AloeB

Musím přiznat, že jsem se zcela ostudně na tento dokument podíval až dnes, tedy skoro čtyři roky po jeho vydání. Svědectví Davida Attenborougha je totiž výpovědí, jejichž slova by se měla nejen tesat do kamene, ale ideálně i do hlavy každého jednoho člověka na planetě. Nemyslím si, že jde o příjemné svědectví, naopak jde o krutou pravdu vmetenou do tváře. Postupně se odhalující čísla o rostoucí populaci a klesajícím divokém životě přehledně a statisticky ukazují, co je vlastně špatně, a známý moderátor k tomu dodává, že to my jsme ta hrozba. Což hádám nikdo z nás nechce slyšet, ale uvědomění si tohoto je zřejmě jediné cesta, jak z toho ven, jak se zachránit, jak učinit svět obyvatelný pro naše děti. Ačkoliv prvních několik částí má potenciál způsobit silnou existenciální krizi, tak v poslední části je nám dána naděje. Lze s ní sice polemizovat, především v souvislosti s tím vším, co se děje ve světě, ale je to naděje. A právo na ni nám snad někdo nevezme. V rámci jakési reflexe jsem si zde v komentářích prošel komentáře, které snímek hodnotí nejhůře, popravdě jich moc není, ale je humorné, že často připomenou a zopakují tu samou věc, kterou Attenborough říká již v dokumentu a označí ji za svoji pravdu, pomocí které vyvrátí dogmata tohoto tendenčního dokumentu. Ano, na světě je nás hodně, to není zjištění, to je fakt udávaný v kontextu dokumentu. Ano, Maroko má díky poušti dostatek sluneční energie, proto má potenciál stát se jejím vývozcem do jiných zemí. Ano, lidí v Americe a v Číně je hodně, ale viděli jste někdy třeba jižní pobřeží Evropy? Za sebe se obávám, že tento dokument není levicová agitka, jak by snad někdo mohl tvrdit, je to prostě přirozený lidský snímek o těch pár lidských potřebách, z nichž ta asi nejvýraznější je přežít. A já bych celkem rád ještě nějakou chvíli přežil.

Na první pohled se může pozdávat, že jde jen o španělskou variaci na úspěšné americké seriály tematizující obchod s drogami, dle mého je však seriál s podmanivým jménem Fariña mnohem víc než jen slabším (mladším) bratríčkem Narcosu. Pro mě je to svědectví o temné straně mého milovaného španělského autonomního společenství, v němž spatřuji klid, mír a naprosté bezpečí. Jistě, občas se ve Faro de Vigo objeví nějaká zpráva o vraždě či znásilnění, občas se tu nějaký plzeňský pičus chová vůči italským ženám jako totální kokot, občas tu bouřka zabije nějaké domácí zvířectvo a občas se někdo až příliš napije quiemady, ostatně tu není ani tak těžké sehnat trávu (zdravím svého oblíbeného brazilského barbera Igora), ale obecně jde o klidnou venkovskou krajinu plnou malebných zelených kopců, poklidně se pasoucích krav, prostých rybářů a námořníků a poutníků z celého světa. Tento v podstatě ráj na zemi byl pak v 80. letech rájem pašeráků a později i narkotrafikantů, jimž nenápadné prostředí poskytlo výborné krytí pro distribuci marockého hašiše a kolumbijského kokeše do Evropy. Seriál pokrývá právě tato divoká léta, kdy se rybáři rozhodli po nocích přivydělávat a celá oblast se změnila v centrum ilegálního obchodu pod vedením drogových bossů, kteří jsou ve snímku představeni. Toto má dvojí efekt, jednak představuje divoký černý trh s drogami, jednak jej prezentuje v nevinném a mírumilovném prostředí,  v němž lze poznávat typické pobřeží, typické horreos a typickou architekturu severu Španělska, což činí pro znalého diváka zážitek o to silnější. Zde je však nutné upozornit, že informační hodnota (jejíž pochybnost umocňuje umělecká agitka v podobě menší bulvarizace skutečné historie) neospravedlňuje jinak úmorně natočený seriál, občas mající blízko k výplňovým televizním sériím. Z hlediska sledovatelnosti je totiž Fariña más o menos průměrné dílo, kvalitně natočené, s dobrými herci, pojednávající o zajímavém tématu a odehrávající se v zajímavém prostředí, nicméně pro běžné sledování naprosto nevhodné (čemuž pomáhá jak množství podzápletek a postav, tak průměrná délka epizod [něco nad jednu hodinu]). Pokud ovšem divák přehlédne, že tam jde občas více o vztahy, že jde občas o prezentaci naprostých idiotů (los Charlines), či že jde občas o ahistorickou agitku (role žen byla v obchodu s drogami přeci jen o dost menší než seriál prezentuje, největší zapojení měla zřejmě Esther Lago, zatímco pak Pilar Charlín by měla mít dle článků jen charakterem vytvořeným pro seriál), pak v něm lze hledat i velmi zajímavá a nosná témata. Zřejmě nejzajímavější je konflikt mezi sargentem Daríem a Sitem Miñancem (tedy galicijským Escobarem), kteří jsou oba napsáni, aby jim člověk do určité míry fandil. Považuji za úspěch, pokud je divák zainteresovaný jak do vítězství ze strany policistů, tak ze strany pašeráků. Daríovu charakteru pomáhá jak spravedlnost na jeho straně, tak jeho zainteresovanost do celého vyšetřování, neboť jde o osamělého muže s těžce vyléčitelnou nemocí, který nemá co ztratit. Sitovi kromě mladické dravosti pomáhá zřejmě i to, že je hrán Javierem Reyem, jehož znám jako dobrého herce z filmů jako Origenes Secretos nebo KIKI: El amor se hace, a do něhož se má divák potenciálně zamilovat (a pak jej nenávidět) podobně jako se do něj zamilovala (a pak k němu měla odměřený vztah) Camila. S ním se pojí i určité principy, neboť jak je v seriálu několikrát zopakováno, no quiere convertir Galicia en puta Sicilia, a jak říká na konci, nikdy nikoho (přímo) nezabil, čímž se liší od Kolumbijců, s nimiž jsou v seriálu galicijští pašeráci několikrát srovnáváni jako ti civilizovaní oproti brutalitě a bezcitnosti jihoamerických kartelů. Pokud se bavíme o principech, v tomto mě zaujal i původní vůdce pašeráckých klanů, Terito (Vincente Otero Pérez), o němž se v tisku mluví jako o pašerákovi ze staré školy, neboť (dle všeho) odmítal pašovat drogy a zůstal věrný oleji a tabáku - což jej zřejmě zachránilo od vězení. Je také nutno říct, že ačkoliv je sledování série zdlouhavé, tak se cesta až k poslednímu dílu vyplatí, neboť následuje soudní vyúčtování s pašeráky, což je po tolika minutách zločinů a galicijských vulgarit poměrně uspokojivé zadostiučinění, při kterém jsem litoval, jak málo zatím vidím do španělského právního systému. Skrze to také řadím poslední epizody k těm nejlepším, neboť se v nich (asi konečně) začalo něco pořádného dít. Zároveň je dílo doprovázeno poměrně svérázným hudebním doprovodem, který výrazně začleňuje muziku galicijských gaiteros s moderní popovou a punkovou scénou, s tematickými písněmi jako España se droga nebo Galicia, sitio distinto. Mně samotnému pak imponovalo občasně užívané galicijské lexikum, především tedy ve slovech jako carallo nebo meu pai. Hádám, že toto by mohli kvitovat i lusitanisti. Pro obyčejné sledování bych seriál nedoporučil, ale pokud se chce někdo poněkud beletristickou metodou dozvědět něco o kriminální straně Galicie, o trhu s kokainem a o tom, kde očividně začala Markéta Vaňková dostávat zásoby, tak je pro něj seriál jako stvořený.

Podobně jako jiní se zde překvapeně pozastavím nad tím, proč je The Waldo Moment tak špatně hodnocenou epizodou. Protože za mě je perfektní a užíval jsem si každý její moment. A to ze stejně prostého důvodu, jako tomu někteří dávají ony odpady. Tato epizoda je totiž fan fikce. Jestliže je totiž fan fikce příběh, v němž reflektujeme svoje tužby o tom, aby se nějaké dílo událo jinak, tak Waldo reflektuje naše tužby po absurditě a chaosu, k nimž se uchylujeme před zvráceně složitým komplexem společnosti reprezentované neuchopitelnou politikou. Pevně věřím, že si všichni uvědomujeme důležitost nějaké vyšší moci (se všemi jejími problémy), nicméně možná proto právě ti, kteří si ji uvědomují nejvíce, by si v duchu přáli, aby ty nepříjemné lidi na vyšších pozicích napadl nějaký dětinský medvídek vyžívající se v prasárničkách a dickjokes. Jistě že je děj jen hrubým nedokresleným nápadem, který se soustředí jen na jednoho konzervativce, ale širším chápání jde prostě jen o zdivočelý chaos bojující proti klidnému řádu. A my tak nějak tušíme, ke kterému z těchto dvou extrémů se v dnešní době relativní pohody uchylujeme...

Začnu vzletně. V ideálním světě by tohoto dokumentu nebylo třeba. V ideálním světě by ale lidé neměli potřeby vést války, nenadávali si na sociálních sítích, neumírali by každé léto na čtyřicet a více stupňů a já bych nemusel ženě vysvětlovat, co jsem dělal včera přes noc. Nežijeme ovšem v ideálním světě. Bohudík. A proto má Hija de la laguna mnohem důležitější funkci než jen estetickou. Připomíná, že svět není v pořádku a že je třeba za něj bojovat. Ona ta podmanivá vizuální stránka tomu napomáhá, protože všechny ty záběry svěží a čisté peruánské krajiny plné horských jezer či divokého bolivijského říčního systému v kontrastu s šedým městem a zemí zdevastovanou těžbou velmi jasně ukazují, co je skutečně špatně. Cynik by mohl namítnout, že dokument nejde do hloubky a veškeré vizuální neduhy průmyslu jen pomáhají udržovat společnost v kuse, ale uvědomme si, že jde o onu společnost 8 miliard množících se hladových krků, z nich 99 % fakt moc pěkných není. Dokument prostou a poetickou formou sděluje základní pravdy: El agua es su sangre de la tierra. Y sin su sangre, la tierra no tendría vida. ... no podría vivir ningún viviente sobre la tierra. Y yo me pregunto y digo: ¿Cuando destruyen las lagunas, a donde irán a vivir los dueños de las lagunas...? Tento úvod kvalitně vykresluje meditační tón celého snímku, třebaže snímek jde ještě dál. Valnou část možná tvoří právě meditační záběry krajiny, nicméně k vykreslení kontrastu nechává vypravěčku promlouvat i ve městě, především pak v Peru: ...hay tanta gente. Como hormigas aquella ciudad de Lima. Tantas casas. Tantos carros. Me asusta. ¿De dónde se alimentan? čímž mimo jiné perfektně představuje město jako parazita, který odsává přírodní zdroje, aby mohlo nasytit své obyvatelstvo. Jiná vypravěčka se nebojí obvinit přímo lidi: In certain way, we all have blood hanging on our fingers and wrists and necks, protože všichni nosíme šperky, které pocházejí z krvavého zlata, jehož těžba ničí krajinu. Snímek prezentuje mnoho dalších zdánlivých floskulí, v nichž se ovšem ukrývá velmi smutná pravda o nás samých. Snímek možná idealisticky reprezentuje původní obyvatele Jižní Ameriky protestující proti těžbě stručným: Oro no, agua sí či profláklým: Gente unido jamás será vendido, ale to je možná v dnešní "postpostmoderní" době skutečně důležité, protože po rezignaci nad ideály přichází ideály nové a ten asi nejhlavnější je založen na pravěkém instinktu přežít, což upřímně bez vody moc nejde. Reportážně též film ukazuje efektivní záběry z demonstrací v době, kdy peruánský prezident Ollanta Humala vyhlásil nouzový stav ve čtyřech provinciích Cajamarcy, tematicky tak připomíná geniální snímek Y también la lluvia, který též ze srdce doporučuji nejen kvůli zelené či sociální agitce a který též pracuje s něčím tak prostým, leč důležitým, jako nedostatek vody v Jižní Americe.

K tematizaci 2. světové války (nejen) ve filmu se stavím skepticky, jednoduše proto, že je to vzhledem k povaze historické události TÉMA psané kapitálkami. Bohužel existuje mnoho různých důvodů, proč musíme tuto válku považovat za stěžejní událost našich dějin, která ovlivnila naprosto VŠE (psáno kapitálkami). Má skepse pak vychází z toho, že se tato výrazná část našich dějin stává jakousi mršinou, na které se řádně nasytí kdejaký umělecký sup. Vzniká nadprodukce tvorby, které se kolem Války točí, až to člověku může připadat úsměvné (všichni ti kouzelníci, porodní sestry, tatéři, krejčí, dívky, sestry, houslisti, sabotéři, děti, děvčata, fotografové, účetní, rusovlásky, lékárnici, Romeové a Juliové, světci, doktoři, švadleny, kápové, soudci a hrdinové z Osvětimi)  - jenže vyvolat byť jen minimální úsměv na tváří jednak není etické a jednak to jde proti očividnému faktu, že část těchto děl (předpokládám) je skutečně kvalitních (nebo perfektních, typicky La vità è bella, Jojo Rabbit), zpracovává látku s úctou a podává určité svědectví, z níž by si i někteří současníci mohli poučit, alespoň kvůli faktu, že válka je v dnešní postmoderní době prehistorický přežitek. Je ovšem vhodné přiznat, že právě trvající síla tohoto TÉMATU jen ulehčuje tvůrcům tvorbu skutečně silného díla, e. g., divadelní adaptaci Hany od Aleny Mornštajnové jsem prožil přikován do sedadla, nejsem si však jistý, zda je to umem autorky, nebo tím, co zpracovává; Spielbergův Schindlerův seznam je samozřejmě kvalitní dílo, ale snad taky spíš tím, že zpracovává kvalitní látku. Podobnou skepsi jsem měl i před sledováním Želarů, neboť to pro mě měl být jen další tuzemský film, který hojí historickou bolístku. A snad na mě skutečně silné TÉMA zapůsobilo, protože momentálně cítím, že jsem byl skeptický zbytečně. Filmová adaptace Jozovy Hanule a povídkového souboru Želary totiž není jen svědectví nějaké dávné války, ale i přes premiéru před více než dvaceti lety střízlivě zasahuje do historie a zároveň přesahuje do současnosti. Příběh a pohnutky jeho postav jsou sice motivovány molochem nacistického Německa a okupovaného protektorátu, nicméně vypráví vlastní děj o nutnosti městské dívky ukrýt se v drsném horském kraji a naučit se fungovat na venkově, o nuceném manželském svazku pro poskytnutí bezpečí, o prostém životě na samotě, o tom, že jsou muži prasáci, o jednom muži, který svou ženu, která byla ke sňatku s ním donucena, respektuje a takto bych si mohl vymýšlet až do konce rusko-ukrajinské války. Tímto se film též vyhýbá parafrázím Adorna, neboť ačkoliv to write poetry (or as I would add, any kind of art) after Auschwitz is barbaric, protože se tématu Osvětimi (a obecně války) de facto vyhýbá a jen se jich dotýká. Kromě vypsaného však oceňuji zasazení do (snad i idealistického) přírodního prostředí, prostého venkova, který funguje mimo velká města a o nějž se velká politika jen lehce odráží. Dílo pak působí, že si na nic nehraje, jakkoliv lze samozřejmě spekulovat o nářeční či idealistické stylizaci - ostatně minimálně Joza samotný je takový moravský ušlechtilý divoch. Já sám jsem zastáncem toho, že bychom měli jít zpátky do lesů a pokud na deset nabubřelých teen komedií o lidech existuje dílo o přírodě, tak sem s tím. Ty komedie (= strawman pro konzumní jednoduché záležitosti) jsou samozřejmě koukatelnější, snad i proto, že efektivně pomáhají zapomínat na to, že žijeme na planetě Zemi; nicméně lepší než zapomínat je připomínat si, jakkoliv je to připomínání často těžké (ostatně proto se považuji za jednoho z mála obhájců Matky Země od Knuta Hamsuna - těžce čitelného a nudného románu o týpkovi, který si v přírodě staví usedlost, ne proto, že by byl až tak kvalitní, ale prostě proto, že nám připomíná, kde žijeme). To samé dle mého názoru dělají i Želary a předpokládám, že jejich knižní předlohy zrovna tak. Neříkám, že tam jiná témata nejsou, a že tam nadšenci nemohou hledat historické souvislosti s Druhou světovou válkou, ale já jsem člověk prostých potřeb a považuji za své svaté právo hledat si v uměleckém díle to, co skutečně chci.

Nezaujalo. Popravdě jsem se na Strange těšil, protože záporák dabovaný Benedictem Cumberbatchem zní jako dobrý nápad a protože v minulé sérii to celkem válel. Tady z něj udělali nekompetentního pablba, který k sobě přivede jen tak borku, co ho porazí, a do toho je tam tuna zbytečných a otravných easter eggů. Zakončení jeho postavy bych si upřímně představoval lépe. Oproti minulé sérii necítím potřebu podívat se na některé epizody znovu.

Netřeba získat, že si mě Rare Exports získalo ještě před tím, než jsem film samotný viděl. Když on je ten trailer neskutečně persvazivní a vemte si sami - syrové prostředí finského severu, drsní ugrofinští lovci a Václav Klaus jako zabiják ze slasherových hororů. Zde v podstatě (s trochou nadsázky) není co zkazit. A ačkoliv jsem přesvědčen, že potenciál nápadu mohl být mnohem lépe rozvinut, tak v čase, který byl filmu dán, stihnul mnoho atmosférických scén a dobrých nápadů. Je mi jasné, že je to blbost, ale kdo by neodolal scéně s helikoptérou nesoucí vak plný dětí v pytlích, za nímž se žene armáda polonahých Santových elfů. Perfektní vstup do žánru finnish weird, or whatever this shit is.

Na novověkou variaci Avengerů jsem se velmi těšil, že se jim povede zasazení využít stejně dobře jako What if... Zombies, ale v tomto případě se povedl vytvořit suchý nic neříkající mišmaš, Problém pro mě nastal už v momentě, kdy namísto skutečného využití potenciálu daného Co kdyby museli tvůrci šáhnout k postavě Carterové z jiného příběhu, jako by měli potřebu odůvodnit, proč vůbec dělají Avengers v roce 1602. K dalším problémům patří nezajímavá dějová linka, zmatené vyřešení situace a plné nevyužití potenciálu, který koncept nabízel. Předstírání, že znají Shakespeara, bylo tvůrcům houby co platné,

Jakkoliv jsem z mnohých jiných epizod série zklamaný, tak tato mě bavila. Kombinace dvou filmů, z nichž jeden je velmi dobrý a ten druhý těžce průměrný, oba ovšem spojují zajímavá prostředí a nápady, je povedená. Ne však kvůli povrchním věcem jako jsou zasazení či inspirační zdroje (byť obě se očividně snaží čerpat z různých mytologií), ale především proto, že tvůrci zacházejí ještě dál a oproti jiným dílům What the fuck If skutečně píší příběh. A to ještě s využitím vděčné příběhové archy, v níž se záporák napraví. K tomuto měla potenciál již první série se svým Michaelem B. Jordanem, ale tam z něho pro jistotu deterministicky udělali ještě většího zlouna. A tady přijdou s epizodou, v níž bohyně smrti hledá vnitřní klid. Top. A není v tom žádný háček, borka skutečně dojde nápravy. Což je krásné.

Lol. Jakože ne. Takto to úplně nefunguje. Tvorba vlastního a individuálního příběhu mi byla neskutečně sympatická, zasazení do prostředí původních obyvatel Ameriky a využití španělských dobyvatelů zpočátku taky, v duchu jsem chválil odvahu tvůrců napsat epizodu v podstatě jen ve dvou neanglických jazycích. Snažil jsem se ignorovat až triviální děj, protože ten rád ignoruju, když je prostředí zajímavé. Ale přiznám se, že v momentě, kdy Kahhori začala s reshaping the World, mě začala epizoda zklamávat. Zvýraznilo to totiž ještě víc nabuřelost tvůrců ze Spojených států, kteří pro zjednodušení hází veškerou vinu na španělské conquistadory (viděno již v Eternals či Wakanda nechť žije), aniž by skutečně reflektovali fakt, že v USA domorodé obyvatelstvo již skoro vymizelo, zatímco v zemích LA tvoří velký podíl obyvatelstva - je zřejmé, že tato látka je složitá, nepopírám vinu španělských dobyvatel, protože ano, též mají jistý podíl na vyvraždění původních obyvatel, ano, kolonizace vytvořila stále trvající sociální rozdíly (které ovšem opět nejsou tak patrné jako v USA a mnohé země LA měly zastoupení původních obyvatel ve vládě či na jiných významných místech mnohem důležitější); za mě mají však/tedy více krve na rukou anglofonní osadníci a narativ využitý zde a ve výše zmíněných filmech, které se tématu osídlení Ameriky též lehce dotýkají, je neskutečně odporný alibismus. Absurdní je pak scéna na španělském královském dvoře, kdy je osvícená královna představena jako arogantní krutovládkyně a v níž ji scénáristé naprosto zesměšňují, aniž by si byli vědomi jejich skutečné role v procesu kolonizace (mj. evangelizace původních obyvatel a zamezení jejich zotročování, které začal Kolumbus). Tady rozumím, že jde o fikci (a vlastně i o jinou realitu fikčního světa, který je nejblíže naší zemi), ale nemyslím si, že zrovna při tomto narativu nad tím scénáristé takto přemýšleli. O výskytu Strange na konci radši nemluvit, zvláště proto, že je to část, které neslouží příběhu, ale propojení se zbytkem série. Tudíž ačkoliv epizoda začala nadějně a upřímně kvituji snahu tvůrců být v tomto neoriginálním skutečně originální, tak jejich primitivní alibistická agitka mi přijde směšná, škodlivá a hloupá.