Nathalie

We´ll always have Paris...and cuisine. Ráda vařím, miluji zem žabožroutů a už od chvíle, co mi návštěva rozšlápla křečka, jsem čekala, až do mého srdce vstoupí další myšovité stvoření. Stalo se tak včera. Zpočátku musel Remy odolávat mé animákové antipatii, ale po patnácti minutách mě začal tahat za lokny stejně jako hlavního lidského nehrdinu a cloumat se mnou od sporáku do kanálu. Přesto jediným důvodem, proč Ratatouille (které mi ještě v létě nechutnalo), téměř vystrčilo dosud nejmilejší Úžasňákovi z pole position, je Anton Ego, kritik, jehož naostřené pero má za sebou krvavější stopu než Uma Thurman. Mám nebezpečnou slabost pro duchaplné cyniky, kteří tajou před mýma očima.

Televizní démant vybroušený k netelevizní dokonalosti. Love it, love it, love it.

Čekala jsem, že Okno do dvora bude, jako každý zhlédnutý Hitchův film, svíravě stmosférické. Čekala jsem, že nadcharismatický James Stewart a kráska z nejklasičtějších Grace Kelly podají svůj životní výkon. Ale nečekala jsem, že je to tak ironicky vtipné, že inteligentní dialogy jiskří ve stylu každý s každým, a že si Okno do dvora v budoucnu otevřu vždy, když zrovna nebudu mít Vertigo...Jak se tak dívám, máme nové sousedy naproti. Asi si po vzoru Jamese obstarám dalekohled, zrcadlovku a sádru a opráším myšlenku, že zvědavost je nebezpečná, protože sledovaného redukuje na objekt pod voyerskou lupou. A víte, co udělá zvíře, když ho zaženete do kouta? Zaútočí.

Chcete prima zábavu? Sjeďte třeba Sázavu. Na kanoji, na kajaku, radši ale bez Rafťáků. Místo Mádla dravé jezy, místo Kotka peřej mezi, a svou řadu raťafáků, předveďte u táboráku. 35%

Hear the sirens call me home... Irský zázrak kolonizuje srdce diváků po celém světě. Příběh, kterým žijete. Příběh, který žijete. Příběh, který zpívá slovanská víla Markéta Irglová a irsky ryšavý písničkář Glen Hansard. Prostý, ale mezi strunami skvostných písniček The Frames napnutý skvost s ryzími charaktery. Průzračná čistota jímá v kytarovém hřmění i něžném pianu, drtí v pohledu i zaváhání. V tom, co zůstává nevyřčeno, i v tom, co je řečeno, ale ztraceno- bez překladu. Zrádně se vzpírá škatulkám muzikálu i hudebního filmu, tahle vokálně-instrumentální romance, kde jiskra přeskočí někde mezi první a druhou slokou prvního společného muzicírování. Síla Once je i v atributech vzdálených od notové osnovy. Buduje atmosféru zcela mimoděčně, nezáměrně,díky dublinskému geniu loci, který spojuje poutníky a město v jeden poetický vesmír. Pak přijde konec. Jako ležet v ledovém horské říčce, nechat sebou proudit molekuly vody a cítit, jak voda odplavuje všechen balast, všechny zbytečné nánosy, všechno umělé, všechno, co tíží. A najednou se po celém těle rozlévá nádherné, všeobjímající teplo...... Málokdy se mi přihodí, že se mi zároveň do očí kradou slzy a na rty úsměv... ONCE upon a time. (I napodruhé:) 85%

70%....Daddy:I'd like to see you have a little direction. Cher: I have direction! Josh: Yeah, towards the mall. Satirická parodie na Beverly Hills 90210, přiznaná vykrádačka Emmy, svěží ironie z namalovaných úst kalifornské Barbie, který má víc na hlavě než v hlavě- a jako mašlička na šatech Calvina Kleina-dokonalý soundtrack. Zářivá Alicia Silverstone, fešácký Paul Rudd a rozčepýřená Brittany Murphy v době, kdy frčel MarkyMark a vysoce vyčesané účesy. 83% pozitivních recenzí na RottenTomatoes. Zaslouženě. A teď mě omluvte, musím si jít učesat vlasy a zkolaudovat šatník:)

PEKLO, které není zbytečné. Chcete zemřít křečemi od smíchu? Běžte na Gympl. Ptali se mě, jaký byl ? Mimóza-psychóza, odvětila jsem. Ptali se mě, kdo hrál dobře? Řekla jsem, že nikdo. Duo Mádl-Vorel junior, RHS-Rádoby Hustý Sprejeři-vzbuzovali dojem slabomyslných zevlounů, dívky recitovaly jako žáci zvláštní školy na vánoční besídce, dospělým hercům zapomněli říct, že tohle nejsou Naši furianti v Národním. Ptali se mě, jestli to vypovídá o naší generaci, jestli v tom vidím svých osm let na gymplu. Se smíchem jsem odpověděla, že ani ve snu. Vorel natočil ukoptěnou moralitku proti systému, ale totálně selhává už tím, jak své hnízdo zakálel ultratrapnými učitelskými a rodičovskými figurkami, a jak svým teenagerům přes všechnu dobrou vůli nerozumí. Ááá, tady máme zbohatlíka kopající do fíkusu, tady býložravého idealistu, tady neschopnou nafintěnou ředitelku, tady matku samoživitelku, která se samoživí výhradně vodkou, tamhle otce-krutého tyrana, tam milouškého čtyřprocentního tělocvikáře… Džungle před tabulí ve mně vzbudila dojem, že Vorel brány státního gymnázia nikdy nepřekročil, ba, že se byl inspirovat někde v Harlemu. Dýchavičná režie, neústrojný scénář, herecká bída-toť ďábelský vzorec, který slibuje tolik nechtěné zábavy, tolik směšných hlášek, že nebudete vědět, jestli se smíchy popadat za břicho nebo hrůzou za hlavu. Výjimečně nechám hodnotit film bránici: a ta dává 55%:)

Spadla hvězda, kdo ji asi chytí....Ať ten či ten, Stardust se nerozsvítí. Mám slabost pro oscarové transvestity s kukučem Roberta DeNira. Mám nekrofilní sympatie pro prince tuhnoucí v modré krvi, kteří se mají rádi až za hrob (doslova) a z komentátorské sedačky na Onom světě glosují dění sarkastičtěji než Larry King. Mám ráda psychotického tyrana se smyslem pro humor Petera "Žabáka" O´Toolea, který rozehrává vybíjenou a la Deset malých černoušků. Ano, nejsympatičtější postavy v Hvězdném prachu jsou mrtvoly. Dojímá mě čistá láska mezi nekňubovitým Charliem Coxem a padlou blýskavicí Claire Danes a baví jejich verbální přestřelky. KONEC pozitivního hlášení... Ten film se cpe všude-chce být romantickou fantasy pohádkou, ve snaze nahnat do kina hordy vyhladovělých lotrofilů, máchovské duše i rodinky s caparty. Fantasy motivy jsou jako falešné ozdoby na přeplácaném stromečku a pohádková synopse Jak si zasloužit supernovu vyčpělá až běda. Stardust je z astronomického hlediska ve výsledku tzv. hnědý trpaslík. Napůl fantazijní hvězda, napůl planetární pohádka- šup s ní do černé díry zapomnění. Laciné triky odpouštím, ale když se kočáry a koníci prohání za doprovodu hudby, která burácí jak husitské pluky u Lipan, každých pět minut po louce deset krát dvanáct metrů, mám pocit, že Vaughn chtěl zdolat Taxisův příkop na zdrchaném kozlovi. Ale zapomněl doma režisérský bič, uzdu na scénáristy a sedlo pro případ, že mu herec vypadne z role. Nebýt duchařského voice-overu, DeNira ve voláncích , občasného budíčku z dílny skladatele Eshkeriho a úcty ke kmetovi O' Tooleovi, asi bych to uprostřed té rozmáchlé hyjé, hyjé jízdy zalomila. Prrr....100 minut nudy a 27 minut smíchu.

90%-Rodinu si člověk, želbohu, nevybírá. Uznávaný spisovatel Mortimer Brewster právě vstoupil do okovů manželských. Jestlipak novoženuška ví o kostlivcích v gauči? Kam se totiž tenhle chlápek vrtne, odtud vypadne mrtvola. Ve sklepě třináct, stovky zjevně v podkroví. Kdopak je má na svědomí? Dvě staré, podivuhodně čilé tetičky. Zatímco jejich vrstevnice štrikují ponožky pro vnoučata a pečují o gardénie, tyhle štramandy noblesně vraždí osamělé gentlemany, za pomoci bratra Teddyho, který se považuje za prezidenta Roosevelta, a Jonathana, sériového vraha, který se tetičkami a jejich otráveným bezinkovým vínem nechce dát zahanbit. Cary Grant si v divadelních mimikrech koleduje o vykloubení sanice, Caprova režie vede herce jako na loutky na jevišti a ten černý humor nevyblednul ani po více než 60 letech. Sice všichni víme, že tetičky konají čiré dobro, ale přesto: bezinkové víno nebrat:) P.S. Viděla jsem i stejnojmennou divadelní hru v ABC s Květou Fialovou, Oldřichem Víznerem a Lubomírem Lipským. Brilantní.

90%.....SURREÁLNÁ, ALE MILÁ...Richard Curtis je zlatonosný Amorek stříbrného plátna. Spojí kohokoli s kýmkoli. Kuchtičku s premiérem, mezinárodní právníka s potřeštěnou novinářkou a... filmovou hvězdu s londýnským knihkupcem. Notting Hill napsal jako univerzální romantickou komedii pro všechny věkové,váhové a sociální kategorie...a přidal spoustu okouzlující britského šarmu, břitkých hlášek a jemných vtípků. Hugh Grant je jako ryba ve vodě coby mrkající stydlín, Julii Roberts stačí roztáhnout pusu od ucha k uchu a ironizovat samu sebe, Londýn osázený půvabnými figurkami rámuje tuhle nepravděpodobnou romanci šprýmovným espritem, ale strůjcem atmosféry je skvostný písničkový sountrack a čtvrť jménem Notting Hill. Když jsem jím naposled procházela, cítila jsem, že to kouzlo, které nutí přeskakovat ploty do cizích zahrad, dosud nevyvanulo. U scény z tiskové konference vždy roním slzy jak krokodýl nilský. Raději tedy neprozradím, kolikrát jsem NH viděla, a budu držet minutu ticha za ubohé mrkvičky, které byly zavražděny:)