FIBO

Kdo by to byl řekl, že v roce 94 se už u nás používaly stativy Sachtler, studiové Sony monitory nebo Arri světla. Bylo nás pět a padesát je krátký dokument, který mapuje pár natáčecích dnů seriálu a zaznívají v něm něm autentické výpovědi herců a tvůrců k jejich postávám. Je překvapivé, že tuzemský serirál z roku 1994 měl k natáčení propůjčenou relativně slušnou techniku, za kterou by se nemuseli stydět ani tehdejší lepší filmaři. Dokument dává nahlédnout do zákulisí seriálu a je trochu škoda, že je relativně krátký - mapuje 6 natáčecích dní z celkového počtu 197-mi dní a Karel Smyczek prokládá dokument zajímavostmi ohledně samotné realizace natáčení.

Kdysi kdosi pronesl výrok, který se k filmu hodí: "Stačí, aby se v místě, kde se odehrává zlo, objevil mezi přihlížejícími člověk s hlubokým smyslem pro spravedlnost a pak se začnou dít věci...". Dobré a uvěřitelné herecké výkony i když člověk prakticky ze začátku ví, že to všechno směřuje k velkému finále, jehož závěr se dá předpokládat, Film dobře ukazuje tenkou hranici mezi blbou srandou a skutečným pošlapáním i té minimální lidské důstojnosti. Problém je ten, že ve výsledku z toho zadobře nevyjde nikdo, což otevře dohru, kterou zajímavě ztvárňuje navazující seriál Klass - Elu pärast.

Pěkný dokument, který se divákovi nesnaží nic vnucovat ani podsouvat. Je tu vidět zákulisí vývoje hry ze studia, které je vlastně jakýmsi přestavěným bytem kdesi ve Švédsku. Ať už máte Minecraft rádi, nesnášíte ho nebo Vás vůbec nezajímá, tenhle dokument dává náhlednout do jeho vzniku, historie a očekávání, která tehdy nebyla vůbec žádná. Zajímavý je pohled do škol, kde používají Minecraft jako vyučovací software a taky exkurz k úchylům, kteří pomocí minecraftu vytvořili vlastní díla jako Enterprise ze Star Treku, funkční procesor, modely měst a světových památek v neuvěřitelných detailech a stavby, ze kterých zůstává rozum stát. Jsou tu vidět i záběry vůbec z prvního Mineconu a tréma a skromná očekávání tvůrců před jeho začátkem. Sympatický pohled na lead developera, který v reálném čase na jednom monitoru minecraft hraje a na druhém ho v reálném čase programuje a lámání si hlavou nad tím, jak nasimulovat uživatelem zareportovaný bug.

Asylum Blackout příjemně překvapil i přes to, že nepřekračuje očekávaný průměr, ale zároveň nic zásadního nezkazí. Narozdíl od Grave Encounters jsem si z toho odnesl ten zážitek, že se mi film líbil a dokázal skončit tak, aniž by mě nerozčílil totálníma nesmyslama (i přesto se nějaké najdou, ale čert to vem...). Hutná atmosféra a nenudící vývoj podbarvuje slušná hudba od Christophe Chassola.

Obrovská naděje a obrovské zklamání. Doufal jsem, že to nebude další verze REC nebo Paranormal Activity a jim podobných filmů. Film nadějně, opravdu dost věrohodně čerpá z myšlenky skutečných míst a událostí, míst, kde se v minulosti udály hrůzy a zvěrstva a kde lidi s odstupem let dnes slýchávají zvuky, vidí různé stíny apod. Psychiatrická léčebna, kde se neléčilo, jenom zavíralo. Tehdejší klinické pokusy na lidech, lobotomie, doslova mučení za živa v rámci rozšiřování tehdejší lékařské vědy. Jednoho dne se několik pacientů vzbouří a zavraždí hlavního iniciátora těchto svinstev. Jindy se v koupelně této léčebny podřeže pacientka. To jsou jenom úryvky z toho, co se tam stalo a s čím je divák na začátku obeznámen. Tohle je dost dobře v úvodu rozpracované, rozhovory s místními, správcem, historický výklad i dobové záznamy dokážou navodit hustou atmosféru. První necelou polovinu filmu jsem byl filmem příjemně překvapen už jenom proto, že znám skupinu lidí (ne, nejsou to blázni), která se tímhle reálně zabývá a člověk i chvíli věří tomu, co se ve filmu děje... po určitou dobu. Jednotlivé lokace ve scénáři jsou dobře rozvedené - místnost s neustále otevírajícím se oknem, vana kde se kdosi kdysi zabil, cela s počmáranými zdmi, podzemí, kterému se každý chce pokud možno vyhnout a člověk už jenom čeká, jako kdyby měl před sebou tu řadu monitorů s výstupem z jednolitvých kamer, které tyto prostrory za účelem dokumentace sledují. Když už film vypadá a vyvíjí se nad očekávání, pak přijde studená sprcha. To, co je postaveno na reálných základech zde začíná míjet nesmysl za nesmyslem. Spoilování: Totální blbosti - změny fyzikální reality, jedna noc trvá desítky hodin, z léčebny nejde odejít, hlavní vchod (resp. východ) ústí do další spleti chodeb, mění se rozložení jednotlivých místností v budově.. OMG! Ten moment, když všichni zjistí, že mají na rukách pásky se svým jménem jako tehdejší pacienti.... nouzové schodiště vedoucí na střechu končí ve zdi. A pak ta sklepní pracovna toho tejdejšího šéflékaře, tady už jsem si myslel, že se dívám na REC. Obrovský potenciál zpackaný scénářem, který staví na reálných základech a dělá z nich nesmysly.

"Všechno záleží jenom na tom, jestli tomu budeme všichni přihlížet, jestli se budeme dívat, když se někomu ubližuje". O filmu a scénáři bylo se dalo napsat hodně, ale asi tak - kdo nezažil něco podobného ve svém životě, nepochopí.

Přišli tam, aby našli, co hledali. Tenhle film je o něčem, a vlastně o ničem. Hutná atmosféra a vizuální orgie se střídájí s nicneděláním, nudou a pohledy upřenými kamsi. Dlouhé, prázdné záběry. Je tam ale cosi, co nutí diváka koukat dál. Závěr je předvídatelný, přesto nenudí a neurazí.

Tohle bylo zlý, moc zlý. Přeloženo ze Slovenštiny, bylo to špatný. První polovina udržuje diváka v pozornosti a docela se jí to daří, zbytek filmu postupně boří celkový zážitek od deseti k pěti. Závěr už svým způsobem je úplně jinde. Tyto filmy končí víceméně podobně, málokdy se stane, že závěr překvapí, ne-li vybočí ze standardu očekávání. Tohle ale byla fraška. Zahrajte si počítačovou hru Slender Man a dostanete víc šoků, než Vám dokáže poskytnout tenhle film. Velká škoda, že potenciál filmu zůstává nevyužitý... je to jako postavit mrakodrap a ve 3/5 ho nedokončit a zbourat.

Poměrně neznámý, ale zajímavý dokument o výhře/nevýhře. Už jako dítě jsem přemýšlel, že přeci musel existovat někdo, kdo se pokoušel podvádět, zmanipulovat natáčení, mít jakoukoli existující nepovolenou nápovědu, aby dosáhl maximální výhry. Líbilo se mi přiznání, jak sami členové štábu nevěděli, co mají dělat a jen v rozpacích přihlíželi tomu, co se děje před kamerami. Vedoucí produkce se snaží rychle přemýšlet co dál a situace dospěje tak daleko, že je do věci přizván i ředitel firmy Celador, která prodává licenci na tuto soutěž. Všichni vědí, že jde o podvod, ale nemají na to v první moment hmatatelné důkazy. Analyzují se záběry, záznamy z mikrofonů a pravda se začíná dostávat na povrch. Běžný divák nepostřehne, co všechno se tu odehrává za divadlo ani neví, že výhra, která zde "regulérně" proběhla, nebyla nikdy vyplacena. Tohle všechno ale má pro podvodníky dohru a ne moc příjemnou.

První polovina filmu je poměrně reálná a dobře uvěřitelná. Těžko říct, jestli špatný scénář nebo obsah předlohy zapříčil, že druhá polovina filmu působí nesmyslně až groteskně a tím degraduje solidně ztvárněnou první část. Za zmínku stojí povedená hudba, která toho ale moc nezachrání. Filmařsky to není špatné, ale prostě jak míjí jedna absurdita druhou, člověk tomu přestává věřit.