Nathalie

Vítejte v pekle pro zvané. Servíruje se 30% svatební koktejl, ze kterého se udělá špatně všem. Zatvrzelým svobodným mládencům. Svatebním notorikům. Těm, kteří si myslí, že Anne Hathaway má na víc a Kate Hudson by měla trvalý pobyt v soláriu vyměnit za Actor´s Studio. Kdo doufal, že si letošní katastrofální romantiku vyčerpal u Kamarádovy holky, doufal marně. Ale pořád lepší válčit svatebními dorty než líbat jako Bůh. (P.S. Bijte mě, ale já se na to navzdory přihlouplé premise těšila:)

Mám slabost pro mezigenerační střety, které z vzájemně se iritujících cizinců udělají bratry v triku, aniž by to šustilo papírem a přáním scenáristy. Mám slabost pro herce, co se alespoň jednou vymaní ze škatulky a dají nám zapomenout na jejich osudovou roli. /Stiffler/. Mám slabost pro Paula Rudda už od dob Clueless, ale poslední dobou je doslova k sežrání a umí psát vtipné dialogy a situace, v nichž jsou popkulturní odkazy a erkové hlášky pouhou třešinkou na dortu. Mám slabost pro dětské herce, kteří roztomilost válcují totální spratkoidností a přivádějí všechny kolem k šílenství. A konečně, mám slabost pro koncepty, které přes všechny překážky kolem v zásadě chápou život jako optimistickou dětskou bojovku, i když se momentálně cítíte jako totální lamaloser. S výjimkou lehce doslovného závěrečného songu takřka bezchybné v kategorii feel good movie. 85%

Děti se straší polednicí....diváci Poledňákovou. Tenhle zločin proti příčetnému publiku je kombinací mnoha skutkových podstat v rámci úderných hesel "Nebát se a nAkrást", "Zatloukat, zatloukat, zatloukat" a "Nokia, connecting people. " Vznikla specificky česká spatlanina, do které MP přihodila zahraniční suroviny v podobě hudby z Love Actually (ubohá Norah Jones), motivů a neobratných vykrádaček z Lepší pozdě nežli později, výkvět českých celibřitek a svému husákovským reálným socialismem odkojenému publiku dopřála simultánní orgasmus pokaždé, když některé z postav přišla smska. Trpícímu divákovi budiž útěchou, že jeho martyrium se nestupňuje, ale pouze opakuje, což vede k několikanásobnému zacyklení děje, kdy se tatáž kolize a tatáž krize opakuje, takže si i velmi retardovaný divák přijde na své. Zásadním tématem je tu opět, jak jinak, nevěra, která kvete v každém věku. Jediný pokrok oproti předchozím tematizacím nevěry coby českého národního sportu je tu aspekt technologických vymožeností a pokroku s nimi spojených. Poučením zřejmě je, že nevěra za pomocí internetu a mobilu je sice ohromně "free, cool, in", nicméně důkazní materiál a googlizace potenciální sokyně je směšně jednoduchá, tudíž je lépe a pohodlněji provozovat systém grupáčový. Líbáš jako Bůh je totiž zvláštním bačkorovitým způsobem cynické, zkažené a podivně zkorumpované. Jakýsi ostrůvek pozitivní deviace představuje minimálně herecky Jiří Bartoška, který ze svého mimoprostoru s nadhledem glosuje oceán imbecility kolem. Glosátorskou pozici lázeňského šviháka oslabuje fakt, že žádná postava a žádná linie nedává smysl, a chaos se ve smrtící stopáži komentuje těžko. Velká rána na závěr: jsou filmy, které jsou tak špatné, až z nich hýkáte smíchy. Tenhle k nim nepatří. 1/10. P.S. Na rozdíl od Tetsua chápu normalizaci se všemi příznaky jako období cca 1969-75, podle mě film nese dědictví spíš husákovského socialismu života v tzv. šedé zóně, kdy se údajně nedalo než zanášet u sousedů a chalupařit na vlastním...

Víš, Georgi, tohle docudrama mi to připomínalo to tvé Good Night and Good Luck, v trochu víc user-friendly obalu. Nixona sice vidíme v barvách a tvůj reálný McCarthy nepotřeboval herce, ale udělat z politiky prominentní boxerský ring, kde se na nějaké háky zprava nehledí a podmínky jsou rovné pro oba spoluhráče, to se jen tak nevidí. Tím spíš u Howarda. Když jsem tak fascinovaně tu intelektuální válku a přípravy na ní sledovala /přičemž mi mimoděk došlo, že synchronizované strojení se k závěrečné bitvě v Tróje je proti finále F/N fraška/, uvědomila jsem si, že tohle je je jeden z perfektních politických filmů pro politické laiky. Tohle je přesně ten film, který bych ráda pustila rodičům nebo kamarádům, které nechci nudit hodinovou přednáškou o zákulisí americké politiky, film, který chápe rozdíl mezi státníkem a politikem, mezi pravdou a demagogií, mezi televizní realitou a skutečností, film, který nedělá podobné chyby jako nadějná, ale schematická a neživotná Královna. A pro mě, i když mám někdy pocit, že jsem koukala přes rameno vyšetřovacímu týmu Watergate. Ano, já vím, Frank Langella byl jako Nixonova reinkarnace, snad stokrát jsem v duchu vykřikla: ale to JE Nixon. I kameramanovi a scenáristovi by měl režisér líbat nohy. Georgi, existuje ještě jedno téma z americké politiky, které bych ráda viděla na plátně. Snad se nebudeš zlobit, že po Duelu Frost/Nixon mám chuť nabídnout tu látku Ronu Howardovi. 9/10

Get a load of me, get a load of you Walkin' down the street, and I hardly know you It's just like we were meant to be Holding hands with you when we're out at night Got a girlfriend, you say it isn't right And I've got someone waiting too What if this is just the beginning We're already wet, and we're gonna go swimming Why can't I breathe whenever I think about you Why can't I speak whenever I talk about you It's inevitable, it's a fact that we're gonna get down to it So tell me Isn't this the best part of breakin' up Finding someone else you can't get enough of Someone who wants to be with you too It's an itch we know we are gonna scratch Gonna take a while for this egg to hatch But wouldn't it be beautiful...Oh yeah, it is. 8/10 (strhavám za žvýkačku)

Krystalický kýč, který bloumá od morbidity k imbecilitě. Půdorysem připomíná otravnou německou telenovelu v lepším aranžmá s áčkovými herci, na rozdíl od ní má velmi slušný potenciál svého cílového diváka naštvat. Protože když po půlhodině odhadnete kompletní pointu se všemi náležitosti, zbytek filmu se vztekáte, že TOHLE přece nemohou myslet vážně- a pak přesně to na konci udělají, připadáte si, že z vás někdo dělá osla. Od Gabriela Muccina, jenž natočil civilní vícerozměrnou sociální dramedy Pursuit of Happyness, jsem podobnou nadílku vskutku nečekala. A Vilík má jednu dost podstatnou mezeru- umí být smutný, veselý, zábavný, sklíčený, naštvaný, ale komplikovanější emoci jako je zamilovanost zatím jeho herecké mimikry vyčarovat nedokážou.

Tak špatné, až je to boží. Nejlepší dieta všech dob aneb šéfkuchař Mr. Humus v akci.

Freedom is absolute....Tradičněji, vážněji a s anglickým chladem portrétovaná souputnice Marie Antoinette- bez rockových riffů, fontán šampaňského a rozevlátě opulentnímu stylu. Ale dřeň zůstává stejná- hledání svobody v okovech manželství, povinnost předat genetickou informaci mužskému potomkovi v posteli dle metody: close your eyes and think of England, manžel, který projevuje city zásadně psům a dívka, která má navzdory sešněrovaným korzetům volnou duši. Příliš volnou na pozvolna probouzející se 18. století. Nádherně oduševnělá Keira Knightley vdechla své nešťastné Georgianě veselý dívčí půvab Elizabeth Bennet i tragický osud Celie z Atonement- a desítky podob mezi nimi. Je- li tenhle zručně, ale nikterak vynalézavě natočený historický memoár čtivý a oživlý, pak především díky ní. Trvalo ještě více než sto let, než první ženy získaly volební právo. 75%

Básník, který při přednesu svých božských veršů koktá, komik, jenž své geniální vtipy oddrmolí, zpěvačka, která ječákem zkazí nádhernou píseň. Destrukce má různé podoby. Režie a scénář za jedna, herectví za pět. Přeobsadit , zremakovat, znovu angažovat brilantního Bogdanoviche.

Trudog show... Bolt je psí odnož Bonda, jemuž dodal energie Alessandro Volta. Coby alegorie na Hollywood a realitu reality shows chytré a podivuhodně dvojsmyslné, takže děti se budou smát a starší děti uculovat. Komicky donquijotská postava křečka a cynická postava kočky dodávají superpsímu vesmíru ten správný nadhled, zatímco lidský X faktor je tam zjevně jen jako kulisa. Jedna mála z cest za sebepoznáním, kde nás neotravují poučné morality na každém rohu. Zajímala by mě i hraná verze, jak by probíhalo vypuštění některé z hollywoodských superhvězd do betonové džungle...70%