný "drogy jsou všude, nejde s tím nic dělat". Na druhou stranu se na to i díky hereckýmu osazenstvu hezky kouká a bez stínu Sicariouše bych přemejšlel i nad pětihvězdím. 80 %

Film jsem bral jako nové album interpreta. Spolupráce za mě dvou nejlepších filmových skladatelů současnosti v epickém blockbusteru, no zkuste si to nechat ujít. Obrazovou sekvenci jsem bral spíše jako příjemný bonus, i když příjemným bych ho po zhlédnutí rozhodně nenazval. O filmu jste tu už jak koukám v 800 komentářích většinu napsali, tak stručně k soundtracku. Jak už mnoho filmových fandů ví, toto je Zimmerovo rozloučení s hudbou pro velkofilmy a dál se zaměří na komornější počiny. Na jeho křeslo skladatelského titána tak doufám usedne jeho žák Junkie XL. Kdykoli spolu skládali dříve (Nolanův Batman, Man of Steel), vždy to stálo za to a dokázali to i zde. Skloubení Zimmerova teskného piána včetně variace původního Supermana (This Is My World - Ideal Of Hope) a Junkieho dravosti úderných bubnů a elektrických kytar je něco neuvěřitelnýho. V kině je to rychlá jízda a až doma můžete krásně vyposlouchat přispění obou muzikantů. Třeba dynamickýho Mad Maxe (1:32 Must There Be a Superman - 0:52 Brothers in Arms) či melodii sequelu Třístovky (Blood of my Blood). I kvůli soundtracku při hodnocení tedy hodně silně mhouřím oko, ale hudba z toho dělá vážně nářez. Nejlepší soundtrack z filmu: Is She With You. 50 %

Vykradený, neoriginální námět (přesná kopírka epizody Metal Hurlant Chronicles). Podobné The Divide mnohonásobně účinněji buduje podzemní paranoiu a dokonale vykresluje zvrácenost lidské povahy. Závěrečná desetiminutovka otevírající producentům vrátka dál shazuje předchozí dění. Čeho si tedy na filmu cením? Že i přes dvě jediná možná vysvětlení nechává diváka až do konce zmítat v nejistotě. A bod navíc za bombovýho Goodmana a nejrealističtěji zachycenou filmovou bouračku. Více zde. Nejlepší soundtrack z filmu: Hazman Suit. 70 %

Pansexuální antihrdina s hláškami stejně nesmrtelnými jako on sám. Deadpool je svižný, provokativní film s agresivním tempem, které posledním Marvelovkám tolik chybělo. Komunikace s divákem funguje na výbornou a člověk téměř nestíhá vstřebávat gagy z dialogových přestřelek a Deadpoolových monologů. Ryzí kontroverze dostála svým slibům. Více zde. Nejlepší soundtrack z filmu: Maximum Effort. 80 %

Na RocknRollu se můžete dívat dvěma pohledy. Nasaďte brýle skeptika a z je z něj přímočará, bezduchá gangsterka. Nenápaditý akčňák, který skáče od jednoho k druhému a ve výsledku je o ničem s nevkreslenými postavami. Stokrát omleté to samé, jen s novými postavami. A nebo ty brýle zahoďte a nechte se vtáhnout do osobitého Ritchieworldu. Dunivý basy rockových vypalovaček nastolují drtivý tempo, ze kterýho se nesleví ani na vteřinu a každá minuta je napěchovaná lahůdkově-žánrovou porcí akce, černýho humoru a vyšperkovaných dialogů, schovaných pod slangovym kabátem. Spodina velkoměst v Ritchieworldu povstává z hromady odpadků a můžete se vsadit, že to vždy roztočí. Partičky hlupáků, nazuřených ruských archetypů a samozvaných tvrďáků si to rozdají v intrikách i rvačkách, zatímco vysmažený buchnaři a hlavy pomazaný si v zákoutí mnou ruce. Přehršel postav, zápletek i žánrových překryvů z Rocknrolly činí zběsilou filmovou skládačku, kterou můžete se skeptickými brýlemi rozložit na kousíčky a každý z nich nevyvratitelně zkritizovat do odpadové vrstvy. Nebo přistoupíte na Ritchieho hru a užijete si tenhle osobitej film se všim všudy, abyste na konci seděli vysmátý, rozjařený a divácky naprosto vyčerpaní. RocknRolla mouchy má. No a co. Tady se na dokonalost nehraje. P. S. Nejlepší taneční scéna ever, kam se hrabe Pulp Fiction. Nejlepší soundtrack: I´m a man. 80 %

Ryzí zmatenost, která se paroduje přímo v názvu. Kombinace dějových, časových i žánrových rovin se snoubí v šílené spirále, kterou se zpočátku snaží divák pochopit, aby se v závěru vzdal a nechal se pohltit němým údivem. Nečekejte zprofanovaná vysvětlení o snění či duševní poruše. Tady (zřejmě) žádné vysvětlení není. A právě v tom se Reality statečně dere proti proudu konvence, protože poctivé šílenosti se jen vzácně dočkají širšího uznání. Na své si přijdou milovníci komplikované Magnolie, slepí následovníci surrealistických, lynchovských šílenců, i ti, co si z kinematografie vyzobávají alternativní počiny nebo se rádi nechají zmást. Pro ně bude Reality strhujícím zážitkem hraničící s šílenstvím a orgastickým filmovým zážitkem. Ostatní se nedostanou za první čtvrthodinu, případně budou spílat západním směrem pro navrácení ztracených 90 minut. Já se hodnotit neodvažuji. Ale ke konci jsem si vrněl blahem jako divočák s videokazetou v žaludku. ? %

O soundtracku: Tohle je něco nepopsatelného. Když temná basa rozduní sál a vy se s husí kůží bojíte i nadechnout, slova na ten pocit nestačí. Jednoduché skladby drtí diváka s tak masivním důrazem, že podobně vyklepanej jsem z kina už dlouho neodcházel. Mustsee & musthear zážitek. Nejlepší soundtrack z filmu: The Beast. 90 %

O soundtracku: Na konto si ho připsal Dario Marianelli. Chlapík, který je v podvědomí diváků zafixovaný spíše jako Mr. Sentiment, a jeho jméno u Everestu u mne tedy vzbudilo otazník. Ten byl ale rozmetán již úvodní scénou. Dramatická, majestátní hudba, která rozduní celý sál a doslova nabíjí statickou elektřinou (chlupy s erekcí při husině). Soundtrack jde ladně ruku v ruce s monumentálními záběry horského štítu nejvyšší hory světa a s fičením zuřivé bouře se dostává do jakési paradoxní harmonie, která vám ale naopak pocuchá nervy. Kromě rubu tkaném instrumentální epičností, u kterého mi stále nejde na rozum jméno Marianelliho, tu je i líc v podobě tklivých buddhistických písní, které nás provázejí od začátku v Káthmándú až do základního tábora. Soundtrack se pravděpodobně po zveřejnění zařadí mezi ono málo, které efektivně funguje pouze ve spojení s obrazem, ale právě to je v IMAXu must-see zážitek. O filmu zde. 90 %

Emocionální mixér rozsekávající diváka do sklíčené beznaděje. A na tý depce a nenávisti vůči všem vedlejším postavám je nejhrozivější to, že drtivá většina z nás by se zachovala naprosto stejně. Kde mám toho panáka a provaz... Nejlepší soundtrack z filmu: The End. 100 %

O soundtracku: Moore a další nás se svojí hudbou vrací do 80. let post-disco elektronické scény. Syntetizéry a vocodery spolu s monotónními bicími a občasnou basou zní téměř po celou dobu a zdá se to až nemožné, ale padnou k příběhu jako ulitý. Je to paradox, který nelze nesrovnat s podobně laděným snímkem Drive. Tentokrát se ovšem noříme hlouběji do minulosti. Namísto moderně znějícího Nightcall, main theme Drive, tu jsou melodie, které rozjížděly devadesátkové párty, i hlas až podezřele připomínající legendárního Davida Bowieho. Když si tuhle retro elektronickou směsku člověk poslechne zpětně bez obrazu, nechce se mu pomalu věřit, že namísto podvědomého pokyvování hlavou a chuti jít si zapařit jen seděl přikovaný a ani nedutal. Dost kontroverzní undergroundová hudba, která se až příliš hluboko vryje do paměti a podtrhuje atmosféru filmu hned natřikrát. Atmosféru, na kterou se jen tak nezapomíná, protože co Stevens předvedl, by asi obyčejný smrtelník jen těžko dokázal. Takže asi fakt psychouš bude. Na druhou stranu, když je váš herecký výstup doplněn o takový rázný psycho, jako je třeba track The Magician, tak to asi jde hned lépe. Soundtrack drtící tvrzení, že elektro hudba do filmu nepatří. Nejlepší soundtrack z filmu: Bar Fight. 90 %